ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1265.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1265/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované H., v. p., a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 726,70 EUR (dříve 10 000 ATS) s příslušenstvím a určení povinnosti hradit škodu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 141/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2005 č. j. 16 Co 324/2004-143, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2005 č. j. 16 Co 324/2004-143 v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. dubna 2001 č. j. 15 C 141/98-71 ve výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem III a ve kterém jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. dubna 2001 č. j. 15 C 141/98-71 ve výrocích pod body I a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu l rozsudkem ze dne 12. dubna 2001 č. j. 15 C 141/98-71 zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 10 000 ATS (nyní 726,70 EUR) s 26% úrokem z prodlení od 1. 10. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl návrh, aby byla žalovaná uznána povinnou na základě a v rozsahu stanoveném pojistnou smlouvou č. 1/93 ze dne 26. 11. 1993 ve znění dodatku č. 1 z 9. 12. 1994 a potvrzení o pojištění cizince proti následkům zákonné odpovědnosti za účelem vydání loveckého lístku ze dne 7. 12. 1995 za žalobce hradit škodu, která jím byla způsobena a vznikla v důsledku škodné události ze dne 9. 12. 1995 (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl jako držitel honebního lístku pojištěn proti následkům zákonné odpovědnosti za škody způsobené při výkonu práva myslivosti podle §32 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, na základě hromadné pojistné smlouvy č. 1/93 z 26. 11. 1993 uzavřené Č. m. j. s žalovanou. Dne 9. 12. 1995 došlo k pojistné události, kdy žalobce postřelil při honu v P. rakouského státního příslušníka J. N. poté, co byl signalizován konec lovu. Žalobce byl 4. 3. 1997 rozsudkem Okresního soudu v Unterweissenbachu uznán vinným, že spáchal přestupek ublížení na zdraví z nedbalosti, a vedle peněžitého trestu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému částečné bolestné ve výši 10 000 ATS. Tuto částku žalobce poškozenému ve stanovené lhůtě zaplatil a poškozený co do zbytku svého nároku podal žalobu k Zemskému soudu v Linci, přičemž řízení nebylo dosud pravomocně skončeno. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že žalobce byl oprávněn k výkonu práva myslivosti pouze do skončení honu, a pouze na tuto dobu se vztahuje pojištění, nikoliv však na dobu po zvukovém ukončení honu. Tím, že žalobce vystřelil podle jeho výpovědi na skupinu tmavých bodů, o nichž se domníval, že to jsou divočáci, porušil nejzákladnější zásadu bezpečnosti honu, o níž byl řádně poučen, a to, že střelba je povolena pouze na objekt, který lovec zřetelně vidí tak, aby byl tento objekt nezaměnitelný s jiným objektem. Podle závěru soudu prvního stupně se jednalo o úmyslné opomenutí, které samo o sobě vylučuje podle článku 13 bodu 1 a článku 11 bodu 1 písmena a) Všeobecných pojistných podmínek (dále jen „VPP“) pojistné plnění i v případě, kdyby došlo k pojistné události v době, na kterou se pojištění vztahovalo. Šlo totiž o škodu způsobenou úmyslně. Pokud se žalobce domáhal určení povinnosti žalované nahradit za něho škodu poškozenému, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci chybí aktivní věcná legitimace, neboť oprávněným k náhradě škody na základě pojistné smlouvy je pouze poškozený. Navíc neshledal splnění podmínky stanovené v §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) pro vydání rozhodnutí o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a to existenci naléhavého právního zájmu na tomto určení. V dané věci již bylo právo porušeno, cílem soudního řízení může být pouze reparace a prevence ztrácí jakýkoliv smysl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2002 č. j. 13 Co 85/2002-97 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o úmyslu žalobce způsobit zranění další osobě. Odvolací soud posoudil to, že žalobce střílel na objekty, které předtím řádně neidentifikoval, jako hrubé porušení zásad lovu, na které se podle jeho názoru pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem práva myslivosti podle pojistné smlouvy nevztahuje, a ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za výkon práva myslivosti nelze podle pojistné smlouvy a všeobecných pojistných podmínek považovat jednání, k němuž došlo po skončení honu. Poukázal také na nesplnění povinnosti směřující k odvrácení nebo zmenšení nebezpečí, které byly žalobci uloženy všeobecnými pojistnými podmínkami, takže není také zřejmé, zda žalobce splnil povinnost oznámit žalované, že uzavřel pro pojištění odpovědnosti za škodu další pojištění proti témuž pojistnému riziku, a dospěl k závěru, že se žalobce proto nemůže domáhat na žalované plnění toho, co plnil poškozenému přímo. S ohledem na tyto závěry nepovažoval za potřebné zabývat se otázkou přípustnosti určovací žaloby.
Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. května 2004 č. j. 32 Odo 157/2003-115 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož se předmětná pojistná smlouva, jejíž předmět je ve smlouvě vymezen tak, že pokrývá pojištění odpovědnosti za škodu, k níž došlo nejen při výkonu práva myslivosti, ale také „v souvislosti“ s výkonem tohoto práva, na předmětnou pojistnou událost vztahuje. Vyšel z jazykového výkladu §2 odst. 1 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, z něhož vyplývá, že právo myslivosti je pojmem širším než pojem „lov“, neboť podle zmíněného zákona zahrnuje právo myslivosti vedle práva lovu řadu dalších práv a povinností; toto právo myslivosti proto nelze zužovat pouze na dobu honu od jeho zahájení do ukončení. Dalším důvodem zrušení rozsudku odvolacího soudu bylo zjištění několika vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud v dalším rozsudku ze dne 22. února 2005 č. j. 16 Co 324/2004-143 rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Pokud jde o nárok na zaplacení částky 10 000 ATS, nyní 726,70 EUR, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce se mohl po žalované domáhat zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení podle §454 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako plnění, které vyplatil poškozenému a tím plnil za jiného to, co tento po právu měl plnit sám. Takový nárok by však mohl být úspěšný pouze v případě, že pojistná smlouva na danou událost dopadá, a dále že by žalobce plnění poškozenému řádně doložil. K tomu odvolací soud připomenul, že žalobce vyplacení částky 10 000 ATS poškozenému dosud nedoložil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci byly naplněny podmínky výluky z pojištění vyplývající z článku 11 VPP, podle jehož odstavce 1 písm. a) se pojištění nevztahuje na odpovědnost pojištěného za škodu způsobenou úmyslně, přičemž podle článku 13 odst. 1 VPP je škoda způsobena úmyslně, jestliže byla způsobena úmyslným konáním nebo úmyslným opomenutím, které lze přičíst pojištěnému, nebo o kterém pojištěný věděl. Všeobecné pojistné podmínky tedy podle závěru odvolacího soudu pojímají termín „úmyslně“ v širším významu než právo trestní, jehož terminologii forem zavinění občanské právo přejímá, a podle něhož úmyslné jednání pachatele je naplněno tehdy, když škůdce ví, že svým jednáním může škodu způsobit a způsobit ji chce (úmysl přímý), nebo je se škodlivým důsledkem srozuměn (úmysl nepřímý). V daném případě je nepochybné, že žalobce dalšího lovce zranit nechtěl, ani s takovým následkem nebyl srozuměn, avšak počínal si s takovým stupněm hrubé nedbalosti příčícím se loveckým zásadám a povinnostem (střelba po ukončení honu na cíl, který nebyl obeznán), že jeho jednání je třeba pod citované ustanovení VPP o úmyslném opomenutí podřadit. Tento výklad není podle odvolacího soudu v rozporu s §32 odst. 1 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, který stanoví, že pojistné podmínky nesmějí obsahovat výhradu, že pojistná ochrana odpadá v případě neopatrného chování pojištěného. Takovým neopatrným chováním může být např. náhodná rána nebo skutečnost, že se lovec „netrefí“, avšak ne počínání, při němž lovec zcela vědomě střílí na cíl, který se pohybuje, ale který zřetelně nevidí a pouze se domnívá, že jde o zvěř, a to navíc v době, kdy již byl hon ukončen. Ohledně žaloby na určení se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace i naléhavého právního zájmu na takovém určení na straně žalobce a odkázal na jeho závěry. Požadovaným určením, tedy vyhověním žalobě, by k jakékoliv kvalitativní změně (zlepšení) právního postavení žalobce nemohlo dojít za situace, kdy ke škodě již došlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a že řízení je stiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Žalobce především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož byly naplněny podmínky výluky z pojištění stanovené v článku 11 odst. 1 písm. a) VPP pro případ úmyslného způsobení škody. Jak vyplývá z trestním právem definované a ostatními právními odvětvími plně akceptované definice úmyslného zavinění, je složka vědění v úmyslném zavinění vždy obsažena. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že je nepochybné, že žalobce zranit dalšího lovce ani nechtěl, ani s tím nebyl srozuměn, je jeho závěr, že jednání žalobce bylo úmyslným opomenutím ve smyslu uvedeného článku 11 odst. 1 písm. a) VPP a článku 13 VPP, podle něhož je škoda způsobena úmyslně, jestliže byla způsobena úmyslným konáním nebo úmyslným opomenutím, nelogické. Odvolací soud si sám odporuje, pokud současně hodnotí jednání žalobce jako hrubou nedbalost, neboť je vyloučeno, aby nedbalé jednání bylo kvalifikováno jako úmyslné. Podle názoru žalobce tedy odvolací soud hodnotil otázku zavinění v rozporu s hmotným právem. Žalobce dále napadl názor odvolacího soudu, že pro vztah žalobce jako pojištěného a žalované jako pojistitele je rozhodující okamžik ukončení honu, což je v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR. Navíc odvolací soud připouští, že neopatrným chováním ve smyslu §32 odst. 1 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, může být skutečnost, že lovec náhodně zasáhne jinou osobu, protože se „netrefí“, nikoliv však počínání žalobce, které hodnotí mírněji, ale kvalifikuje jako hrubou nedbalost. Podle názoru žalobce nedokáže odvolací soud jednotlivé formy zavinění dobře rozlišit. Žalobce nesouhlasí ani s výrokem odvolacího soudu týkajícím se posouzení existence naléhavého právního zájmu žalobce na určení, jehož se žalobou domáhá. Odmítnutím plnění ze strany žalované se žalobce ocitl v nejistotě, zda žalovaná za něho škodu způsobenou při výkonu práva myslivosti uhradí, což by vydáním rozhodnutí mohlo být postaveno najisto. Odvolací soud pak podle názoru žalobce neodstranil vady řízení spočívající v tom, že rozsudek odvolacího soudu postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., které mu byly vytčeny předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání hodnotí napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný, neboť ze zjištěného skutkového stavu předmětné pojistné události jednoznačně vyplývá, že škoda byla způsobena úmyslně, což je důvodem pro výluku z pojištění. Pokud žalobce v dovolání tvrdí, že odvolací soud hodnotil otázku zavinění v rozporu s hmotným právem, pak toto nijak ve vztahu ke smluvním ujednáním a VPP nekonkretizuje. Správnost posouzení věci odvolacím soudem vyplývá z definic jednotlivých druhů zavinění. Pokud jde o část žaloby na určení, je žalovaná toho názoru, že skutečným důvodem podání žaloby na určení byla nesporně snaha žalobce obejít při soudním řízení poplatkovou povinnost žalobce. Žalovaná poukázala na to, že žalobce neprokázal, že poškozenému uhradil částku 10 000 ATS, resp. 726,70 EUR, a dále na to, že žalobce se nedomáhal bezdůvodného obohacení, což by mohl pouze v případě, kdy by byla dána odpovědnost žalované z pojištění. Navíc je sporné, zdali by poskytnuté plnění šlo považovat za plnění poskytnuté poškozenému za žalovanou. Napadený rozsudek nemá podle názoru žalované zásadní právní význam podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nejvyšší soud dovodil, že v dané věci je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že na daný případ se vztahuje výluka z pojištění podle článku 11 odst. 1 písm. a) VPP, podle něhož se pojištění nevztahuje na odpovědnost pojištěného za škodu způsobenou úmyslně.
Podle článku 13 odst. 1 VPP je škoda způsobena úmyslně, jestliže byla způsobena úmyslným konáním nebo úmyslným opomenutím, které lze přičíst pojištěnému, nebo o kterém pojištěný věděl.
Podle závěru rozsudku odvolacího soudu Všeobecné pojistné podmínky pojímají termín „úmyslně“ v širším významu než právo trestní, aniž odvolací soud tento širší význam definuje a vymezuje. Na základě toho pak odvolací soud dovozuje, že žalobce další lovce zranit nechtěl, s takovým následkem nebyl srozuměn, avšak počínal si s takovým stupněm hrubé nedbalosti příčícím se loveckým zásadám a povinnostem (střelba po ukončení honu na cíl, který nebyl obeznán), že jeho jednání je třeba pod citované ustanovení VPP o úmyslném opomenutí podřadit.
Odvolací soud v prvé řadě nesprávně hodnotí jednání žalobce jako omisivní, ač ve skutečnosti šlo o komisivní formu jednání. Z ustanovení článku 13 odst. 1 VPP nevyplývá, že by v případě tohoto komisivního jednání žalobce se měla forma zavinění posuzovat jinak než v právu trestním, či občanském. Ustanovení tohoto článku totiž pouze hovoří o vědomosti pojištěného. Tento znak je však již zahrnut v definici úmyslu podle teorie trestního či občanského práva.
O úmysl přímý jde totiž tehdy, jestliže škůdce věděl, že svým jednáním může škodu způsobit a také ji způsobit chtěl. O úmysl nepřímý jde, jestliže škůdce věděl, že svým jednáním škodu způsobit může, a je s tímto škodlivým následkem srozuměn pro případ, že nastane.
Odvolací soud však dospěl k závěru, že žalobce zranit dalšího lovce ani nechtěl, ani s takovým následkem nebyl srozuměn. Odvolací soud proto nemohl dospět k závěru, že podle článku 11 odst. 1 písm. a) ve spojení s článkem 13 odst. 1 VPP se na daný případ vztahuje výluka z pojištění.
Jeho právní posouzení je v této části rozsudku nesprávné.
Nejvyšší soud však neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu postrádal náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř. a že by tím odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak tvrdí dovolatel.
V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, v němž soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná uznána povinnou na základě a v rozsahu stanoveném pojistnou smlouvou č. 1/93 ze dne 26. 11. 1993 ve znění dodatku č. 1 z 9. 12. 1994 a potvrzení o pojištění cizince proti následkům zákonné odpovědnosti za účelem vydání loveckého lístku ze dne 7. 12. 1995 za žalobce hradit škodu, která jím byla způsobena a vznikla v důsledku škodné události ze dne 9. 12. 1995, neshledal Nejvyšší soud zásadní právní význam tohoto rozhodnutí, neboť není splněna žádná podmínka podle §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání v tomto rozsahu tudíž není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Tento zásadní právní význam nemůže být dán už proto, že odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II jednak z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobce, jednak z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na takovém určení. Dovolatel však předmětem dovolacího řízení učinil pouze otázku naléhavého právního zájmu. Spočívá-li totiž rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006).
Navíc rozsudek odvolacího soudu v této části není v rozporu s konstantní judikaturou.
Naléhavý právní zájem na určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o plnění. V případě, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, může být však být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, komentář, I. díl, 7. vydání, Praha: C.H.Beck, 2006, str. 356).
V daném případě by i vydání určovacího rozhodnutí nezamezilo případným žalobám o plnění, neboť pokud by žalovaná odmítla plnit, bylo by nutno i při existenci určovacího rozhodnutí podat žalobu na plnění. Za této situace není tedy dán naléhavý právní zájem na určení.
S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a v závislém výroku pod bodem III o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Ve zbývající části dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu