ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1525.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1525/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované \"Č. spol. s r.o.\", zastoupené advokátem, o zaplacení 188 930,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze – pracoviště Slezská pod sp. zn. 7 Cm 87/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2004, č.j. 12 Cmo 257/2003-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13. května 2003, č.j. 7 Cm 87/2001-33, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. června 2003, č.j. 7 Cm 87/2001-36, jímž Městský soud v Praze – pracoviště Slezská žalované uložil zaplatit žalobci částku 188 930,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 44 310,- Kč od 27. února 2000 do zaplacení, z částky 47 310,- Kč od 25. února 2000 do zaplacení, z částky 53 000,- Kč od 5. března 2000 do zaplacení a z částky 44 310,- Kč od 18. března 2000 do zaplacení, a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Podle shodného závěru soudů obou stupňů žalobci vznikl nárok na přepravné v celkové výši 188 930,- Kč s příslušenstvím za mezinárodní přepravu zboží, kterou pro žalovanou provedl ve dnech 14. ledna 2000 za cenu 44 310,- Kč, 18. ledna 2000 za cenu 47 310,- Kč, 24. ledna 2000 za cenu 53 000,- Kč a 4. února 2000 za cenu 44 310,- Kč. Jako neúspěšnou posoudily obranu žalované, která v řízení proti žalobnímu nároku namítla k započtení svou pohledávku představující náhradu škody ve výši 178 000,- Kč, která jí měla vzniknout tvrzeným částečným znehodnocením zásilky při přepravě. Podle shodného názoru soudů obou stupňů roční promlčecí doba k uplatnění nároku žalované uplynula podle článku 32 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR- dále též jen „Úmluva CMR“) dne 17. února 2001, jelikož předmětnou zásilku žalovaná jako příjemce převzala dne 16. února 2000. Pakliže žalovaná uplatnila nárok na náhradu škody v řízení až podáním ze dne 2. července 2002, dále dovodily, že její nárok by byl promlčen i v případě, že by ho vůči žalobci v řízení prokázala. Ve věci nelze podle jejich názoru aplikovat ani článek 32 odst. 2 Úmluvy CMR o stavění promlčecí doby, jelikož žalovaná neprokázala písemnou reklamaci podle článku 30 odst. 1 Úmluvy CMR. Neshledal-li soud prvního stupně obranu žalované úspěšnou a odmítl ji z důvodu, že promlčené nároky se podle článku 4 Úmluvy CMR nemohou již uplatňovat ani vzájemnou žalobou, ani námitkami, žádného právního pochybení se podle odvolacího soudu nedopustil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tvrzeného pochybení se odvolací soud dopustil v otázce posouzení dne převzetí zásilky příjemcem od dopravce, kterou dovolatelka považuje v souzené věci za zásadní.
Dovolatelka, odvolávajíc se na články 12 a 13 Úmluvy CMR, zastává názor, že k dodání zásilky nedochází jednostranným úkonem dopravce (potvrzením dopravce o provedení přepravy), jak dovodil odvolací soud, nýbrž že se tak stává okamžikem vydání této zásilky a druhého výtisku nákladního listu příjemci oproti potvrzení těchto skutečností příjemcem. Proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k převzetí zásilky došlo dne 16. února 2000, a tvrdí, že se tak stalo až dne 17. února 2000, kdy jí bylo předáno druhé vyhotovení nákladního listu, který obsahuje mimo jiné údaj o konfiskaci části poškozeného zboží.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce uvádí, že převzetí zásilky bylo příjemcem zaznamenáno v nákladním listu dne 16. února 2000. Pokud je v odůvodnění napadeného rozsudku uvedeno, že doprava byla potvrzena dopravcem (nikoli příjemcem), pokládá to pouze za chybu v psaní; skutečnost, že jde o potvrzení příjemcem, má za zřejmou z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Došlo-li k předání zásilky dne 16. února 2000 nebo 17. února 2000, je však podle žalobce pro rozhodnutí právně bezvýznamné, neboť s ohledem na uplatnění námitky započtení žalovanou až dne 2. července 2002 by v obou případech promlčecí doba již uplynula. Má za to, že dovolání nesplňuje podmínku podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.; proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z obsahu dovolání se podává, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle tohoto ustanovení však není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
V předmětné věci jde nepochybně o obchodní věc, neboť jde o spor mezi podnikateli o zaplacení přepravného za provedení přepravy. I když dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění jedním výrokem (celkovou částkou) ve výši 188 930,- Kč, je z obsahu spisu zcela nepochybné, že tato částka představuje čtyři samostatné nároky s odlišným skutkovým základem (konkrétně jde o přepravné za přepravu, kterou žalobce provedl pro žalovanou na základě jejich objednávek dne 14. ledna 2000 za cenu ve výši 44 310,- Kč, dne 18. ledna 2000 za cenu ve výši 47 310,- Kč, dne 24. ledna 2000 za cenu ve výši 53 000,- Kč a dne 4. února 2000 za cenu ve výši 44 310,- Kč), a proto je třeba také přípustnost dovolání posuzovat ve vztahu ke každému ze čtyř těchto nároků samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9). V případě peněžitého plnění ve výši 44 310,- Kč s příslušenstvím (přepravné za přepravu dne 14. ledna 2000), 47 310,- Kč s příslušenstvím (přepravné za přepravu dne 18. ledna 2000) a 44 310,- Kč s příslušenstvím (přepravné za přepravu dne 4. února 2000) jde tedy ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto přichází v úvahu pouze v rozsahu, v němž bylo dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 53 000,- Kč s příslušenstvím (přepravné za přepravu dne 24. ledna 2000).
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.)
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnila (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka staví zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, jakož i uplatněný dovolací důvod výhradně na argumentaci o pochybení odvolacího soudu při posouzení dne vydání zásilky, na níž měla žalované vzniknout škoda, kterou žalovaná uplatnila k započtení proti žalobní pohledávce jako obranu (§98 o. s. ř.). Podle dovolatelky nedošlo k vydání zásilky dne 16. února 2000, jak zjistil odvolací soud, nýbrž až dne 17. února 2000, kdy jí bylo předáno i druhé vyhotovení mezinárodního nákladního listu.
V případě dovolatelkou shora předestřené otázky nemůže jít o otázku zásadního právního významu již z toho důvodu, že určení dne vydání zásilky příjemci je závislé na zjištění rozhodných skutkových okolností. Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Dovolatelkou formulovaná otázka však nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí i z toho důvodu, že na závěru o promlčení pohledávky žalované na náhradu škody by se nic nezměnilo ani v případě, že by dnem vydání zásilky byl 17. únor 2000, jak tvrdí dovolatelka, a nikoli 16. únor 2000, jak dovodil odvolací soud. Za situace, kdy žalovaná uplatnila tento nárok až dne 2. července 2002, by totiž tato skutečnost na běhu a uplynutí roční promlčecí doby podle §32 odst. 1 písm. a) Úmluvy CMR nic neměnila.
Za stavu, kdy dovolatelka jinou otázku zásadního právního významu nevymezila a kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a že dovolání v rozsahu, v němž dotčeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o částce 53 000,- Kč s příslušenstvím, není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaná z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 500,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. března 2007
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu