ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1673.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1673/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. O. F., zastoupeného Mgr. Z. H., advokátem proti žalované T., v. o. s., o zaplacení 555 987,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 286/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2006, č. j. 4 Cmo 243/2006-46, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. května 2006, č.j. 4 Cmo 243/2006-46, potvrdil usnesení ze dne 4. dubna 2006, č.j. 36 Cm 286/2004-40, jímž Krajský soud v Brně nepřipustil, aby do řízení na stranu žalované jako další účastníci vstoupili Ing. J. P., a M. Ž.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nesplnění podmínek vymezených ustanovením §92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. .ř.“) pro vstup dalšího účastníka do řízení na straně žalované, spočívajících v nedostatku věcné příslušnosti. V posuzovaném případu nelze dovodit, že navrhované osoby jsou podnikatelé a tudíž že jde o věc obchodní, pro kterou je podle §9 odst. 3 písm. a) až r) o. s. ř. věcně příslušný krajský soud. Mezi žalobcem a těmito osobami nejde ani o věc uvedenou v ustanovení §9 odst. 2 písm. a) až j) o. s. ř. a jak dovodil odvolací soud ani o věc obchodní uvedenou v §9 odst. 3 písm. a) až g) a ani o spor uvedený pod písm. r) téhož ustanovení, tedy o spor z obchodního závazkového vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolatel odvolacímu soudu (a shodně i soudu prvního stupně) vytýká, že v daném případě je věcná příslušnost Krajského soudu v Brně dána podle §9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř. Žalobce navrhl přistoupení dalších účastníků na straně žalované s ohledem na skutečnost, že žalovaná je právnickou osobou, veřejnou obchodní společností ve smyslu ustanovení §76 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a její společníci, jejichž přistoupení bylo navrhováno, ručí podle §86 obch. zák. za závazky společnosti celým svým majetkem. Ručitelský vztah založený ustanovením §86 obch. zák. je obchodním závazkovým vztahem ze zákona podle §261 odst. 4 obch. zák. a podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. mohou obchodní závazkové vztahy existovat i mezi fyzickými osobami – nepodnikateli. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by účastník obchodního závazkového vztahu musel být současně podnikatelem, jak chybně dovodil odvolací soud.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 2 písm. b), neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o přistoupení dalšího účastníka §92 odst. 1 o. s. ř. (§92 odst. 1), není však důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen z úřední povinnosti (§242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.) zkoumat, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečností) jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud České republiky proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho jak jej dovolatel svými dovolacími námitkami obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení zpochybňovaného dovolatelem z pohledu jeho tvrzení, že soud prvého stupně měl připustit na straně žalované přistoupení dalších účastníků, neboť mezi žalobcem a osobami navrhovanými k přistoupení na straně žalované je dána věcná příslušnost krajského soudu podle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění) tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §92 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (odst. 1).
Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení (jejíž podstatou je, že o tom, kdo bude v řízení vystupovat jako účastník, rozhoduje žalobce tím, koho v žalobě za účastníka označí) tak vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout jen žalobce (ne žalovaný) a má-li takto do řízení přistoupit další účastník na straně žalobce, je přípustnost takového postupu podmíněna jeho souhlasem. Možnost soudu vyhovět návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení je podmíněna i tím, že svým rozhodnutím nevytvoří procesní stav který by mu bránil v řízení pokračovat. Typicky soud nesmí připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení, jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), jestliže by tím ve vztahu k přistoupivším účastníkům založil nedostatek své pravomoci (§7 o. s. ř.), věcné příslušnosti (§9 o. s. ř.) nebo překážku věci zahájené (§83 o. s. ř.) či překážku věci rozsouzené (§159a odst. 5 o. s. ř.). Soud nemůže takovému návrhu vyhovět ani tehdy, jestliže by po připuštění přistoupení do řízení nebylo zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného), nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči žalovanému (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalobce), jakož i v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup.
Dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že vstupu navrhovaných osob do řízení na straně žalované nebrání jedna ze základních podmínek řízení spočívající v nedostatku věcné příslušnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) rozhodují krajské soudy v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou zde dále vyjmenovaných sporů.
V soudní praxi se ojediněle vyskytoval názor, který tvrdí dovolatel, že návěští uvedeného ustanovení – spojení „mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti“ se váže pouze ke sporům „o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení“ a tudíž v dalších obchodních závazkových věcech není nutné, aby účastník tohoto závazkového vztahu musel být současně podnikatelem. Soudní judikatura se však ustálila na závěru, že věcná příslušnost krajských soudů (v obchodních věcech) pro spory z „dalších obchodních závazkových vztahů je dána jen za předpokladu, že jde současně o „spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti“.
Pro vymezení věcné příslušnosti přitom není rozhodné, zda jde o nároky vzešlé z právních úkonů nebo zda jde o nároky z titulu náhrady škody a nebo bezdůvodného obohacení (Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv, Občanský soudní řád Komentář, I. díl, 7 vydání, C.H. Beck).
Za stavu, kdy žalobce podáním ze dne 13. ledna 2005 navrhl aby, do řízení na straně žalované vstoupily fyzické osoby – nepodnikatelé, společníci žalované společnosti ručící za závazky společnosti ze zákona, tak není splněna, jak správně dovodily soudy, jedna ze základních podmínek řízení spočívající v nedostatku věcné příslušnosti. Mezi žalobcem a přistupujícími účastníky – fyzickými osobami není dána věcná příslušnost krajského soudu ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 psím. r), neboť navrhované osoby nejsou podnikatelé.
Pakliže odvolací soud při aplikaci ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. nepochybil, lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v souzené věci naplněn.
Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst., věta první, o. s. ř.), dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2007
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu