ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1333.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1333/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně M. C.H. K. spol. s r.o., zastoupené JUDr. E. V., advokátkou, proti žalované S., s. a o. s. spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, o zaplacení částky 2 554 146 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 23/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2005 č. j. 4 Cmo 100/2004-362, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2005 č. j. 4 Cmo 100/2004-362 se ve výrocích pod body I a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. října 2003 č. j. 37 Cm 23/99-337 zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 2 554 146 Kč s 18% úrokem z prodlení od 11. 11. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v rozhodnutí uvedl, že žalobkyně v žalobě tvrdila, že uzavřela s žalovanou jako zhotovitelkou dne 26. 8. 1997 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení stavby P. M. v P. - D. Žalovaná v souladu se smlouvou o dílo vyúčtovala žalobkyni provedené a odsouhlasené práce, a to fakturou č. 85060001 na částku 2 554 146 Kč splatnou 10. 2. 1998. Žalobkyně tuto fakturu uhradila dne 2. 2. 1998 a poté nedopatřením ještě dne 10. 2. 1998, a proto se domáhala vrácení druhé platby z titulu bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně se řídil závazným právním názorem odvolacího soudu obsaženém v jeho zrušovacím usnesení ze dne 9. května 2002 č. j. 4 Cmo 252/2000-120, podle něhož přijetím duplicitní platby (zálohy) by se žalovaná obohatila pouze v rozsahu, v jakém zaplacená částka přesahovala cenu provedeného díla, a to s ohledem na to, že okamžikem předání díla otázka placení záloh pozbyla významu, neboť žalované vzniklo právo na zaplacení ceny díla za podmínek ve smlouvě uvedených. Soud prvního stupně konstatoval, že podle §548 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla. V posuzované věci byla cena díla dohodnuta v článku III. bodu 3.1. smlouvy o dílo ve výši 16 500 000 Kč + DPH a podle bodu 3.4.3. téhož článku se účastníci dohodli, že konečná faktura je splatná tehdy, když dodavatel uskuteční bezchybné a bezzávadové přejímací řízení. Ze zápisu o odevzdání a převzetí díla ze dne 6. 2. 1998 a ze zápisů o postupném odstranění vad a nedodělků vzal soud prvního stupně za prokázané, že sjednané práce byly provedeny a došlo k odstranění všech vad a nedodělků uvedených v příloze tohoto zápisu, s výjimkou těch prací, které bylo třeba provést ve vhodných klimatických podmínkách. Závěr, že dílo začalo sloužit svému účelu je podepřen i skutečností, že 11. 2. 1998 byl předmětný objekt předán prodejně P. M. jako objekt způsobilý řádného provozu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nároky vznesené žalobkyní nebyly v řízení prokázány, z čehož vyplývá, že žalobkyni nevznikl ani nárok na zaplacení rozdílu mezi cenou díla a částkou, která byla žalované zaplacena.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2005 č. j. 4 Cmo 100/2004-362 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 988 931 Kč s 18% úrokem z prodlení od 11. 11. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem I), co do zbytku ve výši 1 565 215 Kč s 18% úrokem z prodlení od 11. 11. 1998 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok pod bodem III). Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že okamžikem předání díla, k němuž došlo dne 6. 2. 1998, vzniklo žalované právo na zaplacení ceny díla (s výjimkou 10% zadržené jistiny z každé dílčí faktury podle článku III. bodu 3.4.5. a bodu 3.4.6. smlouvy o dílo), přičemž splatnost konečné faktury byla smlouvou podmíněna uskutečněním úspěšného, bezchybného a bezzávadového předávacího řízení, potvrzeného zkušebním provozem, za současného splnění podmínky pravomocného kolaudačního rozhodnutí na všechny stavební objekty a provozní soubory. Termín předání zkolaudovaného díla byl v článku IV. bodu 4.2. dohodnut na l5. 1. 1998, a to pod sankcí 0,25 % smluvní ceny denně (článek VI. bod. 6.2. smlouvy o dílo). Dohodnutá cena díla po navýšení o cenu uznaných víceprací činila 17 519 832 Kč a od této částky je podle závěru odvolacího soudu třeba odečíst dobropis č. 895060003 na částku 1 165 383,50 Kč vystavený žalovanou, dále 5% pozastávku ve výši 825 000 Kč sjednanou v článku III. bodu 3.4.5. smlouvy o dílo. Se zřetelem k tomu, že z každé dílčí faktury mělo být zadrženo 10 % a žalobkyně uvedenou částku nedeponovala, stala se pozastávka ve výši 1 501 282 Kč splatnou po uplynutí pěti let od předání díla, tj. dne 7. 2. 2003, žalovaná má tedy právo na zaplacení 15 193 550 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně žalované zaplatila 17 430 708 Kč, získala žalovaná na úkor žalobkyně v době před ukončením pětileté záruční doby 2 237 158 Kč. Je tedy zřejmé, že žalovaná na počátku roku 1999 neměla vůči žalobkyni ve smyslu §580 a §581 odst. 2 ObčZ žádné pohledávky způsobilé k započtení. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalovaná se s ohledem na odevzdání díla dne 6. 2. 1998, když smlouvou o dílo byl sjednán termín na 15. leden 1998, dostala do prodlení v trvání 21 dnů a žalobkyně má proto nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 866 250 Kč. Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalované týkajícím se zhoršených klimatických podmínek (bod 3.4.9. článku III smlouvy o dílo). Dle bodu 5 harmonogramu měla totiž být hrubá stavba ukončena v první polovině listopadu 1997. Pokud se pak týká omítek a sadových úprav, bylo mezi účastníky dohodnuto jejich dokončení do 30 4. 1998; sankce dle bodu 6.2. ve spojení s bodem 4.2. smlouvy o dílo pak žalobkyní účtována nebyla. Co se týče výše slevy, na niž měla žalobkyně právo podle článku II. bodu 2.6. smlouvy o dílo v případě vad díla, postupoval odvolací soud podle tohoto článku smlouvy o dílo a přiznal žalobkyni právo na slevu ve výši 10 % z částky 2 118 050 Kč (podle faktury č. 85060004 na částku 2 118 050 Kč). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení částky 866 250 Kč a částky 211 805 Kč, celkem tedy 1 078 055 Kč. Dále považoval za nezbytné zohlednit částku 89 124 Kč představující rozdíl mezi dohodnutou cenou 17 519 832 Kč a částkou 17 430 708 Kč uhrazenou žalobkyní. Z uvedeného podle závěru odvolacího soudu vyplývá, že žalobkyni náleží právo na zaplacení částky 988 931 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I podala žalovaná dovolání a namítla, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ve spise jsou shromážděny důkazy, které podle jejího názoru jednoznačně prokazují, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty pro prodlení žalované s předáním díla v délce 21 dnů. Ohledně termínu předání díla poukázala žalovaná na článek III. bod 3.4.9. smlouvy o dílo, v němž bylo stanoveno, jaké práce nesmějí být prováděny při poklesu teplot pod určitou hranici s tím, že v případě průkazného zdržení stavby vlivem počasí bude lhůta výstavby o příslušný počet dní prodloužena. Z logiky věcí přitom vyplývá, že stavební práce nelze provádět tak, že se nejprve udělají ty, které nelze v zimě provádět; postup výstavby musí odpovídat běžným technologickým postupům, které byla žalovaná nucena dodržet. Žalovaná potvrzením Č. h. ú. v řízení prokázala, že od 15. 11. 1997 do 15. 1. 1998 nebyl ani jeden den, kdy by mohla provádět práce na venkovních omítkách (fasády) a asfaltérské práce na parkovišti. V důsledku klimatických poměrů tedy žalovaná nemohla provádět práce na stavbě dle harmonogramu po dobu 50 dnů a v důsledku toho měla proto podle shora citovaného článku smlouvy o dílo právo na prodloužení lhůty výstavby o tento počet dnů průkazného zdržení. Je proto zřejmé, že předáním díla dne 6. 2. 1998 splnila svůj závazek provést a předat dílo v termínu s velkou rezervou. Žalovaná dále označila za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož vzniklo žalobkyni právo na slevu z ceny díla. Žalovaná zdůraznila, že s posudkem znalce Ing. K. nesouhlasila a závady jím vytýkané neakceptovala. Neuznává nárok žalobkyně na slevu z ceny díla ve výši 10 % z ceny těch prací, u kterých byly zjištěny nedostatky v kvalitě. Pokud by dovolací soud přesto považoval závěry odvolacího soudu o výši slevy za správné, pak je samozřejmě třeba vzít v úvahu i částku 89 124 Kč (nedoplatek ceny díla) a tuto částku na uplatněnou slevu započítat. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v jeho výroku pod bodem I av závislém výroku pod bodem III a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření zhodnotila dovolání jako nedůvodné. V řízení sice byly prováděny důkazy stavebním deníkem a přehledem teplot v době od 15. 11. 1997 do 15. 1. 1998. Z těchto důkazů však nebylo možno vyvodit závěr, že by přerušení některých prací z důvodu nízkých teplot bylo v příčinné souvislosti s prodlením žalované se sjednaným předáním díla. Pokud jsou v článku 3.4.9. smlouvy o dílo uvedeny práce vyžadující určitou spodní hranici venkovní teploty, pak tyto byly většinou v listopadu provedeny a předány. Žalobkyně také poukázala na to, že dílo bylo dokončováno ještě dlouho po jeho předání a převzetí, o čemž svědčí i ta skutečnost, že jako datum uskutečnění zdanitelného plnění je na poslední faktuře uveden 17. březen 1998, a také, že soupis provedených prací byl technickým dozorem žalobkyně odsouhlasen až 14. 4. 1998. Ohledně slevy z ceny díla pak žalovaná v dovolání neuvedla, v čem spatřuje pochybení odvolacího soudu. Žalobkyně je přesvědčena, že jí vznikl nárok na slevu z ceny všech vadně provedených prací, v rozsahu odpovídající předloženému znaleckému posudku, tedy ve výši 605 255 Kč. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Podle článku II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb. dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzovaném případě bylo řízení u odvolacího soudu provedeno podle dosavadních předpisů (srov. článek II bod 2 zákona č. 59/2005 Sb.) a proto dovolací soud dovolání projedná a rozhodne o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které podle §242 odst. 3 o. s. ř. zkoumá dovolací soud v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně v tomto rozsudku pouze konstatoval, že \"nároky tvrzené žalobcem nebyly prokázány\", a v rozporu s ustanovením §157 odst. 1 o. s. ř. vůbec nekonkretizoval, jaké nároky tvrzené žalobkyní nebyly prokázány, jakými úvahami se soud v otázce uplatněných nároků při hodnocení důkazů řídil a proč dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Za této situace měl odvolací soud podle ustanovení 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nemohl sám posoudit provedené důkazy a na základě toho učinit jiný právní názor, neboť tím účastníkům odňal jednu soudní instanci a porušil tím jednu ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, zásadu dvouinstančnosti tohoto řízení.
Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, k níž dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. v napadeném výroku pod bodem I a v závislém výroku pod bodem III zrušil, aniž se mohl zabývat uplatněnými dovolacími důvody, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 28. listopadu 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu