ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1266.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1266/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Mgr. L. R. (dříve Ing. M.. H.), jako správce konkursní podstaty úpadce U. b., a.s. \"v likvidaci\", zastoupeného advokátem, proti žalované Č. n. b., zastoupené advokátem, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 140/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2005, č.j. 8 Cmo 273/2004-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 625 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. března 2005, č.j. 8 Cmo 273/2004-63, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2004, č.j. 13 Cm 140/2003-30, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. Rsp 213/2002; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že je správné rozhodnutí soudu prvního stupně o nevyhovění žalobě, jíž bylo požadováno zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nebyla-li naplněna skutková podstata tohoto ustanovení neposkytnutí možnosti věc projednat před rozhodci. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně učinil závěr, že účastníkům byl na třech jednáních rozhodčího soudu dán dostatečný prostor k projednání věci, a skutečnost, že soud prvního stupně nevyhověl žalobci provést důkaz jiným spisem rozhodčího soudu, měl-li skutkový stav věci dostatečným způsobem objasněn jinými důkazy, což uvedl soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku, nemohla vést k závěru, že by žalobci nebyla poskytnuta možnost věc projednat před rozhodci. Uzavřel, že podle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. je možné zrušit rozhodčí nález zásadně jen tehdy, pokud se navrženým důkazem rozhodci bez důvodu odmítli zabývat nebo se jím zabývali jen nedostatečně; posouzení, zda některé důkazy provedeny budou či nebudou podléhá výlučně rozhodnutí rozhodců a v návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nelze přezkoumávat věcnou správnost ani právní hodnocení učiněná rozhodci ve věci samé, proto nelze ani posuzovat rozsah provedeného dokazování. Odvolací soud konstatoval, že je nepřípustné z návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, resp. z následného odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí uvedeného návrhu, činit opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu ve věci samé.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, když v dané věci se jedná o vyřešení otázky, která má po právní stránce zásadní význam. Žalobce ji spatřuje v tom, zda správnost či nesprávnost postupu rozhodčího soudu lze redukovat toliko na procesně právní záležitosti nebo je relevantní, aby postup rozhodčího soudu byl posuzován i v širším kontextu s ohledem na hmotně právní otázky projednávané věci. Má za to, že odvolací soud nesprávně interpretoval ustanovení §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., když jej vyložil zužujícím způsobem. Je přesvědčen, že uvedené ustanovení nelze vnímat jen ve směru k procesnímu postupu rozhodců, ale v obecnější rovině, neboť podstatou rozhodčího řízení je, že má být vedeno bez zbytečných formalit při dodržení všech procesních náležitostí tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci potřebný k rozhodnutí. Nalézání práva nelze podle dovolatele omezit jen na otázku dodržování obecně definovaných procesních pravidel. Pokud rozhodčí soud odmítl provést důkaz, který mohl mít vliv na výsledek sporu, má dovolatel za to, že došlo k pochybení v procesním postupu rozhodčího soudu, a s přihlédnutím k hmotněprávním náležitostem projednávané věci mu byla odňata možnost řádného projednání věci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost. Neztotožňuje se s tvrzením dovolatele o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jím nastolená otázka je v právní teorii i soudní praxi řešena jednoznačně tak, že důvod stanovený pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., je procesněprávní povahy. Je přesvědčena, že odvolací soud posoudil věc správně a není důvod pro zrušení rozhodnutí. Pokud by dovolací soud i přesto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, navrhla jeho zamítnutí. Připomíná, že žalobce v dovolání žádný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 o.s. ř. ani neuvádí. Pokud by bylo možno z obsahu dovolání dovodit dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle aplikovaného ustanovení §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., pak konstatuje, že uvedené ustanovení neslouží k přezkoumávání hmotněprávních závěrů rozhodců, což by v důsledku dovolatelem požadovaného rozšiřujícího výkladu předmětného aplikovaného ustanovení vedlo k druhoinstančnímu přezkumu rozhodčího nálezu, ač charakter rozhodčího řízení je založen na principu jednoinstančního řízení, v němž má rozhodčí soud, mimo jiné, právo rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit při dovolávání se přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) a vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dalším předpokladem toho, aby dovolací soud mohl posuzovat, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popř. v něm řešená právní otázka, má po právní stránce zásadní význam je mimo jiné to, že jde o právní otázku v tomto rozhodnutí řešenou. Jestliže však v daném případě dovolatel pokládá za otázku zásadního významu, zda správnost či nesprávnost postupu rozhodčího soudu lze redukovat toliko na procesně právní záležitosti nebo je relevantní, aby postup rozhodčího soudu byl posuzován i v širším kontextu s ohledem na hmotně právní otázky projednávané věci, pak dovolací soud je nucen učinit závěr, že tuto právní otázku odvolací soud neřešil a nemá tedy pro konkrétní věc zásadní význam, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud své rozhodnutí založil na posouzení odvolací námitky směřující k nesprávnému posouzení postupu rozhodců soudem prvního stupně v otázce odmítnutí provést žalobcem navržený důkaz za situace, kdy skutkový stav věci měl rozhodčí soud dostatečným způsobem objasněn jinými důkazy a navržený důkaz považoval za irelevantní, jak také uvedl i v odůvodnění svého nálezu.
Nebyla-li tedy v dané věci nastolena právní otázka zásadního významu, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, a Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, dovolání v dané věci není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Za této situace nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. ani případnými vadami řízení, když vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 1 550 Kč [§8 písm. b), §14 odst. 1, §15, a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy ve výši 1 625 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. února 2007
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu