ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1373.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1373/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Oblastní nemocnice T. a.s., zastoupené advokátkou, proti žalované V. z. p. České republiky, zastoupené advokátem, o 5 687 143,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 206/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 2005, č.j. 26 Co 576/2004-256, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 58 480,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne 10. dubna 2003, č.j. 5 C 206/2002-52, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně Oblastní nemocnice T.) domáhala po žalované zaplacení částky 5 687 143,66 Kč s příslušenstvím, o níž žalovaná krátila platby za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům žalované ve II. pololetí roku 2001, a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. prosince 2003, č.j. 26 Co 394/2003-89, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem o neplatnosti dodatku č. 2 ke smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče.
O věci tak opětovně rozhodoval soud prvního stupně, který rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 18. června 2004, č.j. 5 C 206/2002-122, žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 5 687 143,66 Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. května 2006, č.j. 26 Co 576/2004-256, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a změnil ho ve výroku o nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí se pro posouzení důvodnosti uplatněného žalobního nároku stala stěžejní otázka, zda byly dány podmínky pro krácení úhrad plateb za poskytnutou zdravotní péči či nikoli. Krácení úhrady zdravotní péče na smluvním základě – na základě dodatku č. 2 ke smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče - nepřicházelo v úvahu, neboť jak odvolací soud vyslovil již ve svém předchozím zrušujícím usnesení, tento dodatek nebyl pro výhrady původní žalobkyně proti uplatněným regulačním mechanismům platně uzavřen. Odvolací soud neshledal ani žádnou oporu pro krácení plateb ve vyhlášce č. 211/2001 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 2. pololetí 2001, neboť tato norma neobsahuje žádné regulační mechanismy, jichž se žalovaná dovolávala. Podkladem pro regulaci úhrad ze strany žalované vůči právní předchůdkyni žalobkyně nemohl být podle názoru odvolacího soudu ani předmětný zdravotně-pojistný plán, neboť ani tento plán neobsahuje regulativy, jež by bylo možné vztáhnout na projednávanou věc.
Námitku žalované ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobkyně posoudil odvolací soud jako nedůvodnou. Žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku na základě dohody uzavřené s původní žalobkyní, přičemž písemná forma postoupení pohledávky předepsaná v §524 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) byla dodržena a převáděná pohledávka v ní byla dostatečně identifikována určením dokladu, v němž je vedena ve vnitřním účetnictví původního věřitele. Uvedená dohoda není podle posouzení odvolacího soudu neplatná ani pro tvrzenou absenci náležitostí podle §196a odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť toto ustanovení se na daný případ nevztahuje.
Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani námitku žalované o neplatnosti smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče. Byť tato smlouva zůstala co do svých náležitostí neúplná pro neuzavření dodatku, jímž měly být sjednány ceny bodu a výše úhrad hrazené zdravotní péče včetně regulačních omezení, odvolací soud dovodil, že absence cenového ujednání neplatnost smlouvy pro její neurčitost nezpůsobuje. Toto posouzení opřel o ujednání účastníků ve smlouvě, podle něhož se vztahy mezi smluvními stranami touto smlouvou neupravené řídí právními předpisy upravujícími veřejné zdravotní pojištění a poskytování zdravotní péče a dalšími příslušnými právními předpisy. Tato klauzule je podle odvolacího soudu použitelná i pro případ, že nebyly dodatkem sjednány ceny bodu a výše úhrad hrazené zdravotní péče, avšak tyto údaje byly závazně upraveny právními předpisy, od nichž se smluvní strany nemohly odchýlit. Tak tomu bylo i v projednávané věci, jelikož způsob výpočtu úhrady za zdravotní péči u zdravotnického zařízení typu žalobkyně byl přesně stanoven ve vyhlášce č. 211/2001 Sb. (konkrétně v §2 odst. 1 písm. a) a odst. 3 ve spojení s její přílohou č. 1), vydané na základě zmocnění obsaženého v §17 odst. 11 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. Odkazovaly-li smluvní strany ve smlouvě na právní předpisy, jimiž byly smluvní strany vázány a které způsob a výši úhrady zdravotní péče pro tento konkrétní typ zdravotnického zařízení direktivně určovaly, nelze podle odvolacího soudu dospět k závěru, že by absence dodatku č. 2 způsobovala neurčitost tohoto smluvního ujednání. S ohledem na závěr o existenci smluvního vztahu mezi účastníky, na jehož základě měla být prováděna úhrada zdravotní péče poskytnuté právní předchůdkyní žalobkyně pojištěncům žalované v rozhodném období paušální sazbou, nebylo podle odvolacího soudu třeba uvažovat o aplikaci §40 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., včetně jeho příslušných dopadů na případnou regulaci úhrad.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Podle shodného posouzení soudů obou stupňů nabyla žalobkyně předmětnou pohledávku na základě dohody o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a Oblastní nemocnicí T., příspěvkovou organizací. Dovolatelka s tímto názorem nesouhlasí a tvrdí, že k platné cessi nedošlo pro neplatnost dohody o postoupení pohledávek z důvodu neurčitosti postupované pohledávky. Odkaz na fakturu má za nedostatečný a to zejména za situace, kdy předmětná faktura nebyla předmětem dokazování. V této souvislosti dále oponuje odvolacímu soudu, podle jehož názoru není možné na vztahy mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní aplikovat ustanovení §196a odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), které zakotvuje povinnost znaleckého ocenění postupovaných pohledávek. Z tvrzeného nesprávného postupu odvolacího soudu dovolatelka dovozuje, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku podmínek řízení, a to zejména otázku aktivní legitimace žalobkyně. I nadále se domnívá, že s ohledem na formální nedostatky předmětné dohody o postoupení pohledávek není žalobkyně ve sporu aktivně legitimována a že v důsledku nesprávného posouzení této otázky je řízení zatíženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Další argumentaci staví dovolatelka na názoru, že absence cenových ujednání mezi účastníky způsobuje neplatnost celé smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, v důsledku čehož se žalobkyně dostává vůči žalované do režimu nesmluvního zdravotnického zařízení s právem na úhradu pouze nutné a neodkladné péče. Pokud jde o plnění, které si smluvní strany poskytly nad tento rámec, je třeba podle ní vyjít ze zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení.
Podle dovolatelky odvolací soud právo žalované na krácení úhrad za poskytnutou zdravotní péči nesprávně posoudil. Názor o paušálním způsobu úhrady jako jedině možném logickém řešení pro vypořádání vztahů mezi účastníků bez vazby na další právní předpisy neobstojí podle dovolatelky již z toho důvodu, že samotná vyhl. č. 211/2001 Sb., o kterou se odvolací soud opírá, v ustanovení §2 uvádí, že jakýkoliv způsob úhrady za poskytnutou zdravotní péči je možný pouze na základě smluvního ujednání mezi žalobcem a žalovanou. Za tohoto stavu je podle dovolatelky možné jedině vyjít z §40 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., podle jehož věty druhé jsou zdravotní pojišťovny v případě neexistence smlouvy se zdravotnickým zařízením povinny uhradit poskytnutou zdravotní péči za stejných podmínek jako zdravotnickým zařízením, se kterými zdravotní pojišťovna uzavřela smlouvu podle §17 odst. 1 téhož zákona. Z uvedeného ustanovení je možné podle dovolatelky dovodit, že paušální způsob úhrady bude nakonec na vypořádání plnění účastníků aplikován, nikoli však z důvodu logiky, nýbrž proto, že to odpovídá obvyklému způsobu vypořádání plnění mezi žalovanou a obdobnými zdravotnickými zařízeními. Stejné podmínky ve smyslu §40 odst. 2, věty druhé, zák. č. 48/1997 Sb. je pak třeba podle dovolatelky chápat jako podmínky, za nichž žalovaná provádí úhrady za poskytnutou péči ostatním smluvním zařízením, s nimiž uzavřela smlouvu a cenové dodatky a které zahrnují i určitá restriktivní omezení (tzv. regulační mechanismy) obsažená ve vyhlášce č. 211/2001 Sb., která způsobují omezení úhrad zdravotní péče. Dovolatelka tak uzavírá, že pouze v případě aplikace těchto stejných podmínek, tj. celé vyhlášky č. 211/2001 Sb. včetně regulačních mechanismů je opodstatněno poskytnutí úhrady žalobkyni ve výši snížené o uvedené regulační mechanismy.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil „Městskému soudu v Praze“ k dalšímu řízení.
Žalobkyně, která ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s argumentací dovolatelky, se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (v pořadí druhý) v zamítavém výroku ve věci samé, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (prvním) rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním (s výjimkou tvrzeného nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně) namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou, neboť veškeré dovolací námitky (včetně námitek týkajících se posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně) lze podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Věcná legitimace představuje hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení). Věcnou legitimaci tak má v řízení o žalobě ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká. Týká-li se věcná legitimace žalobce, hovoří se o aktivní věcné legitimaci, a týká-li se žalovaného, označuje se jako pasivní věcná legitimace. Věcná legitimace je předmětem dokazování a její nedostatek není důvodem pro zastavení řízení nebo pro odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby. Věcná legitimace účastníků řízení tak není jednou z podmínek řízení, jak se mylně domnívá dovolatelka, a proto závěr o tom, zda účastník je či není věcně legitimován (zda mu svědčí či nesvědčí hmotné právo), lze napadat jen dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nikoliv prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Komu či proti komu svědčí žalobní nárok podle hmotného práva, je totiž otázkou právního posouzení věci a nikoli otázkou vadného procesního postupu soudu v řízení.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci se dovolací soud proto nejprve zabýval tvrzenou neplatností cesse mezi Oblastní nemocnicí T., příspěvkovou organizací (právní předchůdkyní žalobkyně) a Oblastní nemocnicí T. a.s. (žalobkyní), kterou dovolatelka opírala jednak o neurčitost identifikace postupované pohledávky a dále o splnění podmínek uvedených v ustanovení §196a odst. 3 obch. zák., které odvolací soud v souzené věci neaplikoval.
Ustanovení §524 obč. zák. určuje, že věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).
Zákon, který vyžaduje k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky písemnou formu, zároveň předpokládá, že z hlediska určitosti je smlouva platná, je-li v ní jednoznačně určena převáděná pohledávka, zejména vymezením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou (shodně srov. v právní teorii např. Jehlička, O. – Švestka, J. – Škárová, M. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání, Praha, C. H. Beck 2004, str. 766 a v soudní praxi pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003).
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl – vadným slovním nebo jiným zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že předmětné pohledávka je v dohodě ze dne 28. ledna 2004 uzavřené mezi Oblastní nemocnicí T., příspěvkovou organizací jako postupitelem a Oblastní nemocnicí T., a.s. jako postupníkem identifikována dostatečně určitě natolik, aby ji nebylo možné zaměnit s jinou pohledávkou postupitele. Nejvyšším soudem bylo již judikováno (srov. například rozsudek ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003, dále též rozsudek ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 937/2003), že pohledávku postoupenou podle ustanovení §524 a násl. obč. zák. lze ve smlouvě o postoupení pohledávek určit i zprostředkovaně, například odkazem na čísla postupitelových faktur s uvedením výše jednotlivých částek. Byl-li proto k předmětné dohodě o postoupení pohledávek připojen soupis pohledávek a závazků ke konkrétnímu datu, v němž je uveden mimo jiné i doklad č. VD030553 znějící na částku 5 687 143,66 Kč, byla tímto způsobem pohledávka a její výše jednoznačně určena, neboť jak uvedl i odvolací soud, podle označení dokladu byly zjistitelné veškeré další údaje, tzn. předmět plnění, osoba dlužníka, případně i právní důvod vzniku pohledávky.
Ustanovení §196a odst. 3 obch. zák., jehož aplikace se dovolatelka dovolává, určuje, že jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení §59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. nelze v souzené věci aplikovat, a to již z toho důvodu, že Oblastní nemocnice T., příspěvková organizace nepatří mezi osoby vymezené v tomto ustanovení.
V další části dovolacího přezkumu se dovolací soud zabýval tvrzenou neplatností smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče pro absenci cenových ujednání.
Ustanovení §17 odst. 1, věty první, zákona č. 48/1997 Sb. (ve znění účinném pro 2. pololetí 2001) určuje, že za účelem zajištění věcného plnění při poskytování zdravotní péče pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle zvláštního zákona, smlouvy se zdravotnickými zařízeními o poskytování zdravotní péče.
Z ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. pak vyplývá, že smlouva podle odstavce 1 uzavřená mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením se řídí rámcovou smlouvou, kterou posléze Ministerstvo zdravotnictví vydá jako vyhlášku. Tato vyhláška byla vydána pod číslem č. 457/2000 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy.
Podle článku 2 přílohy 4 vyhlášky č. 457/2000 Sb. nazvané „Rámcová smlouva pro zdravotnická zařízení poskytující zdravotní péči v nemocnicích, odborných léčebných ústavech, odborných dětských léčebnách a ozdravovnách a léčebnách dlouhodobě nemocných a zdravotní pojišťovny“, se závazkové vztahy mezi pojišťovnou a zdravotnickým zařízením řídí písemnou smlouvou uzavřenou podle této rámcové smlouvy, právních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění a poskytování zdravotní péče, obchodního nebo občanského zákoníku a dalších právních předpisů (odstavec 1). Smlouva obsahuje: a) práva a povinnosti smluvních stran, b) podmínky kvality a účelnosti poskytování zdravotní péče, zejména druh, obor a rozsah poskytované zdravotní péče specifikovaný seznamem výkonů s bodovými hodnotami podle druhů péče, kterou je zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat, c) nezbytné informace zdravotnického zařízení o věcném a technickém vybavení a personálním zajištění, d) spádové území, e) výši úhrady hrazené zdravotní péče nebo způsob jejího stanovení, f) způsob provádění úhrady poskytované zdravotní péče, včetně stanovení náležitostí vyúčtování, g) podmínky nezbytné ke kontrole plnění smlouvy, včetně správnosti účtovaných částek, h) rozsah a způsob vzájemného sdělování údajů nutných ke kontrole plnění smlouvy, i) ustanovení o dohodnuté metodice, pravidlech a datovém rozhraní platných v době uzavření smlouvy, j) způsob seznámení zdravotnického zařízení se změnami metodiky, pravidel a datového rozhraní, včetně způsobu předávání těchto změn, k) ustanovení o řešení rozporů ve smírčím jednání, popřípadě ustanovení o použití rozhodčího řízení při neúspěchu smírčího jednání, l) dobu účinnosti smlouvy, způsob a důvody jejího ukončení (odstavec 3). Smlouva může obsahovat i další ujednání nezbytná pro její plnění a kontrolu, pokud jsou v souladu s touto rámcovou smlouvou a právními předpisy (odstavec 4).
Pro 2. pololetí 2001 platila vyhláška č. 211/2001 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 2. pololetí 2001, vydaná Ministerstvem zdravotnictví podle zmocnění uvedeného v §17 odst. 11 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb.
Uvedená právní úprava neobsahuje žádné ustanovení o tom, že dohoda o určitých (podstatných) částech (náležitostech) smlouvy je nezbytná pro její vznik. I kdyby tomu tak bylo, nedostatek dohody o výši úhrad zdravotní péče resp. o způsobu jejího stanovení neměl za následek, že by mezi účastníky smlouva nevznikla, jak správně dovodil odvolací soud. Dospěl-li za tohoto stavu odvolací soud k závěru, že s ohledem na charakter zdravotnického zařízení žalobkyně a charakter poskytované péče přichází v úvahu dle cit. vyhlášky pouze způsob úhrady paušální sazbou, přičemž postup výpočtu a podmínky úhrady jsou stanoveny v příloze 1 k této vyhlášce (srov. §2 odst. 3 vyhl. č. 211/2001 Sb.), nelze mu vytknout žádné právní pochybení.
Dovolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem i podrobnou argumentací odvolacího soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí o tom, že podmínky pro krácení úhrad tak, jak je provedla žalovaná, nemají žádnou oporu ani ve smlouvě, ani v právních předpisech.
Z výše uvedeného vyplývá, že se uplatněným dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o tom, že v dané věci nebyly dány podmínky pro krácení úhrad provedené žalovanou za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům žalované ve II. pololetí roku 2001. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady jejího právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 58 405,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. května 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu