ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1250.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1250/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně H., akciová společnost v likvidaci (dříve H., akciová společnost), zastoupené advokátem, proti žalované ČSAD M., a.s., o zaplacení 384 156,60 Kč, vedené u Krajského soudu v P. pod sp. zn. 48 Cm 48/2003, 48 Cm 118/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 1. března 2006, č.j. 12 Cmo 425/2005-103, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 1. března 2006, č.j. 12 Cmo 425/2005-103, ve výroku II., větě 2., kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 19. ledna 2005, č.j. 48 Cm 48/2003-75, 48 Cm 118/2004-25, v části výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 384 156,60 Kč, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v P. k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 1. března 2006, č.j. 12 Cmo 425/2005-103, v dovoláním napadeném výroku II., větě 2. potvrdil rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 19. ledna 2005, č.j. 48 Cm 48/2003-75, 48 Cm 118/2004-25, v části výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 384 156,60 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že factoringovou smlouvou č. 83 ze dne 8. 3. 2000 uzavřenou mezi žalobkyní, jako klientem, a společností F. KB, a. s., jako faktorem, přešly na faktora veškeré pohledávky fakturované žalobkyní za žalovanou po datu 8. 3. 2000 a s nimi i jejich příslušenství podle §524 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a že nedošlo k platnému zpětnému postoupení pohledávek na žalobkyni, proto potvrdil závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 384 156,60 Kč, představující úroky z prodlení s úhradou kupní ceny za žalobkyní žalované dodanou bionaftu. Pokud ve Všeobecných smluvních podmínkách (dále jen „VSP“), které jsou nedílnou součástí factoringové smlouvy, je čl. V. bodu 5.6. stanoveno, že faktor není povinen vymáhat úroky z prodlení a že klient je oprávněn si je vymáhat sám vlastním jménem, pokud se strany výslovně písemně nedohodnou jinak, považoval toto ustanovení odvolací soud jen za obecnou proklamaci a ne za písemnou dohodu o tom, že úrok z prodlení nebude vymáhat postupník, ale postupitel. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že nebylo prokázáno zpětné postoupení pohledávky na žalobkyni. Stanovilo-li ustanovení VSP v čl. VIII. bodu 8.1., že pohledávka postoupená na faktora se postupuje zpět na klienta, jestliže odběratel neuhradí dluh (postoupenou pohledávku) do devadesáti dnů ode dne splatnosti pohledávky v plné výši, jednalo se podle odvolacího soudu o neplatné ujednání z důvodu jeho neurčitosti ve smyslu §37 obč. zák., když ani nebylo najisto postaveno, které konkrétní pohledávky a v jakých lhůtách jsou předmětem zpětného postoupení. Dále dovodil, že toto ujednání, jako oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy, nezpůsobilo neplatnost celé smlouvy. Sjednání zpětného postoupení pohledávek na žalobkyni neshledal ani z obsahu dohody o narovnání ze dne 26. 8. 2003 uzavřené mezi faktorem a klientem (žalobkyní) a konstatoval, že podmínky vymáhání úroku z prodlení nelze stanovit dodatečně zpětně a v předmětné dohodě nejsou ani žádné pohledávky konkretizovány. Uzavřel, že dohodou o narovnání se žalovaná zavázala zaplatit částky požadované věřitelem, původní závazek byl tak nahrazen novým, vyplývajícím z narovnání, a jako takový zanikl zaplacením - ve vztahu k požadovanému zaplacení 384 156,60 Kč.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. věta 2., kterým byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně o zaplacení částky 384 156,60 Kč, podala žalobkyně dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil právní význam ujednání o zpětném postoupení pohledávek z F. KB, a.s. na žalobkyni dohodnuté v ustanovení VSP v čl. VIII. bodu 8.1. Nesouhlasí se závěrem, že by zpětně postoupené pohledávky nebyly konkretizovány, neboť byly určeny shodně s jejich určením ve factoringové smlouvě a v této souvislosti poukazuje na to, že postoupení pohledávek factoringovou smlouvou z žalobkyně na F. KB, a.s. považoval odvolací soud za platný právní úkon. Nesouhlasí ani s tím, že by ustanovení VSP v čl. VIII. bodu 8.1. bylo oddělitelné od ostatního obsahu factoringové smlouvy a že jeho případná neplatnost by nezpůsobila neplatnost celé smlouvy (§41 obč. zák.). Odvolací soud uvedené ustanovení nesprávně vyložil, jestliže úmyslem smluvních stran bylo úplatné dočasné postoupení pohledávek, a bez ujednání o zpětném postoupení pohledávek by účastníci smlouvu zcela jistě neuzavřeli, neboť toto ujednání mělo zásadní význam pro dohodu stran a představovalo vyváženost úpravy práv a povinností mezi účastníky. Dovolatelka za použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. napadá i skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že v dohodě o narovnání ze dne 26. 8. 2003 uzavřené mezi F. KB, a.s. a žalobkyní nejsou pohledávky konkretizovány. Poukazuje na přílohu č. 1 k dohodě, v níž jsou specifikovány jednotlivé pohledávky fakturami s uvedením jejich čísel, splatnosti, částek k zaplacení a přehledu pozdních plateb. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti části pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení 384 156,60 Kč, přičemž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé v tomto rozsahu jinak, než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí krajského soudu zrušil. Dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalobkyní), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z možného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se pojí s námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nastala situace, jež naplňuje předpoklady tohoto dovolacího důvodu.
Odvolací soud učinil závěr, že v dohodě o narovnání ze dne 26. 8. 2003 uzavřené mezi F. KB, a.s. a žalobkyní nejsou zpětně postupované pohledávky konkretizovány. Dovolatelce je však třeba dát za pravdu, že v uvedené dohodě, v její příloze č. 1, jež je součástí dohody, jsou konkrétně specifikovány pohledávky jednotlivými fakturami s uvedením jejich čísel, splatnosti, částek k zaplacení a přehledu pozdních plateb. Skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že v dohodě o narovnání ze dne 26. 8. 2003, ze které napadené rozhodnutí vychází, nejsou jednotlivé pohledávky konkretizovány, nemá tedy v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedeného důkazu dohodou o narovnání ze dne 26. 8. 2003 nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, a naopak pominul rozhodné skutečnosti pro posouzení zpětného postoupení pohledávek, tudíž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl naplněn.
Dovolací soud se ve smyslu §242 odst. 1 o. s. ř. proto nadále zabýval věcí už jen z pohledu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelkou uplatněným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud v napadené části rozsudku, jíž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 384 156,60 Kč, nesprávně věc ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř posoudil.
Odvolací soud především provedl nesprávný výklad předmětné factoringové smlouvy ve smyslu §266 odst. 1 obch. zák., jestliže dospěl k závěru, že na F. KB, a.s. byly postoupeny veškeré pohledávky fakturované žalobkyní za žalovanou po datu 8. 3. 2000 a s nimi i jejich příslušenství. Úmysl smluvních stran, že uvedenou smlouvou byly postoupeny pohledávky bez jejich příslušenství, že předmětem postoupení nebyly úroky z prodlení, je zřejmý z čl. V. bodu 5.6. VSP, v němž se účastníci smlouvy shodli na tom, že klient, tedy žalobkyně, je oprávněna si úroky z prodlení vymáhat sama vlastním jménem. Všeobecné smluvní podmínky jsou nedílnou součástí factoringové smlouvy jednak ve smyslu §273 odst. 1 obch. zák. a zároveň podle výslovného prohlášení stran v bodu 7 factoringové smlouvy, jsou proto smluvním ujednáním účastníků smlouvy. Pokud by strany smlouvy zamýšlely, aby s pohledávkami přešlo na F. KB, a.s. i jejich příslušenství, jistě by nedošlo ke sjednání uvedeného ustanovení v čl. V. pod bodem 5.6. VSP. Aplikoval-li odvolací soud v dané věci §524 odst. 2 obč. zák., podle něhož s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená, je třeba konstatovat, že toto pravidlo platí, pokud není výslovně dohodnuto, jako je to v daném případě, že se postupuje pohledávka bez příslušenství, jestliže tedy účastníci smluvním ujednáním vyloučili postoupení příslušenství pohledávky, kterým jsou podle §121 odst. 3 obč. zák. i úroky z prodlení (srov. komentář k Občanskému zákoníku, J.Švestka, O. Jehlička, M. Škárová, J. Spáčil a kol., C.H.BECK, 10. vydání r. 2006, str. 471). Podle §2 odst. 3 obč. zák. si totiž účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Právní úprava v §524 odst. 2 obč. zák. je normou dispozitivního charakteru a nelze ji aplikovat bez dalšího, aniž by soud zjišťoval projev vůle postupníka a postupitele, tedy co konkrétně bylo předmětem postoupení; v daném případě, zda bylo úmyslem postupníka a postupitele, aby s pohledávkou bylo postoupeno i její příslušenství.
Nesprávný závěr přijal soud i pokud se týká výkladu ustanovení VSP v čl. VIII. pod bodem 8.1., podle něhož se pohledávka postoupená na faktora (F. KB, a.s.) postupuje zpět na klienta (žalobkyni), jestliže odběratel neuhradí dluh (postoupenou pohledávku) do devadesáti dnů ode dne splatnosti pohledávky v plné výši. Pohledávky podle tohoto ujednání byly postoupeny s rozvazovací podmínkou ve smyslu §36 odst. 2, věta druhá obč. zák., upravující podmínku rozvazovací tak, že na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou. V daném případě, je touto rozvazovací podmínkou skutečnost, že odběratel neuhradí postoupenou pohledávku do devadesáti dnů ode dne splatnosti pohledávky v plné výši.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl uplatněn důvodně.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném rozsahu ohledně potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 384 156,60 Kč správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. září 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu