ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1147.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1147/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce P. f. Č. r., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) S. K., 2) \"A. – K., spol. s r.o.\" v likvidaci, a 3) R. s.r.o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti právních úkonů a o určení vlastnictví, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 146/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2003, č.j. 8 Cmo 379/2003-208, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2003, č.j. 8 Cmo 379/2003-208, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. května 2003, č.j. 19 Cm 146/98-177, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 6. května 2003, č.j. 19 Cm 146/98-177 (v pořadí druhý), jímž Krajský soud v Brně (stejně jako v pořadí prvním rozsudkem ze dne 25. června 2002, č.j. 19 Cm 146/98-111, který Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. listopadu 2002, č.j. 8 Cmo 366/2002-140, zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení) zamítl žalobu na určení neplatnosti prohlášení prvního žalovaného ze dne 9. června 1996, kterým vložil ve výroku specifikované nemovitosti jako vklad do jmění druhé žalované, na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. října 1997 uzavřené mezi druhou žalovanou jako prodávající a třetí žalovanou jako kupující ohledně ve výroku specifikovaných nemovitostí a prohlášení prvního žalovaného ze dne 27. prosince 1995, kterým vložil ve výroku specifikované nemovitosti do jmění druhé žalované, dále na určení, že první žalovaný je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí, a kterým rovněž zamítl návrh, jímž mělo být druhé a třetí žalované zakázáno předběžným opatřením jakýmkoliv způsobem nakládat ve výroku uvedenými nemovitostmi. Rovněž ho potvrdil ve zbývajících výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel při posuzování žalobního nároku z ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), podle něhož je předpokladem úspěšnosti žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, prokázání věcné legitimace účastníků a naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Není-li žalobce účastníkem právních vztahů ani práva, jež žaluje, byl by věcně legitimován pouze tehdy, dotkl-li by se sporný právní vztah nebo sporné právo jeho právní sféry – to však podle názoru odvolacího soudu dovodit nelze, což koresponduje s vyjádřením samotného žalobce, který v případě vyhovění žalobě neočekával změnu svého právního postavení vůči ostatním účastníkům řízení, nýbrž pouze změnu svého faktického postavení. Zamítl-li proto soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu, a to aniž by se zabýval věcí samou, případně i tvrzenými důvody k prokázání naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, rozhodl podle odvolacího soudu správně.
Podle posouzení odvolacího soudu však žalobce neprokázal ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť jeho úmyslem, pro který podal žalobu, bylo domoci se úhrady pravomocně přisouzené pohledávky z majetku, který by v případě úspěšnosti žaloby připadl zpět prvnímu žalovanému. Chtěl-li žalobce efektivně využít všech prostředků k ochraně majetku státu, jak uvedl u odvolacího jednání, měl podle názoru odvolacího soudu žalovat odpůrčí žalobou na neúčinnost uvedených právních úkonů vůči němu, a to pouze vůči té osobě, v jejíž prospěch byl konkrétní právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného právního úkonu prospěch. Pokud by v takovém řízení žalobce uspěl, mohl by jako věřitel požadovat uspokojení své pohledávky za prvním žalovaným z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku a nebylo-li by to dobře možné, měl by právo na příslušnou náhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedl, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně zhodnotil provedené důkazy a věc nesprávně právně posoudil. Uvedeného právního pochybení se podle tvrzení dovolatele odvolací soud dopustil při posouzení otázky jeho aktivní věcné legitimace, jelikož ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nevylučuje, že předmětem určovacího petitu bude právní vztah mezi žalovaným a třetí osobou nebo mezi žalovanými navzájem. Vzhledem k tomu, že výsledkem žaloby na určení neplatnosti právních úkonů má být odstranění ohrožení práva žalobce na uspokojení jeho pohledávky vůči prvnímu žalovanému a druhé žalované, má za to, že mu svědčí naléhavý právní zájem na žádaném určení, neboť bez tohoto určení by byl jeho nárok na úhradu dluhu zcela nebo částečně ohrožen.
Pochybení se podle názoru dovolatele dopustil odvolací soud i při posuzování otázky změny právního postavení žalobce. V této souvislosti mu vytýká, že ačkoli byly v řízení prokázány důvody svědčící o změně jeho právního postavení v případě úspěšnosti žaloby, nebylo k nim přihlédnuto.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O tento případ však v posuzované věci nešlo již z toho důvodu, že soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky (rozsudkem ze dne 25. června 2002 a rozsudkem ze dne 6. května 2003) stejně - žalobu zamítl. Dovolání tak podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není přípustné.
Dovolání je však v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v řešení otázky aktivní věcné legitimace a existence naléhavého právního zájmu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Tvrzením dovolatele o nesprávném zhodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., se dovolací soud nemohl zabývat, neboť podle tohoto ustanovení k dovolacímu důvodu v něm uvedenému (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) lze přihlížet jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), což případ podaného dovolání není.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o nedostatku věcné aktivní legitimace žalobce v předmětné určovací žalobě a na závěru o neexistenci jeho naléhavého právní zájmu na požadovaném určení. S tímto právním posouzením věci se dovolací soud neztotožňuje.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 77/2002, vysvětlil, že ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je třeba rozlišovat mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací k takovému určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Sporný právní vztah nebo sporné právo může mít dopad do právní sféry třetí osoby nejen v případě, kdy vymezení práv a povinností této osoby je závislé na tom, jak bude rozhodnuto o určovací žalobě, ale též tehdy, jestliže vyhovění určovací žalobě by mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97). Takové vymezení aktivní věcné legitimace pro podání určovací žaloby je třeba mít na zřeteli i v této věci, neboť mohla-li být peněžitá pohledávka žalobce proti prvnímu žalovanému, přiznaná vykonatelným rozhodnutím soudu, uspokojena v řízení o výkonu rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí, znamenalo by to nepochybně posílení právního postavení žalobce jako věřitele takové pohledávky. Z tohoto pohledu však odvolací soud aktivní legitimaci žalobce neposuzoval, a proto jeho závěr o jejím nedostatku, založený pouze na tom, co uvedl žalobce ve svém vyjádření v odvolacím řízení (tj. že se změní jeho faktické postavení), je nesprávný.
Podle ustálené judikatury soudů má určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. preventivní charakter. Má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a dále v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu.
Naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě věcnou legitimaci.
Odvolací soud konstatoval, že podmínka naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení splněna není, neboť jeho úmyslem bylo domoci se úhrady pravomocně přisouzené pohledávky z majetku, který by v případě úspěchu v tomto řízení připadl zpět prvnímu žalovanému. Odvolací soud nejen nevysvětlil, proč takový „úmysl“ žalobce nemůže naplnit podmínku naléhavého právního zájmu, ale též nepřihlédl k tvrzení žalobce o tom, že jeho právo na uspokojení jeho pohledávky za prvním žalovaným, přiznané vykonatelným rozhodnutím, je v důsledku v žalobě popsaných a soudy zjištěných převodů majetku ohroženo. Rovněž názor odvolacího soudu o tom, že k ochraně majetku státu mohl žalobce využít jiný právní prostředek – odpůrčí žalobu na neúčinnost uvedených právních úkonů vůči němu podle §42a občanského zákoníku – nemůže obstát. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. října 2005, sp. zn. 32 Odo 425/2004, vysvětlil, že ve vztahu k žalobě na určení neplatnosti právních úkonů, jimiž první žalovaný převedl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na třetí osobu, by odpůrčí žaloba nepředstavovala jiný právní prostředek k ochraně ohroženého práva za týchž skutkových a právních podmínek již proto, že odpůrčí žalobou nenapadá žalobce platnost právních úkonů, ale domáhá se jí určení, že jinak platné právní úkony, pokud vedou ke zkrácení vymahatelnosti jeho pohledávky, jsou vůči němu neúčinné.
Lze proto uzavřít, že z uvedených důvodů je nesprávný i závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v posuzované věci naplněn.
Dovolací soud dále zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Byť tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), dovoláním namítány nejsou, řízení takovou vadou trpí.
Z obsahu spisu dovolací soud zjistil, že soud prvního stupně (podle nesprávného právního názoru odvolacího soudu obsaženého v usnesení ze dne 20. listopadu 2002, č.j. 8 Cmo 366/2002-140, kterým odvolací soud v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. června 2002, č.j. 19 Cm 146/98-111, zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení) i odvolací soud jednaly na straně druhé žalované s úpadkyní, ačkoli prohlášením konkursu na majetek druhé žalované se stává účastníkem řízení správce konkursní podstaty za podmínek uvedených v §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o konkursu a vyrovnání“). Řízení o žalobě na určení vlastnictví věcí patřících do konkursní podstaty je totiž ve smyslu cit. ustanovení řízením o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 19/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto i toto řízení je ze zákona přerušeno a lze v něm pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení, přičemž správce se stává účastníkem řízení místo úpadce. Dokud není podán příslušným subjektem návrh na pokračování v řízení, jsou všechny úkony účastníků a soudu neúčinné. Pakliže oba soudy v souladu s ustanovením §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání nepostupovaly, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou bude rovněž třeba v dalším řízení napravit.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu