ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1154.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1154/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně W L., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. P., o zaplacení 253 900 SEK s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 478/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2005, č.j. 8 Cmo 214/2004-194, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. února 2005, č.j. 8 Cmo 214/2004-194, změnil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2004, č.j. 23 Cm 478/97-159, tak, že zamítl žalobu na zaplacení 253 900 SEK s 15 % úrokem z prodlení od 16. 6. 1996 do zaplacení a změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 2. 5. 1996 Dohodu o částečném vypořádání vzájemných vztahů, v níž se žalovaný jako dlužník v čl. II. zavázal zaplatit žalobkyni jako věřitelce kupní cenu obchodního podílu ve společnosti T. obchod, s.r.o. ve výši 253 900 SEK do 15. 6. 1996. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o dohodu o narovnání uzavřenou podle §585 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle níž je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni požadovanou částku 253 900 SEK včetně úroků z prodlení podle §369 a §502 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť důvod vyrovnání závazků účastníků byl prokázán smlouvou o koupi obchodního podílu T. za 1 Kč uzavřenou mezi MWK a žalovaným dne 13. 11. 1995 a na ní navazující smlouvou ze stejného data uzavřenou mezi účastníky a MWK, podle níž sice dohodnutá cena za obchodní podíl měla činit 1 Kč, ale žalobkyně měla „zaplatit“ firmě MWK poskytnutím dluhopisů 253 900 SEK. Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že uvedená dohoda z 2. 5. 1996 nenese žádné zákonné znaky podle §585 odst. 1 obč. zák., neboť z ní nelze dovodit, že by jí v jejím čl. II. i ve spojení s čl. III., v němž bylo konstatováno, že se daná dohoda netýká žádných dalších obchodních vztahů smluvních stran, byla upravena jakákoli mezi účastníky práva sporná či pochybná. Dohodu posoudil jako dohodu o uznání závazku podle §323 odst 1 obch. zák., kdy uznáním byla založena vyvratitelná právní domněnka o trvání závazku v době uznání. Důvod existence závazku žalobkyní ale prokázán nebyl a odvolací soud v průběhu řízení z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně zjistil, že bylo prokázáno vyvrácení právní domněnky o trvání závazku v době uznání. Konstatoval, že uvedenou dohodou nebyl založen dvoustranný závazkový vztah k zaplacení obchodního podílu ve zmíněné společnosti při současném převodu obchodního podílu společnosti žalobkyní, přičemž žalobkyně ani nemohla převádět obchodní podíl ve společnosti T., který neměla. Nebylo ani prokázáno, že by na žalobkyni jakkoli a z jakéhokoli subjektu přešlo právo na zaplacení předmětného obchodního podílu vůči žalovanému a navíc žalobkyně ani toto netvrdila. Důvod existence závazku žalovaného zaplatit žalobkyni vymáhanou částku za obchodní podíl v T. odvolací soud nedovodil ani ze smlouvy o koupi obchodního podílu T. uzavřenou mezi MWK a žalovaným dne 13. 11. 1995 a ani ze smlouvy na ní navazující ze stejného data uzavřenou mezi účastníky a MWK, podle níž žalobkyně měla „zaplatit“ firmě MWK poskytnutím dluhopisů 253 900 SEK. S ohledem na vyvrácení vyvratitelné právní domněnky o uznání závazku žalovaného vůči žalobkyni odvolací soud žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nesprávné posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil projev vůle účastníků řízení, jejichž úmyslem bylo dosáhnout smluvního plnění ze strany žalovaného, a nikoliv uznat nějaký závazek žalovaného. Má za to, že nesprávné právní posouzení bylo důsledkem neúplného dokazování a důsledkem nedoplnění dokazování odvolacím soudem o projevu vůle účastníků, jež si nová právní kvalifikace předmětné dohody vyžadovala. Je přesvědčena, že žalovaný plně chápal obsah dohody z 2. 5. 1996 v souvislosti s uzavřenými smlouvami ze dne 13. 11. 1995, kdy žalovaný získal obchodní podíl ve společnosti T. za 1 Kč, která měla díky žalobkyni o 253 900 SEK méně dluhů, než by měla, kdyby žalobkyně nevydala pro MWK dobropis na částku 253 900 SEK. Žalovaný ani nikdy netvrdil, že by uznal vůči žalobkyni svůj závazek v žalované výši, ale pouze tvrdil, že jeho závazek z uvedené dohody ze dne 2. 5. 1996 zanikl. Dovolatelka připouští, že v posuzované dohodě účastníci použili nesprávnou terminologii, ale je přesvědčena, že ani uvedenými smlouvami ze dne 13. 11. 1995 nedošlo k vyvrácení toho, že by žalovaný žalobkyni dlužil 253 900 SEK. Mimoto poukazuje, že žalovaný je ve smyslu zásady pacta sunt servanda povinen svůj závazek vyplývající z článku II. Dohody ze dne 2. 5. 1996 splnit. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, jestliže dospěl k závěru, že v dané věci není Dohoda ze dne 2. 5. 1996 o částečném vypořádání vzájemných vztahů dohodou o narovnání ve smyslu §585 obč. zák., ale dohodou o uznání závazku uzavřenou podle §323 odst. 1 obch. zák. a že došlo k vyvrácení vyvratitelné právní domněnky o uznání závazku žalovaného vůči žalobkyni.
Podle §585 odst 1 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet.
Je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že předmětná dohoda z 2. 5. 1996 nedeklaruje, že by účastníci mezi sebou upravili nějaká práva mezi nimi sporná nebo pochybná.
Dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyl tedy v tomto směru uplatněn důvodně.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Pokud dovolatelka namítá, že řízení je postiženo jinou vadou spočívající v neprovedení důkazů o vůli účastníků směřující k uzavření předmětné dohody ze dne 2. 5. 1996, je třeba poukázat na ustanovení §266 obch. zák., podle jehož odst. 1 se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odst. 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). Podle odst. 4 uvedeného ustanovení projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
Toto výkladové pravidlo pro obchodní závazkové vztahy podrobněji rozvádí základní obecné výkladové pravidlo obsažené v občanském zákoníku v ustanovení §35 odst. 2, podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výkladem pak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Projev vůle účastníků učiněný v posuzované dohodě 2. 5. 1996 posoudil odvolací soud jako zcela konkrétní, když z něj podle čl. II. jednoznačně vyplývá, že žalovaný jako dlužník se zavázal zaplatit žalobkyni jako věřitelce kupní cenu obchodního podílu ve společnosti T., s.r.o. ve výši 253 900 SEK do 15. 6. 1996 a v čl. III. bylo účastníky konstatováno, že se daná dohoda netýká žádných dalších obchodních vztahů smluvních stran. Za dané situace nelze odvolacímu soudu vytknout, že by provedl výklad dohody z 2. 5. 1996 v rozporu s výše uvedenými zákonnými výkladovými pravidly, neboť již z jazykového vyjádření učiněného v předmětné dohodě je zřejmé, že projev vůle účastníků směřoval k uznání a zaplacení závazku dlužníka (žalovaného) vůči věřiteli (žalobkyni), a že se dohoda netýká žádných dalších obchodních vztahů smluvních stran. Jiný výklad připustit nelze, protože by byl v rozporu s jazykovým projevem a soud by tak projev vůle nevykládal, ale nahrazoval. Navíc podle §585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit mezi nimi práva sporná nebo pochybená, což znění výše uvedené dohody vylučuje (účastníci „jsouce si vědomi základu a výše závazků dlužníka“).
Pokud dovolatelka namítá neúplnost dokazování ohledně projevu vůle účastníků, jež si nová právní kvalifikace předmětní dohody vyžadovala, je třeba poukázat na ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a podle odst. 3, nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2 tohoto ustanovení (netýká se dané věci), může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo.
Podle §132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je sice v první řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu, avšak nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu.
Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.
Jestliže v dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že projev vůle účastníků je zřejmý již z jazykového vyjádření posuzované dohody a dalších důkazů - smluv ze dne 13. 11. 1995 - a tyto důkazy hodnotil způsobem podle §132 o. s. ř., nelze dospět k závěru, že je důvodný dovolatelkou uplatněný důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a že by důsledkem jiné vady řízení bylo nesprávné právní posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Protože žádný z dovolacích důvodů uplatněných dovolatelkou nebyl shledán důvodným, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu