ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1208.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1208/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně P. Č. N. H. A. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. T., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 66 073 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 88/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2005 č. j. 22 Co 375/2004-54, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2005 č. j. 22 Co 375/2004-54 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. března 2004 č. j. 35 C 88/2001-35 zamítl žalobu o zaplacení částky 66 073 Kč se 14% úrokem z prodlení od 22. 11. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. 4. 2000 podle §261 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) smlouvu o spolupráci, jejímž předmětem byly činnosti potřebné k zajištění provozu hotelu E. na úseku ubytování. Z této smlouvy vznikla žalobkyni pohledávka za žalovaným ve výši 128 000 Kč, což bylo mezi účastníky nesporné, stejně jako to, že žalovaný provedl dne 22. 11. 2000 vůči žalobkyni zápočet své pohledávky ve výši 66 073 Kč za zprostředkovatelské služby poskytnuté na základě uvedené smlouvy o spolupráci. Poté žalovaný ještě před zahájením řízení uhradil žalobkyni částku 61 927 Kč, představující zbývající část její pohledávky. Žalobkyně nezpochybňovala, že žalovaný jí na základě předmětné smlouvy o spolupráci v době od 1. 7. 2000 do 28. 7. 2000 poskytl plnění, ani správnost výpočtu odměny podle článku IV předmětné smlouvy, vycházela však ze smlouvy o ukončení spolupráce účastníků ze dne 28. 7. 2000, v níž se její účastníci dohodli na zániku předmětné dohody o spolupráci z 1. 4. 2000 a v jejím článku 3 prohlásili, že veškeré jejich právní vztahy ze zaniklé smlouvy o spolupráci z 1. 4. 2000 byly vzájemně vypořádány a že vůči sobě navzájem nemají žádných finančních ani jiných požadavků. Aby mohla být taková argumentace žalobkyně úspěšná, musela by podle závěru soudu prvního stupně smlouva o ukončení spolupráce obsahovat též dohodu o narovnání nebo dohodu o zániku určitých konkrétních pohledávek. Nic takového však v této dohodě není a ujednání v článku 3 této smlouvy je svým obsahem deklaratorní prohlášení o tom, že vztahy účastníků jsou vzájemně vypořádány. Projev vůle účastníků směřující k zániku pohledávek ze smlouvy o spolupráci z 1. 4. 2000 ve smlouvě o ukončení spolupráce chybí, není proto podstatné, že žalovaný učinil zápočet pohledávek po jejím uzavření. Námitku žalovaného o nedostatku věcné aktivní legitimace na straně žalobkyně neshledal soud prvního stupně jako důvodnou, neboť tato legitimace vyplývá z existence smlouvy, kterou účastníci uzavřeli, na jejímž základě vznikla žalobkyni pohledávka ve výši 128 000 Kč. K zamítnutí žaloby došlo proto, že pohledávka žalobkyně zanikla zápočtem, který učinil žalovaný, a tím, že zbylou částku, kterou zápočet nepokryl, žalovaný zaplatil.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2005 č. j. 22 Co 375/2004-54 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 66 073 Kč se 14% úrokem z prodlení ročně od 22. 11. 2000 do zaplacení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a postačující, a to jak ohledně smlouvy o spolupráci, tak zápočtu pohledávek a ztotožnil se i s jeho právními závěry učiněnými z těchto listin. Smlouvu o ukončení smlouvy o spolupráci ze dne 28. 7. 2000 však odvolací soud posoudil jinak. Vyšel z §572 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), podle něhož se strany mohou dohodnout, že nesplněný závazek nebo jeho část se ruší, aniž by vznikl nový závazek. Nevyplývá-li z dohody něco jiného, zrušovaný závazek zaniká, když návrh na jeho zrušení byl přijat druhou stranou. Toto ustanovení upravuje tzv. dissoluci a jde o dohodu stran (dlužníka a věřitele) o zrušení dosud nesplněného závazku, popř. jeho části, aniž by byl nahrazen novým. Odvolací soud dospěl k závěru, že v předmětné dohodě z 28. 7. 2000 sice není výslovně uvedeno, že vzájemné závazky účastníků ze smlouvy uzavřené dne 1. 4. 2000 se ruší, lze však s odkazem na §266 ObchZ dovodit, že jejich vůle, kterou vyjádřili v článku 3 této dohody, k takovému cíli jednoznačně směřovala. V rámci smluvní volnosti v ní účastníci mimo vší pochybnost vyjádřili svoji vůli ukončit vzájemnou spolupráci a zprostit se navzájem svých závazků ze smlouvy z 1. 4. 2000, aniž by byl původní závazek nahrazen novým, což vyjádřili tak, že se již vzájemně vypořádali a nemají vůči sobě žádných finančních ani jiných požadavků. Závazek žalobkyně zaplatit žalovanému částku, kterou uplatnil k započtení, tak na základě dohody, kterou lze podle obsahu a vůle účastníků podřadit pod ustanovení §572 odst. 2 ObčZ, ve smyslu §573 ObčZ ke sjednanému dni zanikl a zaniklou, tedy již neexistující pohledávku, nemohl žalovaný úspěšně použít proti existující a prokázané pohledávce žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.)], že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.]. Žalovaný zpochybnil aktivní legitimaci žalobkyně s poukazem na mandátní smlouvu žalobkyně a společnosti E., spol. s r.o., na jejímž základě žalobkyně byla oprávněna pouze zastupovat tuto společnost ve vztazích s třetími osobami a provádět úkony k zajištění obsazenosti a provozu hotelu na účet této společnosti, nikoliv však hotel provozovat a užívat. O tom, že by žalobkyni svědčilo právo užívat hotel E., žalobkyně v řízení nepředložila žádný důkaz. Žalobkyně tedy nemohla být věcně aktivně legitimována k podání žaloby, neboť jí nesvědčilo k prostředkům požadovaným po žalovaném žádné právo. Žalovaný dále napadl právní posouzení zápočtu jeho pohledávky odvolacím soudem. Pokud odvolací soud dovodil, že dohodou účastníků řízení z 28. 7. 2000 zanikla pohledávka žalovaného na odměnu, je tento závěr v rozporu s §572 odst. 2 ObčZ. Tato deklarace dohody o ukončení spolupráce zjevně nesměřuje k zániku žádného konkrétního závazku žalobkyně, neboť jde o neurčitě vymezený okruh právních vztahů a nároků neschopný přivodit žádné právní účinky. Odvolací soud tak svým rozhodnutím nahradil projev vůle obou účastníků smluvního vztahu zrušit konkrétní závazek bez náhrady. Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zhodnotila dovolání žalovaného jako nedůvodné. Na vztah žalobkyně a žalovaného nemůže mít žádný podstatný vliv povaha závazků mezi žalobkyní a třetí osobou, tedy společností E., spol. s r.o., byť se jednalo o vztahy související s využitím bývalého hotelu E.. Z toho důvodu se nemůže jednat o nedostatek aktivní legitimace na její straně a řízení netrpí žádnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a skutková zjištění odvolacího soudu jsou správná. Ohledně dohody účastníků z 28. 7. 2000 poukázala žalobkyně na okolnost, že to byl právě žalovaný, který uzavření této dohody navrhl a její text sám vyhotovil, její obsah je proto nutno posuzovat i s přihlédnutím k §266 odst. 4 ObchZ. Odvolací soud správně tuto dohodu vyhodnotil tak, že i když v ní není výslovně uvedeno, že se vzájemné závazky žalobkyně a žalovaného ruší, z jejich projevu vůle vyjádřeného v článku 3 této dohody je zřejmé, že právě k tomuto cíli obě strany směřovaly. Pohledávka žalovaného ve výši 66 073 Kč tak zanikla a zápočet žalovaný učinil v rozporu se zákonem. Žalobkyně navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které podle §242 odst. 3 o. s. ř. zkoumá dovolací soud v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti. Dovolatel sice uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nicméně nikterak nespecifikoval, v čem takovou vadu spatřuje, a ze spisu se žádná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepodává.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je podle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Žalovaný uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud ustanovení článku 3 dohody o ukončení smlouvy o spolupráci ze dne 28. 7. 2000 nesprávně vyložil.
Podle ustanovení §573 ObčZ nevyplývá-li výslovně z písemné dohody o zrušení závazku něco jiného, zaniká současně i závazek druhé strany, a jestliže byl již splněn, má druhá strana nárok na jeho vrácení, a to u peněžitého závazku spolu s úroky. Dohodnou-li se strany na zrušení části závazku, zaniká závazek druhé strany v rozsahu odpovídajícím zrušované části závazku.
V daném případě si strany dohodly, že mezi nimi zanikají závazky ze smlouvy o spolupráci ze dne 1. 4. 2000. V důsledku toho zanikly ve smyslu ustanovení §573 ObčZ závazky obou stran. V rozsahu splněných závazků však měly strany právo na vrácení plnění. Tyto nároky bylo nutno posoudit podle ustanovení o vrácení bezdůvodného obohacení, konkrétně ustanovení §457 ObčZ, podle něhož je v případě, že byla zrušena smlouva, každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal, a podle ustanovení §450 odst. 1 ObčZ, podle něhož musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné proto, že obohacení zaleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Aby tedy pohledávka žalovaného na vrácení poskytnutého plnění (tedy vydání bezdůvodného obohacení) zanikla, musela by dohoda o ukončení spolupráce obsahovat též dohodu o narovnání nebo dohodu o zániku určitých konkrétních pohledávek, jak správně dovodil soud prvního stupně. Ujednání v článku 3 této dohody je však podle jazykového projevu pouze deklaratorní prohlášení o tom, že právní vztahy účastníků jsou vzájemně vypořádány, není však ujednáním o zániku závazků účastníků smlouvy.
Naproti tomu není opodstatněná námitka žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně zdůvodňovaná existencí mandátní smlouvy uzavřené mezi společností E., spol. s r.o., a žalobkyní. Smlouvu o spolupráci totiž uzavřela žalobkyně svým jménem a tudíž i při existenci mandátní smlouvy se uplatní ustanovení §32 odst. 1 ObčZ, podle něhož platí, že nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nebylo nutno, aby se dovolací soud zabýval dalším uplatněným dovolacím důvodem, a sice, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu