ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1249.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1249/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Františka Faldyny, CSc., v právní věci žalobce Ing. M. H., zastoupeného advokátem, proti žalované A.B.M., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 50 000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu ve výši 114 622,- Kč, vedené u Městského soudu v B. pod sp. zn. 30 C 111/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v B. ze dne 7. srpna 2003, č.j. 27 Co 77/2002-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce podanou žalobou domáhal po žalované vrácení částky 50 000,- Kč, kterou jí zaplatil za služby dle uzavřené komisionářské smlouvy, od níž však následně odstoupil. V průběhu řízení podala žalovaná vzájemný návrh, jímž se po žalobci domáhala úhrady vynaložených nákladů a ušlého zisku v celkové výši 114 622,- Kč.
Městský soud v B. rozsudkem ze dne 15. ledna 2002, č.j. 30 C 111/97-76, uložil žalované zaplatit žalobci částku 50 000,- Kč (výrok I.), zastavil řízení o protinávrhu žalované v částce 50 622,- Kč (výrok II.), zamítl protinávrh žalované co do částky 64 000,- Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena komisionářská smlouva podle ustanovení §577 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v níž se žalovaná (jako komisionář) zavázala zajistit pro žalobce (jako komitenta) uzavření smlouvy o dílo na výstavbu rodinného domu, komplexní projektovou, inženýrskou a dozorovou činnost, jakož i zapsání domu do katastru nemovitostí. Za tyto služby zaplatil žalobce žalované částku 50 000,- Kč. O těchto skutečnostech mezi účastníky nebylo sporu. Soud dále zjistil, že žalobce od smlouvy odstoupil, přičemž podle jeho posouzení se tak stalo důvodně. Podle názoru soudu žalovaná totiž velmi vážným způsobem porušila komisionářskou smlouvu tím, že nezajistila v dohodnuté lhůtě pro žalobce koupi pozemku včetně vkladu do katastru nemovitostí, přičemž rovněž neuzavřela smlouvu o dílo, která měla být nedílnou součástí komisionářské smlouvy. Vycházeje z ustanovení §351 obch. zák., podle něhož odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti ze smlouvy a strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, je povinna toto plnění vrátit, soud žalobě na vrácení žalobcem poskytnutého plnění ve výši 50 000,- Kč vyhověl. Vzájemný návrh žalované co do částky 64 000,- Kč zamítl, neboť podle názoru soudu žalovaná neprokázala, že jí vznikla škoda, resp. ušel zisk z důvodu porušení povinnosti na straně žalobce. Co do zbývající částky 50 622,- Kč řízení o protinávrhu zastavil, jelikož v tomto rozsahu vzala žalovaná protinávrh při jednání zpět.
Krajský soud v B. rozsudkem ze dne 7. srpna 2003, č.j. 27 Co 77/2002-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v prvním a ve třetím výroku (bod I. výroku) a zrušil ho ve druhém a ve čtvrtém výroku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (bod II. výroku).
Odvolací soud posoudil odvolání žalované jako částečně důvodné, byť z jiných než uvedených důvodů. Stejně jako soud prvního stupně vyšel z nesporné skutečnosti o uzavření komisionářské smlouvy, podle jejíhož článku 13 je její nedílnou součástí příslušná smlouva o dílo (o provedení stavby). Jelikož tato smlouva o dílo nebyla v době podání žaloby uzavřena, nemohlo dojít ani ke splnění předmětu smlouvy, tj. k zapsání nemovitosti do katastru nemovitostí. Pro posouzení žalobního nároku není proto podle odvolacího soudu rozhodující skutečnost, zda žalobce od komisionářské smlouvy platně odstoupil (jak dovodil soud prvního stupně) či nikoli, nýbrž otázka, zda žalovaná (komisionář) pro žalobce (komitenta) dohodnutou obchodní záležitost zařídila. Pokud tak neučinila, žalobce se domáhá právem vrácení zaplacené částky ve výši 50 000,- Kč. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé jako věcně správný potvrdil. Za stavu, kdy účastníci vyloučili ve smlouvě úhradu nákladů, které komisionář nutně nebo užitečně vynaložil při plnění svého závazku, aniž byly předem odsouhlaseny komitentem, potvrdil i rozhodnutí soudu prvního stupně co do zamítnutí protinávrhu na náhradu účelně vynaložených nákladů a újmy (ušlého zisku) v částce 64 000,- Kč, jelikož podmínky pro přiznání, tj. souhlas komitenta, nebyly splněny. Jako důvodnou odvolací soud posoudil námitku odvolatelky, že protinávrh co do částky 50 622,- Kč nevzala zpět, neboť z protokolu o jednání ze dne 15. ledna 2002 výslovné zpětvzetí návrhu ohledně této částky podle odvolacího soudu nevyplývá. Proto v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního bodu výroku napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka tvrdí, že dovolání je důvodné ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř., jimiž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka brojí proti názoru soudů obou stupňů o uzavření komisionářské smlouvy mezi účastníky podle §577 a násl. obch. zák. a tvrdí, že mezi nimi došlo k uzavření smlouvy o obstarání věci podle §733 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Podle dovolatelky nemůže jít o komisionářskou smlouvu, jelikož předmětná listina označená jako komisionářská smlouva neobsahuje ujednání o výši odměny žalované za zařízení sjednané záležitosti, dále závazek žalobce zaplatit žalované za zařízení záležitosti úplatu, jakož i pro absenci dalších pojmových znaků komisionářské smlouvy – zejména se nejedná o obchodní záležitost a komitent a komisionář nejsou podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku. Z toho dovozuje, že uvedená listina je absolutně neplatná pro porušení kogentních ustanovení obchodního zákoníku ve smyslu §39 obč. zák. Za neplatné tak má i ustanovení 13.1. smlouvy o tom, že se tato smlouva a vztahy jí založené budou řídit platnými ustanoveními obchodního zákoníku. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že otázku vzniku smlouvy mezi účastníky řešil v rozporu s hmotným právem, jelikož vůbec neposuzoval, zda komisionářská smlouva ve smyslu příslušných právních norem platně vznikla a nezkoumal, zda mezi nimi nevznikla jiná platná smlouva, jak ostatně žalovaná uváděla v řízení před oběma soudy. Rovněž tak mu vytýká, že opomenul zkoumat existenci důvodu pro podání žaloby, tj. otázku existence splatné pohledávky žalobce za žalovanou. Má za to, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, neprovedl jí navržené důkazy na prokázání oprávněnosti jejího vzájemného návrhu a dalších rozhodných skutečností, v důsledku čehož věc i nesprávně právně posoudil.
Ohledně závěru soudů o odstoupení od smlouvy žalobcem dovolatelka namítá, že ho založily na důvodech, které žalobce neuvedl v písemném odstoupení od smlouvy a které v řízení nikdy netvrdil a neprokázal. Dále uvádí, že nebylo přihlédnuto k její námitce v průběhu řízení, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval prokazováním důvodů uváděných žalobcem v písemném odstoupení a že sám žalobce při účastnické výpovědi popřel existenci důvodů, pro které dle svého tvrzení od smlouvy odstoupil.
Závěr odvolacího soudu o oprávněnosti žalobního nároku na vrácení zaplacené částky a neoprávněnosti nároku žalované na náhradu účelně vynaložených nákladů a újmy (ušlého zisku) dovolatelka pokládá za rozporný s provedeným dokazováním i s příslušnými normami obchodního zákoníku. Pro možnost posouzení, kterému účastníku vznikly jaké nároky z titulu odstoupení, je podle dovolatelky nepochybně nutné zjistit, který z účastníků platně od komisionářské smlouvy odstoupil; takovou otázkou se však odvolací soud vůbec nezabýval. V této souvislosti dovolatelka argumentuje tím, že příslušná ustanovení obchodního zákoníku o komisionářské smlouvě neupravují možnost od ní odstoupit, nýbrž pouze ji vypovědět; z provedeného dokazování však nevyplynulo, že by žalobce takový úkon učinil. Považoval-li odvolací soud komisionářskou smlouvu za platnou, měl se podle dovolatelky také zabývat otázkou, zda-li byla tato smlouva některým z jejich účastníků vypovězena či zda bylo od ní některým z účastníků platně odstoupeno, jak si v ní sjednali. To však soudy podle dovolatelky opomenuly, jelikož nezjišťovaly, zda-li žalobce od ní platně odstoupil nebo zda je smlouva nadále platná pro neplatné odstoupení ze strany žalobce. Pokud by odvolací soud zjistil, že platně odstoupila žalovaná (tato skutečnost vyplývá podle dovolatelky z obsahu spisu), musel by se též zabývat jejím nárokem podle ustanovení §§370, 371 a 373 a násl. obch. zák., jelikož vzájemným návrhem a předloženými listinnými důkazy výši škody a ušlého zisku řádně uplatnila a zdůvodnila. Z tvrzených opomenutí dovolatelka dovozuje, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže k odstoupení ani k vypovězení komisionářské smlouvy, kterou odvolací soud posoudil jako platnou, nedošlo, je tato smlouva podle dovolatelky dosud platná a žaloba na vrácení částky ve výši 50 000,- Kč měla být pro nedůvodnost zamítnuta, jelikož žalobce v řízení plnění z dosud platné smlouvy neuplatňoval. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního bodu výroku a rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [stejně jako podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.] je současně skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc, jak správně posoudil odvolací soud (spor o vrácení zaplacené částky na základě komisionářské smlouvy, v níž si její účastníci ve smyslu §262 odst. 1 obch. zák. sjednali, že se tento jejich závazkový vztah bude řídit platnými ustanoveními obchodního zákoníku), v níž dovoláním dotčeným prvním bodem výroku rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen vyhovující výrok ve věci samé ve výši 50 000,- Kč a dále byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního soudu ohledně protinávrhu žalované na zaplacení částky 64 000,- Kč.
Bylo-li dovoláním dotčeným prvním bodem výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodováno v obchodní věci o peněžitém plnění ve výši 50 000,- Kč, (tj. ve výši, která nepřesáhla částku 50 000 Kč), jedná se v tomto rozsahu ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání odmítl pro nepřípustnost podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Ohledně zbývající části prvního bodu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního soudu ohledně protinávrhu žalované na zaplacení částky 64 000,- Kč, dovolací soud zvažoval otázku přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O případ zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jde v obecné rovině zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam ve zbývajícím rozsahu dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud neshledává, jelikož nezjistil, že by odvolací soud v otázkách vytčených dovolatelkou postupoval v rozporu s hmotným právem, přičemž neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Dovolatelka se mýlí, odvozuje-li z absence dohody účastníků o výši úplaty v komisionářské smlouvě její neplatnost, jelikož nedostatek dohody o výši úplaty nečiní smlouvu neplatnou; nebyla-li totiž výše úplaty sjednána, je třeba vyjít z ustanovení §587 odst. 1 obch. zák., podle něhož v takovém případě přísluší komisionáři úplata přiměřená uskutečněné činnosti a dosaženému výsledku s přihlédnutím k úplatě obvykle poskytované za obdobnou činnost v době uzavření smlouvy. Za stavu, kdy účastníci podřídili režim uzavřené komisionářské smlouvy ve smyslu §262 odst. 1 obch. zák. obchodnímu zákoníku, je z hlediska její platnosti rovněž nerozhodné, že se jinak o obchodní věc nejedná, jelikož jeden z jejich účastníků (žalobce) není podnikatel. Lze tak uzavřít, že posoudil-li odvolací soud smlouvu mezi účastníky jako smlouvu komisionářskou podle §577 a násl. obch. zák., tvrzeného rozporu s hmotným právem se nedopustil.
Přípustnost dovolání nemohly založit ani námitky dovolatelky ohledně soudy posuzovaného odstoupení od smlouvy včetně tvrzeného opomenutí zabývat se jejím nárokem podle §§370, 371 a 373 a násl. obch. zák. Otázka, zda některý z účastníků platně odstoupil od smlouvy, je z hlediska uplatněného vzájemného návrhu žalovanou na zaplacení nákladů vynaložených při plnění závazku a na úhradu ušlého zisku nerozhodná, jelikož případné odstoupení od smlouvy právo žalované na náhradu těchto nákladů a na úhradu ušlého zisku nezakládá. V případě odstoupení od smlouvy totiž podle §351 odst. 2, věty druhé, obch. zák. platí, že vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených. Z uvedeného vyplývá, že odstoupivší strana má z titulu odstoupení pouze nárok na úhradu nákladů spojených s vrácením plnění, a nikoli na zaplacení nákladů vynaložených na plnění závazku, jak je stanoveno v případě komisionářské smlouvy v §588 obch. zák.
K námitce dovolatelky o opomenutí aplikace ustanovení §§370, 371 a 373 obch. zák. ze strany odvolacího soudu dovolací soud poznamenává, že použitelnost uvedených ustanovení upravujících prodlení věřitele a náhradu škody na danou věc předpokládá skutkové zjištění o tom, že věřitel (žalobce) byl v prodlení a že tak porušil povinnost ze závazkového vztahu. Tyto skutečnosti však ze zjištění soudů v nalézacím řízení a jejich závěrů nevyplývají. Dovolatelka tak přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci. Jestliže dovolatelka ze zjištěného skutkového stavu nevychází a kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem (tvrzené opomenutí aplikace §§370, 371 a 373 obch. zák.) staví na své skutkové verzi, nemůže jít ani v tomto směru o otázku zásadního právního významu.
Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a že dovolání není v rozsahu jeho výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2007
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu