ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1178.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1178/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců Františka Faldyny, Csc. a JUDr. Miroslava Galuse ve věci žalobce D. S., proti žalované E., a. s., zastoupené advokátem , o zaplacení částky Kč 96 390,-, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 202/2004 o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2006, č. j. 6 Cmo 45/2005 – 99, takto
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. prosince 2004, č. j. 36 Cm 202/2004 – 69, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 96 390,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobce žalované dne 16. 6. 2000 fakturou číslo 2000104 vyúčtoval za celkem čtyři dodávky odstředěného mléka v měsíci květnu 2000 cenu ve výši 505 060,50 Kč. O úhradu dlužné částky žalovanou upomenul výzvou ze dne 9. 11. 2000, kdy ji vyzval k zaplacení do 16. 11. 2000. Žalovaná dne 15. 11. 2000 uhradila na dlužnou částku celkem 408 670,50 Kč a nadále tak byla povinna zaplatit žalobci 96 390,- Kč. Žalobce ji k zaplacení opakovaně vyzýval, avšak žalovaná již ničeho nezaplatila. Soud prvního stupně posoudil spor jako spor z obchodního vztahu mezi podnikateli při podnikatelské činnosti a aplikoval na jeho řešení obchodní zákoník. Podle ust. §407 odst. 1 věty první obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová promlčecí doba od tohoto uznání. Podle ust. §407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Žalovaná dne 15. 11. 2000 částečně zaplatila dlužnou částku vyúčtovanou fakturou č. 2000104 a současně netvrdila ani neprokázala, že by uvedenou fakturu někdy v minulosti zpochybnila nebo že by namítala vady dodávky či nesprávně vyúčtovanou cenu. Lze proto její částečné plnění považovat za uznání i zbytku dluhu. Od tohoto uznání, tedy od 15. 11. 2000 pak běží nová čtyřletá promlčecí doba, která končí dne 15. 11. 2004. Žaloba byla podána na soud dne 30. 6. 2004, proto soud prvního stupně námitku promlčení žalobcova nároku na zaplacení 96 390,- Kč shledal nedůvodnou. Podle ust. §323 odst. 1 věty první obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá i v době uznání. Podle ust. §323 odst. 2 obch. zák. se za uznání nepromlčeného závazku považují i právní úkony uvedené v ust. §407 odst. 2 a 3 obch. zák. Částečnou úhradou ze strany žalované tedy byla založena právní domněnka trvání jeho závazku ve výši 96 390,- Kč. Jedná se o právní domněnku vyvratitelnou, neboť podle §133 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Namítala-li tedy žalovaná, že neměla uzavřenou žádnou smlouvu se žalobcem a platila pouze tu část dodávky, kterou obdržela, bylo na ní, aby ke svým tvrzením nabídla důkazy. Pouhá tvrzení nestačila, neboť vzhledem k založení právní domněnky trvání závazku žalované bylo na ní, aby domněnku vyvrátila a prokázala, že povinnost úhrady částky 96 390,- Kč nemá. V tomto smyslu byla též žalovaná soudem prvního stupně poučena. Žalovaná však ani po poučení podle ust. §118a odst. 3 o. s. ř. žádné důkazy neoznačila. Žalovaná neunesla svoje důkazní břemeno, naopak žalobce nárok na zaplacení částky 96 390,- Kč prokázal, soud prvního stupně proto žalobě v celém rozsahu vyhověl.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním, jemuž odvolací soud nevyhověl a potvrdil v plném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s tím, že došlo k uznání závazku ve smyslu ust. §407 odst. 3 obch. zák. tím, že žalovaná částečně splnila svůj dluh vůči žalobci a z tohoto plnění bylo možno usuzovat, že jím uznává i zbytek závazku. Uznáním závazku se zakládá vyvratitelná právní domněnka, že závazek v době uznání existoval. Uznání závazku ulehčuje procesní situaci věřiteli, který již nemusí prokazovat vznik závazku ani jeho výši v době uznání. Pokud dlužník namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jiným způsobem, je na něm, aby tuto námitku prokázal. Pokud tedy žalovaná zpochybňovala nárok žalobce, bylo na ní, aby prokázala, že závazek vůbec nevznikl, popř. že již zanikl. Takový důkaz však žalovaná nepodala a domněnku existence dluhu v době uznání nevyvrátila, i když byla soudem prvního stupně příslušně poučena. Na těchto závěrech nic nezměnily ani námitky žalované uvedené v odvolání, dovolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že je považuje za přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože rozhodnutí obou soudů nižších stupňů řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, neboť za dané situace nejsou dány právní podmínky pro existenci vyvratitelné právní domněnky. Dovolatelka na podporu svého tvrzení uvádí, že každé žalobcovo plnění představovalo samostatný závazek. Existující závazek z předmětné faktury byl splněn zcela. Pokud bylo na faktuře žalobcem shrnuto více plnění, nelze z jejího částečného zaplacení usuzovat, že žalovaná uznává svou povinnost zaplatit za všechna plnění a nejsou dány ani podmínky pro aplikaci ust. §407 odst. 3 obch. zák. Dovolatelka upozorňuje na to, že žalobce neprokázal existenci závazků žalované, za této situace nemohou podle ní nastat účinky obrácení důkazního břemene. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací zrušil rozsudky soudů prvního i druhého stupně a věc jim vrátil k novému projednání.
K dovolání žalované podal svoje vyjádření žalobce. Uvádí v něm, že se ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvního stupně a upozorňuje na to, že ve spise jsou založeny důkazy, že žalovaná převzala plnění, jehož cena byla posléze fakturována spornou fakturou. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem /§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §24la odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §24la odst. 2 písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů aplikovaly při posuzování žalobního nároku správný právní předpis – obchodní zákoník a v jeho rámci správná ustanovení §323 a §407. Jestliže žalovaná argumentuje, že soudy nižších stupňů nerespektovaly skutečnost, že v projednávané věci existovalo několik samostatných závazků, které byly žalobcem shrnuty pro účel platby za jím poskytnutá plnění do jedné faktury, a dále namítá, že na předmětné faktuře se nacházejí i platby za plnění, které jí žalobce neposkytl, musela by tyto závazky přesně specifikovat, uvést rozsah plnění žalobce a od toho odvodit i svou platební povinnost. V obchodních vztazích je zcela obvyklé, že se platby za plnění příslušející k několika samostatným závazkovým vztahům fakturují společně jednou fakturou, vystavovanou např. za určité období. Plátce potom při kontrole takové faktury zcela logicky odmítá zaplatit ty položky faktury, které uskutečněným plněním neodpovídají, popř. položky, které představují platbu neexistujícího závazku. Tento postup však žalovaná neuplatnila. Sporná faktura č. 2000104 měla čtyři položky, v nichž žalobce uplatňoval platbu za dvě dodávky dne 1. 5. a dále potom za dodávky dne 2. 5. a 4. 5. U všech položek je uvedeno množství a celková cena plnění. Pokud žalovaná zaplatila na tuto fakturu částku 408 670,50 Kč, aniž by označila, které části plnění považuje za neuskutečněné. Žádná z dílčích cen, které jsou zde u jednotlivých položek uvedeny totiž nesouhlasí ani s celkovou uhrazenou částkou, ani s výší neuhrazeného zbytku. Sám zástupce žalované při jednání před soudem prvního stupně uvedl (č. l. 56 a 57), že není schopen rozeznat dodávky, které neobdržel. Za této situace se podle názoru Nejvyššího soudu plně uplatní vyvratitelná domněnka upravená v ust. §407 odst. 3 obch. zák. Při neschopnosti žalované prokázat, která plnění neobdržela, se může plně uplatnit domněnka o uznání zbývajících dosud neuhrazených částí dluhů žalované.
Ke tvrzení dovolatelky, že některé fakturované závazky jsou neexistující, protože plnění žalovaná neobdržela, uvádí Nejvyšší soud, že kupní smlouva podle ust. §409 a násl. obch. zák. nevyžaduje ke svému uzavření obligatorně písemnou formu. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně i z vyjádření účastníků řízení vyplynulo, že mezi nimi byla zavedena praxe, při níž žalovaná přijala nebo odmítla dodávky mléka, které jí žalobce přivezl. Uvedená situace odpovídá postupu, který upravuje obchodní zákoník pro konkludentní vznik smlouvy, kdy k návrhu žalobce činí žalovaný úkon přijetí nebo odmítnutí plnění (ust. §275 odst. 4 obch. zák.). Přijetí nabídnutého plnění bylo doloženo žalobcem dodacími listy podepsanými pracovníky žalované (č. l. 16, 17, 18, 19). Ani tímto argumentem se tedy žalované nepodařilo prokázat, že by některé závazky uvedené pro účely platby na faktuře č. 2000104 neexistovaly.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto dospěl v projednávané věci k závěru, že rozhodnutím odvolacího soudu ani soudu prvního stupně nebylo porušeno hmotné právo.
Výše uvedené závěry s sebou nesou posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písmo c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s tímto řízení podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu