ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1300.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1300/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce MUDr. V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované V. z. p. Č. r., o zaplacení 550 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ú. n. L. - p. L. pod sp. zn. 37 Cm 142/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 19. dubna 2005, č.j. 9 Cmo 6/2005-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v P. shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 21. října 2004, č.j. 37 Cm 142/2002-60, jímž Krajský soud v Ú. n. L. - p. L. zamítl žalobu o zaplacení částky 550 000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů žalobce neprokázal vznik škody, jejíž náhrady se po žalované v řízení domáhal; z tohoto důvodu již proto nehodnotily, zda byly naplněny další zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Podle tvrzení dovolatele se dopustil soud prvního stupně procesního pochybení tím, že ve věci rozhodl v jeho nepřítomnosti, aniž provedl navržené důkazy či rozhodl o jejich neprovedení. Dovolatel zastává názor, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí soudu podle §101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). V této souvislosti soudu prvního stupně vytýká, že ho neobeslal k jednání; vycházeje z ustanovení §49 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. má doručení předvolání pouze jeho zástupci za nedostatečné a tvrdí, že s ohledem na návrh provést důkaz svou výpovědí předvolán být měl. Domnívá se, že v důsledku uvedeného procesního pochybení bylo rozhodnuto nebo mohlo dojít k rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně,nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel námitky do žádné právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá, nevznesl, žádnou takovou otázku nevymezil, nýbrž svými výhradami vytýkal soudu prvního stupně pochybení při provádění dokazování (neprovedení navržených důkazů) a závadu spočívající v neobeslání k jednání, což by bylo možné v případě oprávněnosti podřadit pod vadu řízení a pod dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K takové vadě řízení by však dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.) a uvedený dovolací důvod není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Založil-li dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí na tvrzení o vadě řízení, aniž v dovolání vymezil otázku zásadního právního významu, kterou by napadl dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a dovolací soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. ledna 2007
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu