ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1481.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1481/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně R. C. A. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované P., s. r. o., se sídlem zastoupené advokátem, o zaplacení EUR 3.342,- s přísl., vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 42 Cm 23/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 12. května 2005, čj. 12 Cmo 388/2004-69, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 12. května 2005, č. j. 12 Cmo 388/2004-69, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v P. k odvolání žalované rozhodl rozsudkem, označeným v záhlaví, že rozsudek soudu prvního stupně – Městského soudu v P. ze dne 13. května 2004, čj. 42 Cm 23/2002-49 – podle kterého je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 3.342,- EUR s 8 % úrokem z prodlení ročně od 18. 11. 2001 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení Kč 37.914,- se potvrzuje (výrok I.) a žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce Kč 28.603,70 na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil s dokazováním i hodnocením důkazů, provedeným soudem prvního stupně, jakož i se zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením.
Odvolací soud měl za prokázáno, že žalovaná dohodou ze dne 18. 9. 2000, uzavřenou se žalobkyní a obsaženou v listině „Prohlášení o povinnosti“, převzala na sebe povinnosti v celním řízení, především v tom, že převezme k přepravě zásilku celního zboží včetně k tomu náležejícího dokumentu T a nepoškozené a nezměněné zboží předloží v předepsané lhůtě příslušné celnici. Dále se zavázala ručit za škody, které vzniknou porušením těchto povinností. Převzaté povinnosti žalovaná nesplnila a nepředala zboží v nezměněném stavu k proclení ve stanovené lhůtě Celnímu úřadu v R. s veškerými celními doklady. Celní úřad vyměřil celní dluh hlavnímu povinnému v celním řízení společnosti S., pro kterou zajišťovala žalobkyně na základě smlouvy ze dne 1. 3. 1998 služby, spočívající ve vyplňování dokumentů T1 v N. s. Ch.
Na základě těchto skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodným je závazek žalované v „Prohlášení o povinnosti“, kteroužto dohodu je třeba považovat za smlouvu uzavřenou podle §269 odst. 2 obch. zák. Žalovaná převzaté povinnosti nesplnila a žalobkyně proto právem vyměřený a zaplacený celní dluh požaduje nahradit po žalované jako ručiteli, v souladu s uzavřenou dohodou v Prohlášení o povinnosti. Námitky žalované o promlčení nároku a neprokázání vzniku a výše škody, jakož i další námitky odvolací soud posoudil jako irelevantní.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu podle §219 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost a důvodnost na základě výzvy soudu opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá, že věc je řešena v rozporu s hmotným právem s tím, že od počátku řízení namítá nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně. Tuto otázku považuje za zásadní.
Dovolatelka uvádí, že celním deklarantem byla německá společnost S. & C., nikoliv žalobkyně a žalovaná byla ve smluvním vztahu s tímto německým subjektem, a ne se žalobkyní. Pokud měla žalobkyně pro německý subjekt vyplňovat jeden druh tiskopisu, pak mezi žalovanou a žalobkyní nemohl vzniknout žádný smluvní vztah. Jednatelka žalobkyně uvedla, že deklarantem nebyla žalobkyně, nýbrž společnost S. & C., které nizozemské úřady vyměřily celní dluh. Také na tiskopise, který pouze vyplnila žalobkyně, je jako celní deklarant uvedena S. & C. Aktivní legitimaci k podání žaloby měla tedy jen tato německá společnost. Těmito námitkami se odvolací soud nezabýval.
Dovolatelka zdůrazňuje, že pokud nějaký dílčí úkon na základě plné moci činí jiný subjekt, v daném případě žalobkyně, nemůže vzniknout smluvní vztah mezi tímto třetím subjektem a žalovanou.
Podle názoru dovolatelky je tudíž posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně odvolacím soudem chybné. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět k novému projednání a rozhodnutí a současně žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje zákonem požadované náležitosti a podmínky (§241 odst. 1, §240 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve musel zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V daném případě – jak to též vyplývá z obsahu a kontextu dovolání – je dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, a to jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka žádnou obecnou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah, neformulovala, její jedinou dovolací námitkou je nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně.
Tuto otázku pokládá dovolatelka se zřetelem ke konkrétním okolnostem daného případu a dovolací soud se proto mohl touto otázkou zabývat pouze z pohledu, je-li její individuální řešení v rozporu s hmotným právem.
Podstata předmětné námitky, vznesené dovolatelkou, tkví tudíž v právním posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně (jen důvod, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je způsobilým dovolacím důvodem v případě přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.).
Aktivní věcná legitimace žalobce záleží pojmově v posouzení, komu svědčí hmotné právo (nárok) vyplývající z daného právního vztahu neboli kdo je oprávněn (povinen) ze vztahu k druhému účastníku právního vztahu jako povinnému (oprávněnému).
V tomto ohledu se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí s předmětnou otázkou přesvědčivě nevypořádal, jelikož z něj není vůbec zřejmé, o jaký právní důvod (titul) opřel svůj závěr, že žalobou uplatněný nárok je oprávněný. Z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, která povinnost ze smlouvy, popř. z právního předpisu, byla porušena, zda jde o nárok na náhradu škody a zda je dána příčinná souvislost tvrzené vzniklé škody s konkrétním porušením závazku, když nadto odvolací soud dovodil, že žalobkyni vzniklo právo již porušením smlouvy žalovanou a nebylo závislé na okamžiku, kdy žalobkyně vymáhanou částku zaplatila společnosti S. & C. (z odůvodnění přitom není patrné, z jakého právního důvodu plnila žalobkyně uvedené německé společnosti, když pro ni zajišťovala jen službu, spočívající ve vyplňování dokumentu). Kromě toho z tzv. „Prohlášení o povinnosti“ se nepodává, že by šlo o ručitelský závazek žalované – jak uvedl odvolací soud – a pak by musely být zkoumány všechny předpoklady odpovědnosti za škodu podle §373 a násl. obch. zák., aby nárok mohl být přiznán.
Právní posouzení odvolacího soudu je tedy neúplné a tím i nesprávné a je tak v rozporu s hmotným právem (§241a odst. 2 písm. b), §237 odst. 3) a dovolací soud proto napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 in fine a odst. 3 věta první o. s. ř.).
V novém řízení o věci bude rozhodnuto též o nákladech řízení dovolacího (§243d odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. srpna 2007
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu