ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1319.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1319/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně K.-I-N. G. s.r.o., proti žalované R., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o zaplacení 265 209,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 147/2000, 15 Cm 200/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2005, č.j. 6 Cmo 236/2004-153, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. února 2004, č.j. 12 Cm 147/2000-124, 15 Cm 200/2003, ve znění opravného usnesení ze dne 22. dubna 2004, č.j. 12 Cm 147/2000-142, 15 Cm 200/2003, rozhodl o zaplacení 265 209, 80 Kč a o vzájemném návrhu na zaplacení 279 191,10 Kč tak, že výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení 265 209,80 Kč s příslušenstvím, výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 18 855,40 Kč a výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně (dále jen žalobkyně) a žalovaná uzavřely 5. 3. 1997 hospodářskou smlouvu na dobu neurčitou s dvanáctiměsíční výpovědní dobou, jejímž předmětem bylo ujednání o dodávkách stolní vody ve velkoobjemových vratných lahvích s tím, že dodávky mají být blíže určeny co do množství a termínu v objednávkách odběratele (žalované), přičemž cena za naplnění, vymývání, skladování a manipulování s jednou lahví neměla přesáhnout částku 18 Kč bez DPH; žalovaná se zavázala dodat své lahve se zátkami. Dále vyšel ze zjištění, že dne 6. 12. 1999 oznámila žalobkyně žalované, že pozastavuje plnění stolní vody. Soud dospěl k závěru, že žalované vznikla škoda ve výši 293 446 Kč, představující náklady, které musela žalovaná vynaložit v souvislosti s neplněním závazku žalobkyně tím, že žalovaná, zavázána svým odběratelům, musela zajistit za tuto cenu náhradní dodávku stolní vody u jiného výrobce. Dále soud vyšel ze zjištění, že žalovaná provedla dne 19. 2. 2000 započtení vzájemných pohledávek žalobkyně a žalované tak, že svoji splatnou pohledávku ve výši 293 446 Kč započetla do výše 279 191,10 Kč proti splatné pohledávce žalobkyně, která vznikla žalobkyni odběrem vody žalovanou a jejím nezaplacením v této výši. Městský soud v Praze uzavřel, že došlo k zániku pohledávky žalobkyně uplatněné žalobou, a že žalobkyně je zároveň povinna zaplatit žalované rozdíl mezi zaniklou pohledávkou žalobkyně za žalovanou a pohledávkou žalované za žalobkyní.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2005, č.j. 6 Cmo 236/2004-153, rozsudek soudu prvního stupně ve znění jeho opravného usnesení změnil tak, že žalované uložil zaplatit 265 209,80 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve svém rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dodávky vody, jejichž cena je předmětem žaloby, byly žalobkyní uskutečněny na základě jednotlivých kupních smluv, které vznikly postupem podle §275 odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) tak, že žalobkyně na základě objednávky žalované ze dne 1. 10. 1999 a 3. 12. 1999 vyjádřila s návrhem na uzavření kupní smlouvy souhlas odesláním zboží žalované, resp. předáním zboží. Z uvedeného dovodil, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení ceny zboží, proto je žaloba na zaplacení požadované částky důvodná. Ohledně zániku nároku žalobkyně započtením učiněným žalovaným odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že žalované se nepodařilo prokázat, že důvodně započetla svoji pohledávku proti pohledávce žalobkyně, když chyběl předpoklad pro vznik práva na náhradu škody – porušení povinnosti. Vyšel přitom z listinných důkazů, a to z rámcové smlouvy a z objednávek žalované ze dne 12. 11. 1999 a 3. 12. 1999, z nichž nebylo možno dovodit, že došlo k uzavření kupních smluv postupem podle §409 a ani podle §275 odst. 4 obch. zák., nevyplývala-li z těchto listin dohoda o konkrétních dodávkách vody. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neporušila žádnou povinnost, vyplývající ze smluvního vztahu, přičemž jiné porušení závazkové povinnosti žalovaná ani netvrdila. Z uvedeného důvodu považoval za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že je žalobkyně povinna zaplatit žalované rozdíl mezi splatnými pohledávkami účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dále z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení, neaplikoval-li na danou věc ustanovení §377 obch. zák. o prevenční povinnosti, jestliže ze spisu vyplývá, že žalobkyně neučinila nic, aby zabránila vzniku hrozící škody. Namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval hodnocením důkazů o oznámení žalobkyně žalované o nutnosti odstávky dolu B., zejména termínem doručení tohoto oznámení žalované v souvislosti s písemným sdělením žalobkyně žalované (krátce předtím), aby zaslala objednávky na jednotlivé odběrní dny. Nesprávné právní posouzení zároveň spatřuje v tom, že odvolací soud nepoužil ustanovení §265 obch. zák., domnívaje se, že bylo namístě dospět k závěru, že žalobkyně svým jednáním zároveň jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť prvotní příčinou vzniku celého sporu mezi účastníky bylo neúspěšné jednání žalobkyně se žalovanou o jednostranném neúměrném zvýšení ceny. Žalobkyně vědoma si délky výpovědní doby z uzavřené smlouvy však řešila situaci tak, že se snažila omezit množství dodávek vody s odkazem na provádění nutných oprav dolu B., a dovolatelka je toho názoru, že takovému jednání nemůže být s ohledem na §265 obch. zák. poskytnuta právní ochrana. V této souvislosti dále namítá, že odvolací soud se nevypořádal s tvrzeními žalobkyně, že z technických důvodů ani nelze důl odstavit. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ani k dalším relevantním důkazům a nehodnotil je správně ve vzájemné souvislosti. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Pokud dovolatelka namítá, že řízení je postiženo jinou vadou spočívající např. v tom, že odvolací soud se nevypořádal s tvrzením žalobkyně ohledně odstávky dolu a že odvolací soud nepřihlédl ani k dalším relevantním důkazům a nehodnotil je správně ve vzájemné souvislosti, dovolací soud tento důvod neshledal opodstatněným. Podle §120 odst. 1 o. s. ř. totiž soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Bylo tedy na nalézacím soudu, aby uvážil, které důkazy jsou rozhodné ke zjištění skutkového stavu. Odvolací soud proto nepochybil, vycházel-li při právním posouzení především z listinných důkazů, které byly provedeny a které jsou pro posouzení dané věci rozhodující, a to zejména z předmětné rámcové smlouvy ze dne 5. 3. 1997 a z předložených objednávek žalované. Dovolací soud v tomto směru neshledal pochybení odvolacího soudu ani v tom, že by postupoval v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř., podle něhož soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Nelze proto dospět k závěru, že je důvodný dovolatelkou uplatněný důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a že by důsledkem jiné vady řízení bylo nesprávné právní posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., uplatněný dovolatelkou, se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu a dovolatelka ani neuvádí, v čem konkrétně spatřuje jeho naplnění. Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud pominul její tvrzení ohledně odstávky dolu a oznámení o odstávce, nelze učinit závěr, že by tím v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků, ve smyslu výše uvedeného, byl shledán z hlediska jejich závažnosti logický rozpor.
Dovolací soud se dále zabýval nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §373 odst. 1 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, jestliže dospěl k závěru, že žalobkyně neporušila žádnou povinnost, a tudíž neodpovídá za škodu ve smyslu uvedeného ustanovení §373 obch. zák., kterou žalovaná vůči žalobkyni uplatnila jako obranu proti návrhu. Vycházel-li přitom z listinných důkazů, a to z hospodářské smlouvy ze dne 5. 3. 1997, jež neobsahuje předmět plnění, čas plnění a ani konkrétní cenu, a kdy rovněž z objednávek žalované ze dne 12. 11. 1999 a 3. 12. 1999 nebylo možno dovodit, že došlo k uzavření kupních smluv postupem podle §409 a ani §275 odst. 4 obch. zák., jestliže dohoda o konkrétních dodávkách vody z těchto listin nevyplývala. Pokud má dovolatelka za to, že žalobkyně porušila smluvní podmínky, ke kterým se zavázala hospodářskou smlouvou ze dne 5. 3. 1997, je třeba konstatovat, že tato smlouva obsahuje jen sjednané dodací podmínky mezi účastníky, které se stanou teprve v budoucnu součástí uzavřených kupních smluv – na základě písemných objednávek žalované, kde bude uvedeno množství, čas plnění a upřesněna kupní cena, které žalobkyně potvrdí nebo bude na jejich základě žalované plnit. Vzhledem k tomu, že předmětná hospodářská smlouva ze dne 5. 3. 1997 neobsahuje předmět plnění, čas plnění a cenu, nevznikla žalobkyni na základě pouhých objednávek žalované povinnost plnit. Od žalobkyně nelze proto požadovat splnění prevenční povinnosti při odvrácení škody ve smyslu §377 obch. zák., podle něhož je strana povinna oznámit druhé straně povahu překážky, která jí brání nebo bude bránit v plnění povinnosti, a o jejích důsledcích, ale jen v případě, že porušuje svou povinnost nebo s přihlédnutím ke všem okolnostem má vědět, že poruší svou povinnost ze závazkového vztahu.
Porušení povinnosti, resp. vznik škody nelze v daném případě rovněž dovozovat na základě jednání v rozporu s dobrými mravy, či jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. Rozpor s dobrými mravy zakládá neplatnost právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák. a jednání v rozporu s poctivým obchodním stykem stíhá povinnost soudu takovému jednání odepřít ochranu, nelze proto z takového jednání v tomto případě dovozovat protiprávní úkon ve smyslu §420 obč. zák. Rovněž výše uvedené jednání nenaplňuje znaky ustanovení §415 obč. zák.
Dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyl tedy v tomto směru uplatněn důvodně.
Protože žádný z dovolacích důvodů uplatněných dovolatelkou nebyl shledán důvodným, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu