ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1464.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1464/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně M. s. B. s. r. o., proti žalovanému RNDr. J. L., o ochranu před jednáním nekalé soutěže a o zaplacení zadostiučinění 200.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 152/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2006, č.j. 7 Cmo 332/2005-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2005, č.j. 1 Cm 152/2000-91, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 200.000 Kč (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (bod II. výroku).
Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně domáhala žalobou, doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 12.7.2000, ochrany před nekalosoutěžním jednáním žalovaného (1) RNDr. J. L., jehož se měl dopustit v souvislosti s rozesíláním dopisů ze dne 19.5.2000, žalovaného (2) Ing. M. Š., jehož se měl dopustit v souvislosti s rozesíláním dopisů ze dne 19.5.2000 /obsahově odlišných od dopisů rozesílaných žalovaným (1)/ a žalované (3) M. s. P. s.r.o., kterého se měla dopustit v souvislosti s obesíláním pozvánek či nabídkových dopisů obchodním partnerům žalobkyně. Ještě předtím, než začal soud prvního stupně jednat ve věci, vzala žalobkyně žalobu vůči žalovanému (2) a žalované (3) zcela zpět a vůči žalovanému (1) ji vzala zpět ohledně požadavku na zdržení se nekalosoutěžního jednání, dále ohledně požadavku na uložení povinnosti odvolat uvedená zlehčující tvrzení v dopisech rozesílaných obchodním partnerům a akcionářům žalobkyně (resp. akcionářům jejího jediného společníka, tj. společnosti Č. a.s.), a to stejnou formou, a dále ohledně požadavku na zaplacení zadostiučinění ve výši 1.000.000 Kč vzala žalobu zpět v rozsahu 800.000 Kč. Nárok vůči žalovanému na zaplacení zadostiučinění ve výši 200.000 Kč odůvodnila žalobkyně tím, že musela vynaložit zvýšené finanční náklady a značné úsilí na obnovení své dosavadní dobré pověsti u obchodních partnerů. V rozsahu zpětvzetí žaloby, doručenému Krajskému soudu v Ostravě dne 25.5.2004, bylo řízení zastaveno usnesením ze dne 23.7.2004, č.j. 1 Cm 152/2000 - 36.
Podle tvrzení žalobkyně byl obsah dopisů ze dne 19.5.2000, rozesílaných žalovaným, způsobilý přivodit jí újmu a příčil se dobrým mravům hospodářské soutěže, neboť žalovaný, tehdy ve funkci ředitele žalobkyně, jimi oslovil široký okruh subjektů, a to veškeré obchodní partnery žalobkyně, akcionáře společnosti Č., dodavatele a členy M. s. B. s.r.o., které informoval o tom, že všichni zaměstnanci M.s.B. s.r.o. podali 19.5.2000 výpověď, popsal důvody výpovědi a upozornil, že „celý kolektiv využil nabídky jiné společnosti, která zaručuje rovný přístup bez vlivu většinového vlastníka, který upřednostňuje své zájmy nad zájmy celku“, čímž mohl vyvolat u adresátů důvodnou obavu o další fungování M.s. B. s.r.o.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že rozesláním dvou dopisů ze dne 19.5.2000, kterými žalovaný oslovil obchodní partnery a dodavatele, se nedopustil nekalosoutěžního jednání, a že v řízení nebyly prokázány ani žádné jiné aktivity žalovaného ve prospěch M.s.P. zapsaného do obchodního rejstříku 28.7.2000, které by naplňovaly skutkovou podstatu nekalé soutěže.
Na rozdíl od závěru soudu prvního stupně, že jednání žalovaného jako zaměstnance žalobce, jímž nepřipravoval podmínky pro vlastní podnikatelskou činnost, neboť i v nově vzniklém subjektu měl být pouze zaměstnancem, nemohlo být v daném případě jednáním soutěžitele a splňovat tak podmínku skutkové podstaty nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), odvolací soud konstatoval, že nekalosoutěžně jednajícím nemusí být pouze ten, kdo se sám hospodářské soutěže v daném oboru bezprostředně účastní, ale může jím být i třetí osoba, která svým jednáním do této soutěže nekalosoutěžně zasáhne. Ovšem aby bylo možno hovořit o účasti subjektu na hospodářské soutěži, je třeba dovodit zájem nekalosoutěžně jednajícího na úspěchu jednoho soutěžitele na úkor druhého, tedy na výsledku soutěže, tj. konkurenčního boje dvou soutěžitelů, v daném případě tedy zájem žalovaného na konkurenčním boji žalobkyně s M. s. P. s.r.o., případně nově vznikající společností M. P. a.s. Podle názoru odvolacího soudu za dané situace, kdy žalovanému byla nabídnuta funkce ředitele nově vznikající společnosti M.P. a.s., sice lze předpokládat zájem žalovaného na úspěchu tohoto nově vznikajícího subjektu - společnosti M.P. a.s., zapsaného do obchodního rejstříku následně 28.7.2000, a jednání žalovaného považovat za jednání v hospodářské soutěži. Nelze však z obsahu dvou dopisů ze dne 19.5.2000, jimiž žalovaný oslovil obchodní partnery a dodavatele žalobkyně, dovodit, že žalovaný zasáhl nekalosoutěžně do hospodářské soutěže, tj. do konkurenčního boje mezi konkrétními soutěžiteli, a nelze mu ani vytýkat, že se snažil vytvořit výhodnější podmínky pro počátek podnikání nově zakládaného soutěžitele M.P. a.s., neboť v dopisech sice uvedl, že kolektiv žalobkyně podal výpověď a využil nabídky jiné společnosti, ale ani náznakem nedoporučoval, aby se obrátili na služby této jiné společnosti a již vůbec tuto společnost blíže nekonkretizoval. Odvolací soud k tomu doplnil, že nekalosoutěžní jednání, které žalobkyně vytýká žalovanému, je zřejmé spíše z obsahu jiných dopisů, jimiž oslovoval dodavatele, majitele prodejen a provozovatele prodejen žalovaný (2) Ing. M. Š., předseda představenstva M.P. a.s., vůči němuž byla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno.
S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba s žádostí o zaplacení částky 200.000 Kč zamítnuta, jako věcně správný podle ustanovení §219 o.s.ř., potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a uvádějíc jako dovolací důvody, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
Dovolatelka ohledně skutkového a právního hodnocení věci setrvává na své argumentaci prezentované již v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Především namítá, že ze strany soudu prvního stupně došlo k zamítnutí žaloby v této věci jen z jediného důvodu, kdy soud pouze nesprávně právně vyložil pojem soutěžitel (protože byl žalovaný v postavení zaměstnance žalobkyně, nejednal jako soutěžitel), ale v dalším přisvědčil argumentaci žalobkyně (že žalovaný mohl vyvolat u adresátů svých dopisů ze dne 19.5.2000 důvodnou obavu o další fungování M..s.B. s.r.o. a že dopisy obsahují údaje, které mohly poškodit žalobkyni, že tedy jde o jednání, které je způsobilé přivodit žalobkyni újmu). V rámci svého odvolání se žalobkyně věnovala zejména polemice s uvedeným právním názorem soudu prvního stupně a dovozovala, že žalovaný byl zcela jednoznačně soutěžitelem. Přestože odvolací soud dal v tomto směru žalobkyni za pravdu, zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, avšak, dle tvrzení dovolatelky, ze zcela rozdílných důvodů, aniž by v souladu s ust. §213 odst. 2 o.s.ř. bylo doplněno nebo alespoň opakováno dokazování. V tomto dovolatelka spatřuje zásadní vadu řízení ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Dovolatelka v dovolání zdůrazňuje, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k naprosto odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, a to i přes to, že žádné důkazy neprováděl ani neopakoval a nerespektoval proto jednu ze stěžejních zásad odvolacího řízení. Podle uvedených námitek dovolatelky ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. sice upravuje, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, ale to neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkových zjištění, která byla učiněna soudem prvního stupně na základě bezprostředního dojmu z výpovědi účastníků řízení a svědků nebo provedených důkazů. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval v souladu s ust. §213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. dokazování doplnil, a proto je řízení postiženo takovou vadou, která je způsobilým dovolacím důvodem.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr o tom, že nebyly v řízení prokázány žádné jiné aktivity žalovaného ve prospěch M.P. s.r.o., příp. nově vznikajícího subjektu, a tvrdí, že takový závěr je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které jsou podrobně rozebrány v odůvodnění jeho rozsudku, když odvolací soud žádné nové důkazy neprováděl a dokazování neopakoval. Dále dovolatelka konstatuje, že bylo prokázáno a skutkový stav byl popsán v rozsudku soudu prvního stupně, že žalovaný přímo oslovil zástupce konkurenčního subjektu s nabídkou svých služeb, že žalovaný zorganizoval a řídil odchod všech zaměstnanců žalobkyně k jednomu dni a ochromil její fungování, že se žalovaný zúčastnil schůzky M.P., na kterou byli pozváni dosavadní členové M.s.B. s.r.o.. a na níž bylo řečeno, že prodejny přejdou do P. a že B. končí a místo B. bude P. (viz str. 8 a 11 rozsudku soudu prvnho stupně). Dle názoru dovolatelky je třeba jednotlivé kroky žalovaného posuzovat nikoliv izolovaně a jednotlivě, ale ve svých souvislostech a v souvislostech s jednáním dalších aktérů. Dovolatelka je přesvědčena, že již samotný akt, že žalovaný rozeslal dopisy s nekalosoutěžním obsahem, naplnil zákonné znaky skutkové podstaty nekalé soutěže ve smyslu ust. §44 obch. zák., přičemž poukazuje na již vydaná soudní rozhodnutí, jimiž bylo obdobné jednání posuzováno jako nekalá soutěž (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cmo 36/92, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 30/98, 6 Cmo 260/97, 3 Cmo 156/95).
Za další vážné pochybení odvolacího soudu považuje dovolatelka i právní hodnocení jednání žalovaného, kdy nebylo přihlédnuto ke všem relevantním skutečnostem tak, jak byly zjištěny soudem prvního stupně, ačkoliv tento soud po velmi rozsáhlém dokazování dospěl k významným skutkovým zjištěním, která při nápravě jeho nesprávného právního výkladu pojmu soutěžitel umožňovala odvolacímu soudu jednání žalovaného komplexně posoudit a při respektování převažující judikatury i žalobě vyhovět. K tomu dovolatelka uvádí jako příklad několik vybraných vět z dostupných soudních rozhodnutí, v nichž bylo odůvodněno jednání nekalé soutěže. Podle tvrzení dovolatelky se žalovaný snažil žalobkyni v širokém okruhu jejích obchodních vazeb a vztahů poškodit a tím, při využití jinak nedostupných informací, získat prospěch pro přímého konkurenta žalobkyně a navodit i určitou kontinuitu v dosud poskytovaných službách žalobkyní se službami nabízenými nově vznikajícím subjektem, čemuž odpovídá v řízení prokázaný průběh schůzky v květnu 2000.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.5.2006, č.j. 7 Cmo 332/2005-120 podle ustanovení §243b odst. 3 o.s.ř. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o.s.ř.) připouští.
Dovolací soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.)
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, která je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §214a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má pro právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o.s.ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. napadla (srov. shodné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132). Z tohoto pohledu, tj. z hlediska uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledává, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam.
Jak vyplývá z podaného dovolání, dovolatelka založila své dovolací námitky na mylném přesvědčení, že její úspěch ve věci závisí na tom, že pokud soud prvního stupně zamítl žalobu v této věci pouze z jediného důvodu, a to že nesprávně právně vyložil pojem „soutěžitel“ (protože byl žalovaný v postavení zaměstnance žalobkyně, nejednal jako soutěžitel), zatímco v dalším, podle jejího názoru, přisvědčil v převažující míře argumentaci žalobkyně, a odvolací soud, dle tvrzení dovolatelky, dal žalobkyni za pravdu, pokud jde o správný právní výklad pojmu „soutěžitel“ (i zaměstnanec soutěžitele by mohl být v určitém případě za určitých okolností se soutěžitelem v soutěžním vztahu, tj. být soutěžitelem), avšak zamítavé rozhodnutí přesto potvrdil, pak k potvrzení zamítavého rozhodnutí došlo ze zcela rozdílných důvodů, a to aniž by bylo doplněno nebo aspoň opakováno dokazování, v čemž lze shledávat dle mínění dovolatelky zásadní vadu řízení ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Pokud odvolací soud ve svém odůvodnění rozhodnutí uvádí, že „ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že rozesláním dvou dopisů ze dne 19.5.2000, kterými žalovaný oslovil obchodní partnery a dodavatele, se nekalosoutěžního jednání nedopustil a žádné jiné aktivity žalovaného žalovaného ve prospěch M.s. P. a.s., zapsaného do obchodního rejstříku dne 28.7.2000, naplňující skutkovou podstatu nekalé soutěže, nebyly v řízení prokázány“, nemůže v tom dovolatelka spatřovat, že skutková zjištění a hodnocení předmětných dopisů a počínání žalovaného tak, jak byly provedeny soudem prvního stupně, nejsou ve shodě s hodnocením soudu odvolacího.
Z obsahu spisu, zejména z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že předmětem žalobního nároku není ochrana před nekalou soutěží způsobenou jakoukoli jinou osobou (např. jednáním žalovaného (2) Ing. M. Š., z něhož lze dle názoru odvolacího soudu spíše usuzovat na nekalou soutěž), ale pouze ochrana před nekalou soutěží, jíž se měl dle tvrzení žalobkyně dopustit žalovaný (1) RNDr. J. L., a z toho titulu také zaplacení zadostiučinění.
Soud prvního stupně, stejně jako i soud odvolací zcela správně dovodil a odůvodnil, že jednáním žalovaného nemohla být naplněna obecná skutková podstata nekalé soutěže, neboť nebyly současně splněny její tři základní podmínky (§44 odst. 1 obch. zák.): /1/ jednání v hospodářské soutěži, které je /2/ v rozporu s dobrými mravy soutěže a je /3/ způsobilé přivodit újmu jinému soutěžiteli nebo spotřebiteli.
Pokud soud prvního stupně při hodnocení prvního znaku nekalé soutěže uvažoval sice ne zcela správně o tom, že žalovaný nemohl být v pozici soutěžitele, byl-li v době posuzovaného soutěžního jednání právě zaměstnancem žalobkyně (tj. v období, kdy rozesílal předmětné dopisy ze dne 19.5.2000), neznamená to současně, že by tímto svým výrokem potvrdil existenci dalších dvou podmínek nekalé soutěže, tj. rozpor s dobrými mravy soutěže a případnou újmu, kterou by žalobkyni nekalé jednání žalovaného mohlo přivodit. Soud se při zjišťování činu nekalé soutěže dalšími dvěma podmínkami generální klauzule nekalé soutěže již nemusel podrobněji zabývat, pokud první podmínku takto vyloučil. Výsledkem hodnocení výše popsaného jednání žalovaného, a nikoli pouze subjektu, tj. osoby žalovaného, soudem prvního stupně byl jednoznačný závěr, uvedený v odůvodnění rozsudku, že nemůže jít o čin nekalé soutěže (ani podle generální klauzule nekalé soutěže, ani podle dalších skutkových podstat, na které žalobkyně ve své žalobě poukázala, tj. zlehčování, parazitování na pověsti, porušení obchodního tajemství): „...nejde tudíž o jednání žalovaného, které by naplňovalo skutkovou podstatu podle §44 obch. zák.“
Podle naší současné právní teorie (viz Hajn, P. Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži, 1. vydání, Brno, Masarykova univerzita, 2000, s. 134 - 140) „dochází neobyčejně často k jevu, který zahraniční teorie označuje jako zabraňovací soutěž (Behinderungswettbewerb). ...To samo ještě nic neříká o řádném či nekalém charakteru určitých soutěžních opatření; o povaze soutěže rozhodují metody, jakými jeden ze soutěžitelů získává větší tržní podíl na úkor soutěžitele druhého. ...K smluvní svobodě patří i rozhodnutí podnikatele nebo spotřebitele, že určité smlouvy neobnoví a že stejný druh smlouvy uzavře s někým jiným. ...Nejde o zabraňovací soutěž ve smyslu nekalého soutěžního jednání, pokud podnikatel využije toho, že někdo dobrovolně ukončil dosavadní smlouvu, a učinil z něj napříště svého obchodního partnera či zaměstnance. Patří to k běžným a přípustným metodám ekonomického počínání, jde o výraz volného pohybu zboží, služeb, lidí. ...Obecně formulovaná nabídka výhodnějších služeb či například lepších podmínek v pracovním poměru - pokud operuje se soutěžně nezávadnými údaji a zejména neklame - neznamená nekalou soutěž, i když jejím důsledkem může být neobnovení některých dříve uzavřených smluv či dokonce jejich předčasné ukončení a změna v dosavadním obchodním spojení. ...O odlákání pracovníků z konkurenčního podniku jako formu nekalosoutěžní zabraňovací soutěže nepůjde, když byla pouze využita volná nabídka na trhu pracovních sil (pracovníci odešli od podnikatele, protože byla nejistá jeho budoucí hospodářská prosperita; hrozilo „nepřátelské převzetí“ podniku). Sama nabídka lepších pracovních (platových a jiných) podmínek není nekalým soutěžním jednáním.“
Odvolací soud přisvědčil odvolatelce, že nekalosoutěžně jednajícím nemusí být pouze ten, kdo se sám hospodářské soutěže v daném oboru bezprostředně účastní, ale může jím být i třetí osoba, která svým jednáním do této soutěže nekalosoutěžně zasáhne. Je ovšem přitom třeba dovodit konkrétní zájem nekalosoutěžně jednajícího na úspěchu jednoho soutěžitele na úkor druhého, tj. na výsledku soutěže dvou soutěžitelů.
Odvolací soud ve svém odůvodnění dospěl k závěru, že rozesláním dvou dopisů ze dne 19.5.2000, jimiž žalovaný oslovil obchodní partnery a dodavatele žalobkyně, se nekalosoutěžního jednání nedopustil. Což znamená, že do hospodářské soutěže, tj. do konkurenčního boje mezi konkrétními soutěžiteli (mezi M.P. s.r.o., následně pak od července r. 2000 M.s.P. a.s., a žalobkyní – M.s.B. s.r.o.), tímto svým jednáním nijak nezasáhl.
Na výsledku dovolacího řízení nemůže nic změnit ani výtka dovolatelky, že odvolací soud při právním hodnocení jednání žalovaného nepřihlédl ke všem relevantním skutečnostem tak, jak byly zjištěny soudem prvního stupně. V případě přípustnosti dovolání zvažované dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak je tomu v souzené věci, je totiž dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tj. skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje pouze k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž napadnutelná žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) vytýkána pouze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
S ohledem na závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se dovolací soud nemohl zabývat tvrzenou vadou řízení ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jíž se měl dle jejího názoru odvolací soud dopustit tím, že vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval v souladu s ust. §213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. dokazování doplnil. K tzv. jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může totiž dovolací soud přihlížet jen v případě, je-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.) /srov. §241a odst. 3 o.s.ř./, což případ podaného dovolání není.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (ust. §243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) pro nepřípustnost usnesením odmítl (ust. §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalovanému v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. ledna 2007
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu