ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1553.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1553/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně K. Ž., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. D., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného E. S. s. r. o., zastoupené advokátkou, o zaplacení 1 689 450,- Kč s příslušenstvím oproti vrácení vozidla, vedené u Krajského soudu v H. K. pod sp. zn. 38 Cm 29/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 29. června 2006, č.j. 2 Cmo 128/2005-286, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem řízení na straně žalovaného se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 29. června 2006, č.j. 2 Cmo 128/2005-286, v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v H. K. ze dne 3. února 2005, č.j. 38 Cm 29/2003-242, ve výroku ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 689 450,- Kč s příslušenstvím oproti vydání ve výroku blíže specifikovaného motorového vozidla, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud založil svůj závěr o tom, že poškození pouzdra tlumiče předmětného automobilu není vadou, za kterou by žalovaný odpovídal ve smyslu §425 obchodního zákoníku, na skutkovém zjištění, že v době přechodu nebezpečí škody na zboží ze žalovaného na kupujícího (společnost C. L., a.s.) pouzdro tlumiče poškozeno nebylo. Namítá-li dovolatelka, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by tuto vadu předmětné vozidlo v době přechodu nebezpečí škody na zboží na kupujícího nemělo, zakládá výtku nesprávnosti právního posouzení věci na jiném skutkovém základě. Dovolatelka tak ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž míří na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že jeho skutkové zjištění o tom, že v době přechodu nebezpečí škody na zboží na kupujícího pouzdro tlumiče poškozeno nebylo, nemá oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod však není způsobilý přípustnost podaného dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť jeho prostřednictvím nelze řešit otázky zásadního právního významu, nýbrž pouze otázky skutkového zjištění soudu, a to pouze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), což případ podaného dovolání není. Dovolatelka tak přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání zvažované dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů.
Za situace, kdy dovolací soud neshledal z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 1 957,- Kč. Vedlejšímu účastníku na straně žalovaného nebyla vůči žalobkyni náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána, neboť podle obsahu spisu mu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 6. prosince 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu