ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1404.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1404/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně H. c. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované S., s.r.o., zastoupené advokátkou, o zaplacení 1 072 204,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 350/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č.j. 11 Cmo 21/2005-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. J. Š.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 7. října 2004, č.j. 3 Cm 350/2002-81, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 1 072 204,90 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Soudy obou stupňů dovodily, že žalobkyni nelze přiznat nárok na úhradu kupní ceny dodaného zboží, jehož zaplacení se proti žalované domáhala, jelikož žalovaná v řízení účinně vznesla do výše žalobou uplatněného nároku námitku započtení peněžité pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení. Podle jejich posouzení žalobkyně získala na úkor žalované bezdůvodné obohacení ve výši 2 500 000,- Kč až 2 600 000,- Kč tím, že uzavřela kupní smlouvu s P. Z. a převzala od něj zboží, ačkoli prodávající P. Z. nebyl vlastníkem prodávaného zboží a žalobkyně to vědět mohla a měla. P. Z. nenabyl vlastnické právo k tomuto zboží podle zjištění soudu s ohledem na sjednanou výhradu vlastnického práva žalované až do úplného zaplacení kupní ceny dodaného zboží a tu skutečnost, že tuto kupní cenu ve výši téměř 4 000 000,- Kč žalované nezaplatil. Dále bylo zjištěno, že žalovaná část své pohledávky za P. Z. v hodnotě 1 365 457,30 Kč postoupila žalobkyni za úplatu rovnající se výši této částky a že žalobkyně pak v této hodnotě část zboží žalované vrátila. Za stavu, kdy zbylou jeho část žalobkyně žalované i nadále bezdůvodně zadržuje, oba soudy dovodily, že žalovaná má tak vůči žalobkyni pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši nejméně 2 500 000,- Kč, kterou jako obranu v rámci řízení uplatnila k započtení. Odvolací soud posoudil jako účelovou námitku žalobkyně, že zboží má k dispozici a žalovaná může uplatňovat jeho vrácení, jelikož z dopisu samotné žalobkyně vyplývá opak.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Za otázku zásadního právního významu považuje to, zda je přípustné, aby proti pohledávce na peněžité plnění uplatněné žalobou byla úspěšně započtena pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněně zadržované zboží žalované, při jejímž řešení podle jejího názoru odvolací soud pochybil. Uvedla, že ho podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jakož i z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vycházejíc ze zásady, že nárok na poskytnutí peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení přísluší teprve tehdy, pokud není možné jeho faktické vydání, tvrdí, že započtení nebylo účinné, neboť k němu bylo nabídnuto plnění jiného druhu. V této souvislosti namítá, že žalované vůči ní nevznikl nárok na peněžitou náhradu, jelikož zboží žalované z důvodu probíhajícího sporu i nadále zadržovala a žalovaná nepodnikla pro jeho vydání žádné takové kroky, z nichž by soudy mohly dovodit, že vydání věci v daném případě není dobře možné.
Dovolatelka dále poukazuje na rozpor odůvodnění napadeného rozsudku po jeho vyhlášení, kdy se odvolací soud s odvoláním na §205a o. s. ř. vznesenou námitkou vůbec nezabýval, avšak v písemném vyhotovení rozhodnutí ji označil za účelovou s odkazem na listinu založenou ve spise, kterou však s ohledem na svůj závěr o nepřípustnosti námitky důkaz neprovedl, přičemž dospěl ke zcela jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně. Má za to, že tímto nesprávným postupem zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila, jelikož odvolací soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval i správný právní předpis, který i správně vyložil. Na rozdíl od dovolatelky nepokládá rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné, jelikož otázka formulovaná dovolatelkou již byla judikaturou vyšších soudů vyřešena, její výklad se v judikatuře těchto soudů ustálil a odvolací soud ji s ní řešil v souladu. Dále poukazuje na skutečnost, že dovolatelka směřuje své námitky i do skutkového závěru odvolacího soudu ve vztahu k možnosti vydání zboží, což nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalovaná rovněž oponuje názoru dovolatelky, že by odvolací řízení bylo zatíženo tvrzenou vadou. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnila (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka, poukazujíc na ustanovení §458 odst. 1 občanského zákoníku, brojí proti závěru odvolacího soudu o započtení pohledávek žalobkyně a žalované. Odlišný názor staví na argumentaci, že šlo o pohledávky nestejného druhu, neboť žalovaná neměla vůči ní peněžitou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, jelikož vydání věci bylo dobře možné. Odvolací soud, jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí, však dospěl ke zjištění opačnému, tj. že vydání věci nebylo dobře možné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka staví svůj odlišný právní názor na souzenou věc a tedy kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel při rozhodování odvolací soud. Dovolatelka tak přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za stavu, kdy je dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů v nalézacím řízení a kdy dovolatelka buduje vytýkanou nesprávnost právního posouzení předmětného zápočtu pohledávek na jiném skutkovém základě, nelze než uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání, pokud směřovalo do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů, majících charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S ohledem na nepřípustnost podaného dovolání se dovolací soud nemohl zabývat ani tvrzenou vadou řízení, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 500,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 22. března 2007
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu