ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1296.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1296/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně I. – C., s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalované H. F. s.r.o., zastoupené advokátkou, o 149 589,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 54/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2003, č.j. 1 Cmo 57/2003-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním shora označený rozsudek Vrchního soudu v Praze v rozsahu jeho výroku, jímž odvolací soud „změnil“ rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2003, č.j. 3 Cm 54/2002-58, ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 149 589,30 Kč s 8 % úrokem p.a. z částky 147 000,- Kč od 16. června 2001 do zaplacení a náklady řízení ve výši 40 705,- Kč, tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 147 000,- Kč s 8 % úrokem p.a. od 30. června 2001 do zaplacení a náklady řízení ve výši 40 705,- Kč.
Podle shodného posouzení soudů obou stupňů je žalobní nárok na zaplacení ceny díla spočívajícího ve vypracování projektové dokumentace dle vzájemně uzavřené smlouvy o dílo ve znění jejího dodatku důvodný, neboť žalobkyně dílo v souladu s uzavřenou smlouvou provedla a předala ho společnosti I. P., a.s., která byla zmocněna žalovanou k jejímu zastupování ve věci inženýrské činnosti ke stavebnímu povolení a výstavbě. Toto zmocnění dovodily z plné moci udělené žalovanou společnosti I. P., a.s., jíž mají za prokázanou existenci mandátní smlouvy uzavřené mezi žalovanou jako mandantem a společností I. P., a.s. jako mandatářem s tím, že se tato mandátní smlouva vztahuje dle rozsahu zmocnění i na převzetí projektové dokumentace zpracované žalobkyní pro žalovanou. Za situace, kdy k předání díla došlo dne 15. června 2001 a kdy byla mezi účastníky dohodnuta čtrnáctidenní splatnost faktur vystavených za zhotovené dílo, se podle posouzení odvolacího soudu žalovaná nedostala do prodlení dne 16. června 2001, jak dovodil soud prvního stupně, nýbrž až dne 30. června 2001. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil v datu, od něhož přísluší žalobkyni nárok na úrok z prodlení.
Dovolatelka s rozhodnutím odvolacího soudu v napadeném rozsahu nesouhlasí. Uvádí, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a dále dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle názoru dovolatelky soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s hmotným právem, dovodily-li, že došlo k řádnému předání a převzetí díla. Tvrdí, že žalobkyně neprovedla dílo - projektovou dokumentaci pro vlastní stavbu - řádně a včas, jelikož dílo vykazovalo vady podstatného charakteru (chyběl výkaz výměr a rozpočet), které žalobkyni včas oznámila, což bylo v řízení prokázáno. Za stavu, kdy žalobkyně vady díla neodstranila, k jeho provedení nedošlo a žalované vzniklo právo na započtení slevy z ceny v přiměřené výši proti pohledávce žalobkyně na nedoplatek ceny díla, k čemuž však v řízení nebylo přihlédnuto.
Podle názoru dovolatelky nemůže obstát závěr odvolacího soudu o předání díla již z toho důvodu, že společnost I. P., a.s. byla žalovanou zmocněna pouze v rozsahu projednávání technologických částí projektu a k jednání před správními orgány, nikoli však, jak dovodil odvolací soud, k převzetí projektové dokumentace. Zastává tak názor, že existence mandátní smlouvy z uvedené plné moci nevyplývá a že takové skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Má proto za to, že společnost I. P., a.s. překročila své oprávnění, přičemž žalovaná toto překročení neschválila a žalobkyni tuto skutečnost bez zbytečného odkladu oznámila. Nedošlo-li k předání a převzetí díla, nemohl proto podle dovolatelky vzniknout žalobkyni ani nárok na zaplacení jeho ceny. Dovolatelka v této souvislosti soudům obou stupňů vytýká, že vzaly v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů ani jinak nevyšly najevo, a naopak pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, vyšly v řízení najevo a jimiž byla existence vad díla prokázána.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a v souvisejícím výroku o nákladech řízení, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 149 589,30 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V předmětné věci směřuje dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, na čemž nic nemění, že odvolací soud tento výrok formálně označil jako měnící. Pro posouzení toho, zda je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není totiž rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Shodný závěr zaujal Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, když dovodil, že pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu je i v posuzovaném případě, kdy dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v částce 147 000,- Kč s příslušenstvím), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam dovoláním napadené části rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Směřovala-li dovolatelka námitky do zjištěného skutkového stavu, přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolatelka uplatnila dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku předání a převzetí díla, nedospěl dovolací soud k závěru, že by odvolací soud řešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem, když dovodil, že I. P., a.s. byla jako mandatář podle mandátní smlouvy žalovanou jako mandantem zmocněna i k předání díla (projektové dokumentace).
Za situace, kdy dovolatelka žádnou konkrétní právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezuje, na řešení žádné právní otázky zásadního významu není napadené rozhodnutí založeno a kdy dovolací soud ani z pohledu uplatněných dovolacích námitek neshledal, že by odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem, ani jiné okolnosti, které by činily rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, Nejvyšší soud uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu v napadené části nemá zásadní právní význam a že tedy dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2007
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu