ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1119.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1119/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně C., spol. s r.o. v likvidaci, zastoupené JUDr. R. B., advokátem proti žalovanému JUDr. Z. H., advokátovi za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného K. p., a.s., V. I. G., o zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 29/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2005 č. j. 3 Cmo 150/2004-76, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2005 č. j. 3 Cmo 150/2004-76 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2004 č. j. 39 Cm 29/2002-52 ve výrocích pod body I a III se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. března 2004 č. j. 39 Cm 29/2002-52 zamítl žalobu o zaplacení částky 5 000 000 Kč s 8% úrokem z prodlení od 1. 7. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem I), zastavil řízení o návrhu žalobkyně na změnu žaloby ze dne 27. 10. 2003 (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný jako advokát zastupoval žalobkyni ve sporu o zaplacení částky 5 371 666 Kč s příslušenstvím proti žalovanému M. k. ČR, který byl veden u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 6/98. V tomto sporu se žalobkyně domáhala úhrady nákladů vynaložených žalobkyní na rekonstrukci Š. r., kterou měla žalobkyně v užívání na základě smlouvy o dočasném užívání majetku, uzavřené dne 1. 2. 1991 s příspěvkovou organizací S. r. a. Doba užívání byla sjednána na 27 let s tím, že úplata za užívání měla být hrazena formou nákladů vynaložených na rekonstrukci objektu. S. r. a.byly zrušeny bez likvidace ke dni 1. 7. 1995 a tím zaniklo i užívací právo žalobkyně k objektu Š. r., když tento objekt byl protokolem č. 566 ze dne 26. 6. 1995 M. k. ČR bezplatně předán Magistrátu hlavního města P., resp. současně M. č. P. Žalobkyně zastoupená žalovaným jako svým právním zástupcem uplatnila u Obvodního soudu pro Prahu 6 požadavek na zaplacení nákladů vynaložených na uvedenou rekonstrukci, soud však žalobu zamítl vázán právním názorem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace M.k. ČR. Žalobkyně pak uplatnila svůj nárok u žalovaného a ten u své pojišťovny, kterou je K., p., a.s. (v tomto řízení vedlejší účastnice). S ohledem na limit pojistného plnění uvedený v pojistné smlouvě žalovaného uplatňuje žalobkyně vůči žalobci škodu ve výši 5 000 000 Kč (škoda sestává z částky 214 868 Kč vynaložené na zaplacení soudního poplatku v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 a z částky 4 785 132 Kč, jež představuje marně vynaložené náklady na rekonstrukci Š. r.). Pojišťovna však odmítla plnit s tím, že není jednoznačně prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody a jednáním advokáta. Ke stejnému závěru dospěl i soud prvního stupně. Soud sice připustil, že žalobkyně měla pravdu v tom, že žalovaný určitým způsobem porušil své povinnosti advokáta, když v době, kdy bylo zřejmé, že objekt Š. r. byl převeden M. k. ČR na další subjekty, jako žalovaného v předmětném sporu označil M. k. ČR. Současně však podle názoru soudu prvního stupně nelze jednoznačně uzavřít, že pouze toto pochybení žalovaného mělo za následek neúspěch žalobkyně v uvedeném sporu, s tím, že je třeba přihlédnout i k tomu, že žalobkyně, později zastupovaná novým právním zástupcem, nevyužila všech možností, které jí občanský soudní řád dává k tomu, aby svých nároků dosáhla. Soud prvního stupně také poukázal na to, že odvolací řízení v uvedené věci bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání žalobkyně, což zhodnotila jako okolnost, která jde zcela k tíži žalobkyně, nikoliv žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo vyřešené, kdo a kdy se vlastně v průběhu privatizace S. r. a. dopustil porušení zákonných povinností, které by ve svém důsledku opravňovaly žalobkyni k vymáhání škody vzniklé v této souvislosti, popřípadě k vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Žalovaný byl jako advokát povinen dodržovat povinnosti vyplývající z §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (jednat čestně a svědomitě, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné). Nadto na žalovaného dopadá i povinnost mandatáře z mandátní smlouvy, který je povinen podle §567 odst. 1 ObchZ postupovat při zařizování záležitosti mandanta s odbornou péčí, a pokud by tuto povinnost porušil a v příčinné souvislosti s tímto porušením by mandantovi vznikla škoda, byl by povinen takovou škodu podle §373 a násl. ObchZ nahradit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze žalovaného činit odpovědným za případnou škodu vzniklou žalobkyni neúspěchem v uvedeném řízení jen proto, že žalovaný uplatnil v řízení určitý právní názor, který nepostrádal logiky (nelze vyloučit, že se M. k. ČR dopustilo nesprávného úředního postupu) a navíc byl tento názor až po více než dvouletém řízení vyvrácen opačným názorem Městského soudu v Praze. Nelze přitom ani vyloučit, že by při důsledném pokračování v řízení ze strany žalobkyně mohl být i tento právní názor v dalších fázích řízení soudy změněn.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. února 2005 č. j. 3 Cmo 150/2004-76 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (tj. ve výrocích pod body I a III) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a i on dovodil, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a jednáním žalovaného jako jeden z předpokladů pro vznik nároku na náhradu škody. Provedení navrhovaných důkazů dotazem na Magistrát města P.či Městskou část pro P.ke zjištění jejich postupu v případě sporu směřujícího proti nim nepovažoval za nutné, neboť jakákoliv odpověď na takový dotaz nemohla být pro tuto věc relevantní. Odvolací soud poukázal také na to, že žalobkyně sice uváděla odvolací důvody podle §205 odst. 2 písm. d) a e) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nicméně nic bližšího k takovým důvodům neuvedla a odvolací soud tyto důvody neshledal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uvedla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalobkyně především poukázala na okolnosti sporu vedeného žalobkyní před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 6/98, v němž odvolací soud svým pravomocným usnesením vyslovil závazný právní názor pro soud prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace M. k. ČR, což bylo potom převzato do pravomocného rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaný přitom od počátku tohoto soudního řízení věděl o odstoupení od smlouvy ze dne 4. 10. 1993 a znal protokol ze dne 26. 6. 1995, což bylo ostatně zmiňováno i v původním znění žaloby. Podle názoru žalobkyně odvolací soud zpochybňuje právní názor Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího vyslovený v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 6/98, do jehož zamítavého výroku se tento názor promítl. Takový postup odvolacího soudu v tomto řízení je v rozporu s §159 o. s. ř., když výrok rozsudku je podle názoru žalobkyně závazný pro účastníky a všechny orgány. Příčinnou souvislost mezi porušením povinností žalovaným a jasně definovanou škodou vidí žalobkyně v původně podané žalobě, kterou soud zamítl pro nedostatek pasivní legitimace, a v praktické nemožnosti podat žalobu s reálnou šancí na úspěch (s ohledem na pravděpodobné vznesení námitky promlčení). Podle názoru žalobkyně lze předpokládat, že pokud by byla žaloba podána vůči pasivně legitimovanému subjektu, tak by se žalobkyně svého nároku mohla domoci. Za této situace tedy spočívá napadený rozsudek na nesprávném právním posouzení věci a současně je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání žalobkyně neztotožnil s důvodností výhrady žalobkyně, podle níž odvolací soud relativizuje právní názor vyslovený Městským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 6/98 ohledně nedostatku pasivní legitimace M. k. ČR. Žalovaný se však současně s tímto závěrem Městského soudu v Praze neztotožňuje, neboť byl při uplatňování nároku žalobkyně veden jistým právním názorem. Přesto uznává, že ve světle tohoto rozhodnutí Městského soudu v Praze z roku 1999 postupoval nesprávně.
Vedlejší účastnice řízení na straně žalovaného se plně ztotožnila s napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Taktéž podle jejího názoru není jednoznačně prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného advokáta a vznikem škody. Žalovaný zastával určitý právní názor, který byl shodně vyjádřen i v mezitímním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a až po dvou letech řízení byl tento názor vyvrácen opačným názorem Městského soudu v Praze. Vzhledem k tomu, že odvolací řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, nelze vyloučit, že by v dalším řízení soud dospěl k jinému závěru ve prospěch žalobkyně. Stejně tak nelze jednoznačně tvrdit, že pokud by byla podána žaloba proti jinému subjektu, byla by žalobkyně plně úspěšná. Vedlejší účastník dále poukázal na důkazní řízení prováděné Obvodním soudem pro Prahu 6, z něhož vyplynulo, že od smlouvy o dočasném užívání majetku pronajímatel odstoupil již dopisem ze dne 4. 10. 1993, který nájemce převzal. Pro posouzení, zda tento úkon byl právně relevantní, nelze vyloučit ani promlčení nároku před podáním žaloby v roce 1997. Vedlejší účastnice navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné, a dovodil, že v dané věci je dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem žalovaného, který spočívá v tom, že žalovaný porušil své povinnosti advokáta, když v době, kdy bylo zřejmé, že objekt Š. r. byl převeden M. k. ČR na další subjekty, jako žalovaného ve sporu sp. zn. 9 C 6/98 označil M. k. ČR, a vznikem škody u žalobkyně.
Pokud však odvolací soud dospěl k závěru o tomto protiprávním úkonu žalovaného (podle odvolacího soudu, jenž převzal závěry soudu prvního stupně, jde jednak o porušení povinností podle §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, jednak o porušení povinností mandatáře z mandátní smlouvy uzavřené s žalobkyní), je jeho závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi tímto protiprávním úkonem a vzniklou škodou v rozporu s hmotným právem. Pokud se týká škody spočívající v marném vynaložení částky 214 868 Kč na zaplacení soudního poplatku, je tato příčinná souvislost nepochybná, aniž by bylo potřeba činit další zjištění.
Jestliže odvolací soud a soud prvního stupně uvádějí, že by při důsledném pokračování v řízení ze strany žalobkyně mohla být případně žalobkyně v řízení úspěšná, zpochybňují tím svůj vlastní závěr o protiprávním úkonu žalovaného a jejich rozhodnutí jsou vnitřně rozporná.
Oba soudy tímto tvrzením vlastně vyjadřují svoji nejistotu o existenci protiprávního úkonu žalovaného. Z tohoto hlediska je zcela nedostatečný jejich blíže neodůvodněný předpoklad, že v odvolacím řízení případně mohl obstát i právní názor žalovaného, který jej vedl k uplatnění nároku vůči M. k. ČR. K závěru o protiprávním úkonu žalovaného bylo totiž nezbytné předběžné posouzení, zda žalobkyně měla právo požadovat po M. k. ČR zaplacení předmětné částky. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno přitom stíhá žalobkyni (nelze přitom samozřejmě pominout případnou poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Pokud by soud na základě tohoto předběžného posouzení dovodil, že žalobkyně neměla právo požadovat po Ministerstvu kultury ČR zaplacení předmětné částky a současně učinil závěr o protiprávním úkonu žalovaného, byla by bez dalšího dána příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem žalovaného a vznikem škody spočívající v majetkové újmě, jež žalobkyni vznikla zaplacením soudního poplatku v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 6/98. Pro závěr o příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem žalovaného a vznikem škody spočívající v majetkové újmě žalobkyně nedosažením úhrady nákladů na rekonstrukci Š.r. by musel soud dovodit, že v době, kdy žalovaný převzal zastoupení žalobkyně, mohl úspěšně uplatnit tento nárok žalobkyně vůči jinému subjektu. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno zde opět tíží žalobkyni. Odvolací soud však takto nepostupoval.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil v odpovídajícím i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu