ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1284.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1284/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. O. K. (dříve Ing. V. K.), jako správce konkursní podstaty úpadce Ing. R. E., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S. s. B. K., státní podnik v likvidaci, a 2) České republice - Ministerstvo zemědělství České republiky, oběma zastoupenými Mgr. V. H., o zaplacení částky 13 714 148 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 444/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2005, č.j. 6 Cmo 168/2002-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2005, č.j. 6 Cmo 168/2002-212, potvrdil v napadené části rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2001, č.j. 32 Cm 444/99-152, kterým byla žaloba na zaplacení částky 13 714 148 Kč s příslušenstvím zamítnuta; zároveň odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud konstatoval závěr krajského soudu, že žalovaná 2) není ve sporu jako zakladatelka právního předchůdce žalovaného 1) pasivně legitimována, neboť nevstupovala s právním předchůdcem žalobce do žádného právního vztahu a není nositelem žádné právní povinnosti vůči žalobci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi právním předchůdcem žalobce a právním předchůdcem prvního žalovaného nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dočasném užívání majetku podle §348 tehdy platného hospodářského zákoníku (dále jen „HZ“), neboť v nájemní smlouvě uzavřené v červnu 1991 s účinností od 1. 7. 1991 nebyl určitě vymezen majetek, který měl být přenechán k dočasnému užívání a nebyla konkrétně dohodnuta ani výše úplaty za užívání. Podle zjištění soudu měly určení majetku obsahovat přílohy smlouvy, které ale nebyly ani dodatečně pořízeny, přičemž později zpracované účetní a evidenční dokumenty sloužily ke zcela jiným účelům a nemohly podle právního názoru odvolacího soudu nahradit obligatorní obsah smlouvy v době jejího vzniku. Neurčitost výše úplaty spočívala v tom, že měla být určena procentní sazbou účetní hodnoty hospodářských zvířat, avšak nebyl prokázán počet zvířat. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně ohledně posouzení uplatněného nároku žalobce na náhradu škody z titulu porušení závazku žalovaným 1) s tím, že škody specifikované žalobcem podle jednotlivých položek do čtyř skupin - škody na majetku (zvířatech), ztráty na hospodářském výsledku, neuhrazené závazky žalobce po lhůtě splatnosti, škody z privatizačního projektu, žalovaný 1) žalobci nezpůsobil. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že pokud žalobce investoval do své podnikatelské činnosti, pak tak v postavení podnikatele toto prováděl na vlastní odpovědnost a s tím vzniklé náklady nemůže přenášet na žalovaného 1). Rovněž nemůže činit odpovědným žalovaného 1) za ztráty na hospodářském výsledku, jejichž vyčíslením nedochází ke zmenšení majetkové podstaty, a navíc vyčíslení takové škody je nedefinovatelné a neprůkazné. Stejně jako soud prvního stupně neshledal odpovědnost žalovaných k náhradě škody za platby uskutečňované žalobcem podle právních předpisů v souvislosti s podnikatelskou činností, jako např. platby finančnímu úřadu, zdravotní pojišťovně, správě sociálního zabezpečení nebo dodavatelům apod., a stejně tak vyčíslenou škodu v souvislosti s privatizací a uzavřením smlouvy o prodeji části podniku – hospodářství M..
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně je podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, protože odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, když jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zároveň se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vadu řízení spatřuje dovolatel ve věcné příslušnosti, kterou soud zkoumá kdykoliv za řízení. Namítá, že odvolací soud neodstranil pochybení, kdy ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně. Poukazuje na to, že vztah mezi právním předchůdcem žalobce a právním předchůdcem prvního žalovaného byl založen nájemní smlouvou dne 24. 6. 1991 s účinností od 1. 7. 1991. Konstatuje, že soud prvního stupně použil pro hodnocení postavení právního předchůdce žalobce zákon č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, jeho ustanovení §1 odst. 2, ač ustanovení §1 odst. 3 tohoto zákona stanovilo, že zákon se nevztahuje na zemědělskou výrobu. Dovolatel dále uvažuje, že i pro případ, že by soud prvního stupně vycházel ze změny a doplnění zákona č. 105/1990 Sb., provedené zákonem č. 219/1991 Sb., účinného od 1. 7. 1991, nemohl soud vycházet z §18 odst. 2 zákona 105/1990 Sb., neboť podle této novely ustanovení §12h zakotvilo, že na samostatně hospodařícího rolníka se nevztahuje mimo jiné §18 odst. 2 zákona 105/1990 Sb., který stanovil, že právní vztahy při uskutečňování podnikatelské činnosti mezi podnikateli a československými právnickými osobami, jakož i mezi podnikateli navzájem se řídí hospodářským zákoníkem. Dovolatel dedukuje, že předmětná nájemní smlouva byla uzavřena v době účinnosti hospodářského zákoníku, podle jehož §71 odst. 2 se užívání národního majetku občany řídilo občanským zákoníkem, tudíž se v dané věci jednalo o nárok vyplývající z občanskoprávního vztahu, proto věcně příslušným soudem měl být v prvním stupni okresní soud. Vadu řízení spatřuje i v tom, že odvolací soud neposoudil všechny předložené důkazy, zejména týkajících se platnosti nájemní smlouvy. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli odmítnutí dovolání, neboť mají za to, že dovolání není přípustné, protože postrádá zdůvodnění zásadního právního významu. Pokud dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení, ve skutečnosti namítá jen vady řízení spočívající v nesprávném posouzení věcné příslušnosti soudu a neúplnosti dokazování.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl žalobce řádně zastoupen (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit při dovolávání se přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) a vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Právní otázkou nastolenou dovolatelem je nesprávné právní posouzení věci podle hospodářského zákoníku s tím, že předchůdce žalobce nebyl podnikatelem a měl se aplikovat občanský zákoník.
Dovolací soud dospěl k závěru, že soudy nerozhodly v tomto směru v rozporu s hmotným právem, tudíž rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Do 1. 7. 1991 byl totiž předchůdce žalobce jako samostatně hospodařící rolník podnikatelem podle §1 HZ, ve znění zákona č. 103/1990 Sb., účinného od 1. 5. 1990, který stanovil, že hospodářský zákoník upravuje vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob (dále jen \"organizace\"), oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích. Pokud dovolatel poukazuje, že ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 105/1990 Sb. stanovilo, že zákon se nevztahuje na zemědělskou výrobu, je třeba poukázat na jeho ustanovení §18 odst. 2 zákona, účinné do 30. 6. 1991, jež stanovilo, že právní vztahy při uskutečňování podnikatelské činnosti mezi podnikateli a československými právnickými osobami, jakož i mezi podnikateli navzájem se řídí hospodářským zákoníkem. Ustanovení §2 HZ, ve znění zákona č. 103/1990 Sb., účinného od 1. 5. 1990 zakotvilo, že podnikatelskou činností se rozumí trvalé provozování výroby, obchodu nebo poskytování služeb a prací anebo jiné činnosti za účelem získávání trvalého zdroje peněžních příjmů. Novela hospodářského zákoníku zákonem č. 103/1990 Sb. tak shodně vymezila předmět podnikání s §1 odst. 2 zákona č. 105/1990 Sb., účinného od téhož data 1. 5. 1990. Jestliže tedy ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 105/1990 Sb. stanovilo, že tento zákon se nevztahuje na zemědělskou výrobu, neznamená to, že v dané době nebyla připuštěna podnikatelská činnost v zemědělské výrobě. To by bylo v rozporu se zásadou nastolené svobody výdělečné činnosti. Úprava v zákoně č. 105/1990 Sb. pouze vyjímala z obecné úpravy podnikatelské činnosti některé činnosti s tím, že konkrétní úpravu přenechala dalším zákonům. K zemědělské výrobě nebylo však v dané době třeba žádného oprávnění a platil zde plně princip zmíněné svobody výdělečné činnosti, kterou mohl vykonávat každý, aniž by byl podroben režimu zákona č. 105/1990 Sb.
Po 1. 7. 1991 byl předchůdce žalobce jako samostatně hospodařící rolník podnikatelem podle části druhé zákona č. 219/1991 Sb., kterým se měnil a doplňoval zákon č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, která výslovně upravovala podnikání v zemědělské výrobě provozované samostatně hospodařícími rolníky.
Pokud dovolatel napadá nesprávné hodnocení věcné příslušnosti soudu a neúplné dokazování v dané věci, je nutno s ohledem na výše uvedené konstatovat, že dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Námitka nesprávného posouzení věcné příslušnosti by mohla být posuzována jen v případě přípustného dovolání. Pokud dovolatel namítá, že vrchní soud neprovedl všechny žalobcem předložené důkazy týkající se platnosti posuzované smlouvy, je třeba připomenout, že skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a tato námitka tudíž ani nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Pokud by případně skutkový závěr soudu vycházel z neúplného dokazování, čímž by řízení bylo postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nebyla-li tedy v dané věci nastolena právní otázka, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, a Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolání v dané věci není přípustné.
Za této situace již nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze v případě, že je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. ledna 2007
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu