ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1348.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1348/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce D. B., zastoupeného JUDr. K. L., advokátkou proti žalované B. a. s., o zaplacení částky 163.770,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 709/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2005, č. j. 8 Cmo 53/2005 - 251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2005, č. j. 8 Cmo 53/2005 – 251, co do částky 142.180,- Kč a 18 % úrokem od 16. 2. 1993 z této částky do zaplacení potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2004, č.j. 20 Cm 709/95 – 220, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 163.770,- Kč s 18 % úrokem od 16. 2. 1993 z této částky do zaplacení. Ve zbývající části a ve výroku o nákladech řízení odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2004, č. j. 20 Cm 709/95 – 220 byl vydán po zrušení rozsudku tohoto soudu, č. j. 20 Cm 709/95 – 177, vydaného dne 10.2.2003, a to usnesením odvolacího soudu č. j. 8 Cmo 137/2003 – 189 ze dne 9. 4. 2004. Tento druhý rozsudek soudu prvního stupně vydaný po doplnění dokazování byl postaven na závěru, že kupní smlouva podle §409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „ObchZ“), účastníky uzavřena nebyla, neboť mezi nimi nedošlo k dohodě o jedné z podstatných náležitostí kupní smlouvy, a to o ceně zboží. Soud prvního stupně uzavřel, že účastníci se dohodli jen na předmětu dodávky, a to nábytku specifikovaného v dodacích listech č. 13 (ze dne 7. 7. 1992), č. 64 (ze dne 20. 11. 1992) a ve faktuře č. 1144. Tento nábytek byl právnímu předchůdci žalované dodán. Osoby jednající za právní předchůdce účastníků o dodávce jednaly o tom, že nábytek bude dodán právním předchůdcem žalobce právnímu předchůdci žalovaného na „základě vzájemného plnění právního předchůdce žalované odvysíláním reklamních spotů“, konkrétní rozsah a podmínky odvysílání reklamy nebyly dohodnuty. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nábytek byl dodán bez právního důvodu, a s ohledem na námitku promlčení žalované podle §107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku dovodil, že námitka je důvodná.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že kupní smlouva v daném případě nevznikla, a to minimálně proto, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky uvažovaného smluvního vztahu došlo k dohodě o ceně zboží, které mělo být předmětem dodávky, či o způsobu dodatečného určení kupní ceny. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že nábytek byl dodán na základě dvou dodacích listů ze 7. 7. 1992 a 20. 11. 1992 a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě se jednalo o plnění bez právního důvodu a že žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení. Odlišně od soudu prvního stupně posoudil odvolací soud otázku promlčení nároku z bezdůvodného obohacení. Odvolací soud posuzoval včasnost žaloby podle komplexní úpravy obsažené v obchodním zákoníku, nicméně shledal, že námitka promlčení byla co do části uplatněného nároku vznesena důvodně. Odvolací soud uzavřel, že promlčecí lhůta k uplatnění práva z bezdůvodného plnění poskytnutého 7. 7. 1992 marně uplynula 7. 7. 1996 a že žaloba byla soudem prvního stupně správně zamítnuta. Co se týče plnění poskytnutého dne 20. 11. 1992 odvolací soud shledal, že promlčecí doba ještě neuplynula a námitka promlčení ohledně zbytku vymáhané částky důvodně vznesena nebyla. Proto v této části odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); zároveň v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu. Dovolatel zpochybňuje závěry soudů obou stupňů týkající se posouzení, že v daném případě kupní smlouva mezi právními předchůdci účastníků nevznikla proto, že v řízení nebylo prokázáno že by mezi účastníky došlo k dohodě o ceně zboží, či o způsobu dodatečného určení kupní ceny. Dovolatel považuje za nesprávný právní názor soudů obou stupňů, že nedošlo k uzavření kupní smlouvy pro nesplnění její podstatné náležitosti a uvádí, že právnímu předchůdci žalované musela být známa cena zboží z předložených katalogů. V návaznosti na nesprávné posouzení existence kupní smlouvy v daném případě dovolatel namítá nesprávné posouzení otázky promlčení odvolacím soudem a domnívá se, že promlčecí doba počala běžet po uplynutí lhůty splatnosti faktury, tedy že ke dni podání žaloby promlčecí doba neuplynula. Dovolatel rovněž namítá, že soudy obou stupňů nezohlednily skutečnost, že právní předchůdce žalovaného při prvním jednání dne 16. 11. 1999 uznal pohledávku co do základu.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a splňuje též další podmínky, stanovené zákonem (§241 odst. 1 a §241a odst. 1 o. s. ř), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Další případ přípustnosti dovolání proti rozsudku ve věci samé plyne z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Pro otázku přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je pro dovolací soud rozhodující posoudit, zda v daném případě existuje souvislost mezi právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. dubna 2004, kterým byl původní rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen k dalšímu řízení a novým rozsudkem soudu prvního stupně. Ve zrušovacím usnesení odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem týkajícím se otázky počátku běhu promlčecí doby v daném případě, a to tak, že pro počátek promlčecí doby je rozhodný den následující po dni kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. Přípustnost dovolání však nelze podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovodit, jelikož soud prvního stupně rozhodl odlišně na základě doplněných skutkových zjištění, nikoliv v důsledku právního názoru odvolacího soudu. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu lze tedy přípustnost podle daného ustanovení dovodit v případě, že mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, je dána příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně též např. usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod číslem 16, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 299/98).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nevymezuje. Otázky, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl, se týkají pouze konkrétních skutkových okolností. Za stavu, kdy dovolací soud neshledal žádný důvod, pro který by mělo mít rozhodnutí z pohledu dovolacích námitek zásadní právní význam, mohla by přípustnost dovolání v této věci založit pouze skutečnost, že napadený rozsudek řeší pro rozhodnutí určující otázku v rozporu s hmotným právem. K takovému závěru však Nejvyšší soud nedospěl. Hmotněprávní otázku vzniku smlouvy řešil odvolací soud standardně podle příslušných zákonných ustanovení.
Výhradami, jimiž odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká dovolatel nesprávné posouzení a vyhodnocení důkazů, dovolatel tvrdí existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež jsou ovšem pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez právního významu. Námitka dovolatele, že soudy obou stupňů dostatečně nezohlednily, že právní předchůdce žalované při prvním jednání dne 16. 11. 1999 uznal závazek co do základu, je neopodstatněná, neboť uznání pouze co do základu závazku není uznáním ve smyslu §323 ObchZ a nemůže způsobit účinek běhu nové promlčecí doby.
Protože Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal, dovolání žalobce v části týkající se potvrzení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu je „dovoláním napadán v celém rozsahu,“ vyplývá, že dovolání směřuje rovněž proti té části napadeného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 21.590,- Kč a 18 % úroku od 16. 2. 1993 z této částky do zaplacení zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovoláním byla rovněž napadena část výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Vzhledem k tomu, že co do části výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, nejde o rozhodnutí jímž by bylo ve věci pravomocně rozhodnuto, proti části výroku odvolacího soudu, týkající se částky 21.590,- Kč a 18 % úroku od 16. 2. 1993 z této částky do zaplacení, nelze přípustnost dovolání dovodit.
Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2007
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu