ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1606.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1606/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce A. B. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. V., o zaplacení částky Kč 165.514,- s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 21/2001 o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2005 č. j. 12 Cmo 11/2005 – 98, takto
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2004, č. j. 35 Cm 21/2001 – 70, zamítl žalobu o zaplacení Kč 165 514,- s přísl. a uložil žalobci povinnost uhradit žalovanému náklady řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. června 2005 č. j. 12 Cmo 11/2005 – 98, jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Na základě shodných tvrzení účastníků vzal soud prvního stupně za prokázané uzavření smlouvy, podle které měl žalovaný přepravit ze Z. d. S. ve V. do P. zásilku kulis a jevištní techniky, a týž večer ji přepravit zpět z P. do V. Soud provedl důkazy mezinárodním nákladním listem z 8.6.2000, dopisem ze dne 25.9.2000, fakturami Č. 1001154 a 1001155 ze dne 3.9.2000 na ATS 31.080,- a ATS 6.276,-, Č. 20999-1 z 29.8.2000 na ATS 32.874, a č. 20 z 10.10.2000 na ATS 64.004,-, vyjádřením Č. h. ú. v P. ze dne 21.1.2004 a ze dne 14.4.2004, záznamem o provozu vozidla č. A 9141150 ze dne 7.6.2000, dopisy ze dne 11.12.2000, 8.1.2001, 24.1.2001, 9.5.2001, výslechem svědka Mgr. R. P., výslechem jednatele společnosti žalobce V. B. a výslechem žalovaného. Přepravní smlouva byla sjednána ústně, resp. telefonicky, její součástí nebyla nakládka ani vykládka přepravovaných věcí. Tvrzení žalobce, že k promáčení přepravovaných věcí došlo po vyložení v Praze před představením bylo vyvráceno svědeckým tvrzením svědka P., podle kterého vídeňské divadlo dne 7.6.2000 odehrálo představení bez problémů, což by v mokrých kulisách nebylo možné. Představení skončilo ve 22.30 hod. dne 7.6.2000. Již 8.6.2000 v 9.00 hod. byl žalovaný s přepravovanými věcmi ve V. Přestože příjemce do m.n.1. CMR provedl zápis o tom, že zboží je vlhké a náklad musí být prozkoumán s ohledem na škodu, příjemce rozsah škody za přítomnosti dopravce nezjišťoval a její rozsah do m.n.1. nezaznamenal. Podle vyjádření odborného ústavu při přepravě dne 8.6.2000 z P. do V. po celé trase nepršelo. Po právním posouzení žalobou uplatněného nároku podle příslušných ustanovení vyhl.č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní přepravě (CMR) dospěl soud k závěru, že žalobce neprokázal, že ke škodě na zásilce došlo v uplatněné výši, a že škodu způsobil během přepravy žalovaný, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku ža1obce, že pro posouzení žalobou uplatněného práva je nutno použít ustanovení §373 a násl. obchodního zákoníku (dále též „obch.zák.“), obecných ustanovení o náhradě škody, popříp. ustanovení §415 a násl. občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“). Ve smyslu ustanovení §756 obch. zák. ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu. V souladu s tím soud prvního stupně při posouzení odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu při předmětné přepravě správně použil příslušná ustanovení vyhl. č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční přepravě (CMR), když se tato Úmluva v souladu s čl. 1 vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Odvolací soud posoudil jako správný závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný ve smyslu čl. 17 Úmluvy CMR za tvrzenou škodu neodpovídá, neboť v řízení provedenými důkazy nebylo prokázáno, že ke škodě došlo při přepravě, prováděné žalovaným, tj. od okamžiku převzetí zásilky žalovaným do okamžiku jejího předání příjemci, a to ani při přepravě z V. do P. dne 7.6.2000, ani při přepravě z P. do V. dne 8.6.2000. Žádné skutečnosti, zjištěné provedeným dokazováním, nenasvědčují tomu, že k promáčení zásilky došlo v průběhu přepravy, kdy zásilka byla v dispozici žalovaného. Odvolací soud dal rovněž za pravdu zjištěním a závěrům soudu prvního stupně, podle kterých k promáčení věcí nemohlo dojít dne 7.6.2000 při přepravě z V. do P., protože jinak by nemohlo být s poškozenou jevištní technikou odehráno bezproblémově představení téhož večera. Při nakládce věcí dne 7.6.2000 po představení k cestě zpět do V. si žalovaný nevšiml, že by bedny byly mokré. Při zpáteční přepravě zásilky z P. do V. ve vozidle opatřeném plachtou, nepršelo na celé trase po celou dobu, jak je osvědčeno zprávou meteorologického ústavu. Z uvedeného vyplývá, že není prokázána odpovědnost žalovaného za tvrzený vznik škody při předmětné přepravě dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Důvodnost dovolání opírá o to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písmo c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §24la odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §24la odst. 2 písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Pokud dovolatel uvádí, že soud prvního stupně dostatečně nezjistil skutkový stav věci a v dovolání popisuje skutečnosti náležející do skutkového základu projednávané věci, přehlíží, že se skutkový základ sporu nemůže v dovolacím řízení změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by při ní byl dovolací soud oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantní v případě, že přípustnost dovolání může být založena výhradně podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a konstantní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů aplikovaly při posuzování žalobního nároku správný právní předpis – obchodní zákoník a na jeho základě Úmluvu CMR, jejíž příslušná ustanovení i správně vyložily. Jak je patrno z obsahu dovolání, dovolatel zřejmě nepochopil charakter odpovědnosti dopravce za škodu na přepravované zásilce dle Úmluvy CMR (článek 17), která je objektivní s možností liberace (zproštění odpovědnosti), přičemž důkazní břemeno o existenci liberačního důvodu leží na dopravci (žalovaném) a tento svoje důkazní břemeno v nalézacím řízení unesl.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písmo c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2007
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu