ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1480.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1480/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce J., spotřebního družstva, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. M., a 2) K. R., oběma zastoupenými advokátem o zaplacení 399 367 Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 379/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. dubna 2005, č.j. 17 Co 152/2004-154, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. dubna 2005, č.j. 17 Co 152/2004-154, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. března 2004, č.j. 17 C 379/94-127, pokud jimi bylo rozhodnuto o nároku co do částky 399 367 Kč, se v tomto rozsahu zrušují, a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 12. března 2004, č.j. 17 C 379/94-127, uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 399 367 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 399 367 Kč od 11. 9. 1993 do 15. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení z částky 399 367 Kč od 16. 7. 1994 do zaplacení, a to ve lhůtě do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce jako prodávající a žalovaní jako kupující uzavřeli dne 19. 11. 1991 platnou smlouvu o převodu vlastnictví ve smyslu §347 hospodářského zákoníku (dále jen „HZ“), jejímž předmětem byl úplatný převod movitých věcí za dohodnutou cenu včetně úroků. Dále vyšel ze zjištění, že kupující (žalovaní) dohodnutou cenu prodávajícímu (žalobci) ve sjednané lhůtě splatnosti nezaplatili, a že žalovaní jednostranným písemným úkonem ze dne 1. 11. 1993 uznali, že dluží žalobci požadovanou částku. V průběhu řízení žalovaní uplatnili k započtení svoji pohledávku ve výši 225 000 Kč vůči žalobci spočívající ve vynaložené částce na stavební úpravy v pronajatém objektu. Okresní soud neshledal pohledávku namítanou žalovanými k započtení za důvodnou, neboť její výše, byť stanovená znalcem, byla zpochybnitelná, když rozsah provedených prací žalovanými na objektu byl v době posuzování znalcem již nezjistitelný, a žalovaní nepředložili jakýkoli účetní doklad, kterým by prokázali existenci pohledávky vhodné k započtení. Žalobě tedy vyhověl, avšak kompenzační projev žalovaných, který posuzoval za procesněprávní prostředek obrany žalovaných proti žalobě, neshledal oprávněným.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. dubna 2005, č.j. 17 Co 152/2004-154, svým výrokem I. rozsudek okresního soudu změnil v jeho výroku I. tak, že uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 399 367 Kč ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného; výrokem II. napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně rozsudkem specifikované úroky z prodlení a ve výroku o nákladech řízení zrušil, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že mezi žalobcem a žalovanými byla uzavřena platná smlouva. Odmítl námitku žalovaných, že smlouva je neplatná, pokud ji za žalobce podepsal jen předseda družstva, jestliže podle bodu 40 stanov jménem družstva jedná a za družstvo podepisuje jeho předseda popř. pověřený místopředseda a další člen představenstva, neboť dovodil, že v rozhodné době byl předseda oprávněný organizovat a řídit běžnou činnost družstva, aniž by z tomu potřeboval zvláštní plnou moc a při podpisu předmětné smlouvy činil předseda právní úkon obvyklý v hospodářském styku, proto byl oprávněn smlouvu podepsat v souladu se stanovami v rámci svých pracovních úkolů sám. Dále konstatoval, že žalovaní jednostranným písemným úkonem ze dne 1. 11. 1993 uznali závazek ve výši 446 095 Kč vůči žalobci, proto z právního hlediska nemá význam, jde-li o peněžitý závazek z platné hospodářské smlouvy nebo jiného právního vztahu. Při posouzení kompenzační námitky uplatněné žalovanými shledal odůvodnění soudu prvního stupně v tomto směru za nepřesvědčivé, avšak dospěl ke stejnému konečnému závěru, že námitka započtení uplatněná žalovanými nemůže být v tomto řízení úspěšná. Vyšel z ustanovení §361 odst. 3 HZ, podle něhož započtení vzájemných pohledávek organizací je možné po předchozí písemné dohodě organizací, přičemž právní předpis může stanovit, ve kterých případech lze provést započtení bez dohody organizací nebo případy, kdy je započtení vyloučeno, a dovodil, že se musí jednat o právní předpis upravující právní vztahy ve smyslu ustanovení §1 HZ. Konstatoval, že o takovýto případ se ale v dané věci nejedná, když žalovanými uplatněnou protipohledávku k započtení by bylo nutné po právní stránce posoudit podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) o bezdůvodném obohacení. V tomto směru uzavřel, že občanský zákoník nelze považovat za zvláštní předpis ve smyslu §361 odst. 3 HZ, který by umožňoval jednostranné započtení pohledávky vzniklé na základě hospodářského zákoníku. V části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, týkající se úroků z prodlení, odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Teplicích zrušil a v této části mu věc vrátil k dalšímu řízení, jestliže v důsledku nedostatečného odůvodnění této části výroku I. byl rozsudek nepřezkoumatelný.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Mají za to, že rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v otázce posouzení platnosti uzavřené smlouvy mezi účastníky a uznání závazku a otázky procesní obrany žalovaných uplatněním vzájemného návrhu. Pokud se týká námitky ohledně neplatnosti smlouvy, poukazují na stanovy družstva, zejména bod 40, podle něhož jménem družstva jedná a za družstvo podepisuje jeho předseda, popř. pověřený místopředseda a další člen představenstva, proto pokud podepsal předmětnou smlouvu pouze předseda družstva, jsou přesvědčeni, že smlouva nebyla uzavřena platně, v čemž spatřují zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu, domnívajíce se, že bylo v tomto směru rozhodnuto v rozporu s hmotným právem. Dovolatelé dále dovozují, že následně nemohli platně uznat závazek, který neexistoval, vyplývalo-li z textu uznání závazku, že uznávají závazek právě z předmětné smlouvy, a navíc poukazují, že závazek uznali podle obchodního zákoníku, ale odvolací soud posuzoval věc podle hospodářského zákoníku. Otázku zásadního významu tedy spatřují i v tom, lze-li na smlouvu podřazenou právnímu režimu určitého předpisu uplatnit uznání závazku z této smlouvy podle jiného předpisu. Dovolatelé dále nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jejich námitkou ohledně jejich protipohledávky. Zdůrazňují, že nemuseli uplatnit započtení, neboť v daném případě šlo o procesní obranu žalovaných, tedy de facto o uplatnění vzájemného návrhu, což považují za další otázku zásadního významu. Podle jejich názoru odvolací soud nesprávně posoudil jejich vzájemný návrh jako zápočet podle hospodářského zákoníku a ten vyloučil s ohledem na cit. ustanovení §361 odst. 3 HZ. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu do jeho zrušujícího výroku II. není podle ustanovení §237 o. s. ř. dána, protože rozhodnutím odvolacího soudu nebylo v této části potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné v uvedeném rozsahu ani podle ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., neboť o žádný z taxativně vyjmenovaných případů uvedených v těchto ustanoveních se v řízení proti žalovaným v uvedené části nejedná. Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, není podle občanského soudního řádu přípustné. Protože žalovaní nebyli oprávněni k podání dovolání proti výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná.
Pokud se týká rozhodnutí ohledně částky 399 367 Kč přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Pro úsudek dovolacího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka posouzení platnosti smlouvy o převodu vlastnictví, uzavřené mezi účastníky dne 19. 11. 1991, byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s hmotným právem.
Podle §24f HZ odst. 1 organizace jednají svými statutárními orgány nebo prostřednictvím svých zástupců. Zástupcem může být jiná organizace nebo fyzická osoba.
Podle odst. 2 cit. ustanovení statutárním orgánem organizace je pracovník nebo člen, který je podle zákona nebo podle příslušných organizačních předpisů (např. statutu, stanov, organizačního řádu) oprávněn jednat jménem organizace ve všech věcech. Je-li statutární orgán kolektivní, určují organizační předpisy, jakým způsobem jedná navenek.
Zástupcem je ten, koho určuje zákon, podle něhož byla organizace zřízena, nebo stanovy či jiné vnitřní předpisy na základě zákona vydané (odst. 3 cit. ust.).
Podle §24f odst. 4 HZ jiní pracovníci nebo členové organizace jsou oprávněni jako zástupci činit jménem organizace právní úkony nutné ke splnění uložených pracovních úkolů v případech, kdy je to stanoveno v jejich vnitřních předpisech, nebo je to v hospodářském styku obvyklé.
Podle Stanov S. d. J T. (žalobce) – dále jen „Stanov“ bodu 36 je oprávněno jednat jménem družstva ve věcech družstva představenstvo, pokud toto oprávnění není vyhrazeno jinému orgánu.
Předseda družstva podle bodu 38 Stanov organizuje a řídí jednání představenstva a běžnou činnost družstva,
Podle bodu 40 Stanov jménem družstva jedná a za družstvo podepisuje jeho předseda, popř. pověřený místopředseda a další člen představenstva.
Z uvedených ustanovení hospodářského zákoníku a podle něj vydaných Stanov tedy vyplývá, že dovolatelům je třeba dát za pravdu, že oba soudy posoudily platnost předmětné smlouvy, kterou podepsal pouze předseda družstva, v rozporu s hmotným právem, jestliže Stanovy v bodu 40 upravují způsob jednání statutárního orgánu – představenstva, v daném případě tak, že vyžadují u právních úkonů v písemné formě podpis dvou členů představenstva. Odvolací soud pochybil, pokud na posouzení oprávněnosti podepsat předmětnou smlouvu pouze předsedou družstva aplikoval ustanovení Stanov - bod 38, který upravuje pouze organizaci a řízení běžné činnosti družstva jeho předsedou, a nikoliv jednání představenstva jménem družstva v případě právních úkonů v písemné formě.
Dovolací soud tedy učinil závěr, že dovolání je v tomto směru důvodné, byla-li předmětná smlouva o převodu vlastnictví uzavřena neplatně. Dovolání je opodstatněné i v tom, že žalovaní nemohli platně uznat závazek z neplatné smlouvy.
V daném případě bylo namístě se dále zabývat otázkou, zda žalovaným nevznikl neoprávněný majetkový prospěch ve smyslu §123 HZ, podle něhož, přijala-li organizace plnění nebo jinak získala majetkový prospěch, které jí nenáleží, musí je neprodleně vydat organizaci, na jejíž úkor byly získány; přitom je povinna se řídit jejími pokyny.
Jestliže dovolatelé namítají nesprávné vypořádání se soudem ohledně jejich protipohledávky, je třeba vycházet při přezkoumání této námitky z ustanovení §98 o. s. ř., podle něhož vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.
Námitka dovolatelů, že odvolací soud se v podstatě odmítl zabývat návrhem žalovaných, spočívající v jejich procesní obraně, je nedůvodná. Odvolací soud se návrhem žalovaných vypořádal na str. 5 odůvodnění rozsudku, kde konstatoval, že posouzení kompenzační námitky, uplatněné žalovanými, u soudu prvního stupně shledal za nepřesvědčivé, a doplnil, že je třeba vzít v úvahu ustanovení §361 odst. 3 HZ, podle něhož započtení vzájemných pohledávek organizací je možné po předchozí písemné dohodě organizací, přičemž právní předpis může stanovit, ve kterých případech lze provést započtení bez dohody organizací nebo případy, kdy je započtení vyloučeno.
I v rámci posouzení obrany proti návrhu byl soud povinen se zabývat otázkou, zda na straně žalovaných existuje pohledávka, která v rámci tohoto návrhu je schopná k započtení.
Odvolací soud správně v souladu s hmotným právem (§361 odst. 3 HZ) i dosavadní judikaturou dovodil, že pokud dané ustanovení hovoří o zvláštním předpisu umožňujících jednostranné započtení, musí se jednat o právní předpis upravující právní vztahy subjektů označených v §1 HZ legislativní zkratkou \"organizace\". Ani v teorii a ani v judikatuře nebylo dosud nejmenšího sporu o tom, že takovým předpisem nemůže být občanský zákoník (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze, ze dne 30. 1. 1996, sp. zn. 5 Cmo 703/94).
Pokud tedy, jak výše uvedeno, bylo rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu ohledně rozhodnutí o částce 399 367 Kč vydáno v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil v daném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2007
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu