ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1745.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1745/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců a) G. S., b) E. S., zastoupených advokátkou, proti žalovanému P. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení 1 249 841 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 54 Cm 42/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 13. července 2006, č.j. 8 Cmo 429/2005-290, takto:
I. Dovolání směřující proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 13. července 2006, č.j. 8 Cmo 429/2005-290, kterým byl změněn výrok rozsudku Městského soudu v P. ze dne 11. srpna 2005, č.j. 54 Cm 42/2005-229, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) částku 240 474,90 Kč se 14,5% úrokem z prodlení z částky 116 804 Kč od 2. 8. 1998 do zaplacení a z částky 123 670,90 Kč od 2. 9. 1998 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jednomu ze žalobců zaniká právo domáhat se plnění druhým ze žalobců, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 13. července 2006, č.j. 8 Cmo 429/2005-290, výrokem I a) potvrdil rozsudek Městského soudu v P. ze dne 11. srpna 2005, č.j. 54 Cm 42/2005-229, ve výroku I. co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům částku 910 874,10 Kč se 14,5 % úrokem z prodlení z částek a za dobu uvedenou v tomto výroku rozhodnutí odvolacího soudu; výrokem I b) co do částky 98 246,10 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; výrokem II. změnil výrok rozsudku uvedeného rozsudku Městského soudu v P. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) částku 240 474,90 Kč se 14,5% úrokem z prodlení z částky 116 804 Kč od 2. 8. 1998 do zaplacení a z částky 123 670,90 Kč od 2. 9. 1998 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jednomu ze žalobců zaniká právo domáhat se plnění druhým ze žalobců, a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 98 246,10 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť v uvedeném rozsahu vzali žalobci svoji žalobu v průběhu odvolacího řízení zpět; žalovaný s tímto zpětvzetím souhlasil. Odvolací soud při dalším přezkoumávání vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že smlouva uzavřená mezi žalobci, jako převodci, a žalovaným a E. P., jako nabyvateli, dne 16. 6. 1995, jejímž předmětem byl závazek žalobců ukončit svoji živnost spočívající v produkci vegetariánských potravinářských výrobků s tím, že pokračovatelem této činnosti budou nadále nabyvatelé, je smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k zániku této smlouvy dnem 30. 6. 1998 na základě výpovědi dané žalovaným a E. P. podle §582 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dopisem ze dne 29. 1. 1998 a že do 30. 6. 1998 jsou nároky žalobců oprávněné, odvolací soud po opakování dokazování dopisy ze dne 29. 1. 1998 a 8. 12. 1997 a výkladem projevu vůle, jež byl obsahem těchto dopisů, dospěl k závěru, že k výpovědi předmětné smlouvy nedošlo. Dále dovodil, že k zániku práv a povinností z uvedené smlouvy nedošlo ani naplněním rozvazovací podmínky, neboť v rozhodném období nenastala skutečnost předvídaná v článku III. této smlouvy vedoucí k zániku smlouvy na základě rozvazovací podmínky, a to likvidace živnosti nabyvatele (žalovaného) v činnosti, která byla předmětem dané smlouvy. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně i co do posouzení požadavku na zaplacení úroků z prodlení podle §369 odst. 1 a §502 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění platném před 1. 1. 2001 (dále jen obch. zák.), pro nezaplacení přiznané částky včas. Odvolací soud považoval za nedůvodné námitky odvolatelů ohledně neúplnosti dokazování před soudem prvního stupně, spočívající v tom, že nalézací soud neprovedl důkazy k prokázání povahy výrobků vyráběných žalovaným a kvality žalobci předaných receptur, neboť dospěl k závěru, že vznik závazku žalovaného platit žalobcům rentu nebyl vázán na kvalitu předaných receptur k přípravě výrobků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když zároveň namítá vadu řízení pro neúplnost dokazování, jež mohla mít zásadní význam pro výsledek sporu. Nesouhlasí se závěrem obou soudů o nesplnění rozvazovací podmínky smlouvy. Má za to, že závazky vyplývající z předmětné smlouvy mohou být vztahovány jen k předmětu smlouvy, za níž považuje výrobu vegetariánských výrobků podle receptur žalobců, tudíž je přesvědčen, že právo žalobců na úhrady vyplývající z uzavřené smlouvy přísluší žalobcům jen za období, kdy byly výrobky podle jejich receptur žalovaným vyráběny. Nesouhlasí ani s výrokem o úhradě úroků z prodlení z částek, jejichž převzetí žalobci od žalovaného před vydáním pravomocného rozhodnutí odmítli. Domnívá se, že nesprávný závěr odvolacího soudu vychází z neúplného dokazování a odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně, když ten neprovedl navržené důkazy, týkající se zejména posouzení charakteru výrobků vyráběných žalovaným s ohledem na skutečnost, že předmětem smlouvy nebyly veškeré výrobky žalovaného. Namítá, že smlouva nepožadovala, aby žalovaný při převzetí práva k výrobě vymezeného okruhu výrobků od žalobců ukončil výkon své živnosti. Pokud jde o ostatní výrobky, a vyráběl-li žalovaný i jiné vegetariánské výroky, než na které se vztahovala smlouva, nebyl povinen odvádět z této výroby žalobcům rentu, proto posouzení charakteru výrobků žalovaného bylo pro posouzení věci rozhodující. Soudy nesprávně vyložily jeho projev vůle ve smlouvě, týkající se likvidace živnosti, neboť nelze rozumně předpokládat, že by se zavázal, že pokud bude v budoucnu chtít ukončit výrobu výrobků podle receptur žalobců, že ukončí veškerou svou již zavedenou živnost. Je-li ve smlouvě uveden výraz „likvidace živnosti“ nutno chápat použité slovo „živnost“ v tomto směru nejen jako živnostenské oprávnění, ale jako určitou podnikatelskou činnost. Poukazuje na to, že celá jeho živnost, tedy podnikatelská činnost podle jeho živnostenského oprávnění, nebyla předmětem uvedeného smluvního ujednání, z něhož odvolací soud ve shodě soudem prvního stupně dovodil, že nebyla splněna rozvazovací podmínka smlouvy. Domnívá se dále, že oba soudy se nesprávně ve svém rozhodování příliš upnuly na sdělení žalovaného v dopisu ze dne 29. 1. 1998 o nedostatečném odbytu výrobků podle receptur žalobců, bez ohledu na to, že tato situace byla v podstatě jen důsledkem nedostatečné kvality předaných receptur, jež vedla žalovaného k ukončení jejich výroby. Za nesprávné proto považuje, že soud prvního stupně k tomu navrhované dokazování nepřipustil a odvolací soud toto pochybení nenapravil. Pokud by se dokazováním, a to zejména odborným znaleckým posudkem znalce z oboru potravinářské technologie prokázalo, že žalovaný po 1. 1. 1998 ukončil výrobu výrobků podle receptur žalobců, má za to, že by byla splněna rozvazovací podmínka smlouvy a žalovaný by tak nebyl podle rozhodnutí soudu povinen platit žalobcům požadovanou rentu za období, kdy výrobky podle receptur žalobců nevyráběl. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů] zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) - účastníkem řízení a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům částku 98 246,10 Kč s úroky z prodlení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně v uvedené části týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům 98 246,10 Kč s příslušenstvím a zastavením řízení v daném rozsahu však nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalovaného zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud je jako takové podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Zbývá posoudit, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. ve zbývající části.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé v části výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům částku 910 874,10 Kč, s konkrétně určeným příslušenstvím, po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil v této části otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nesprávně dovodil, že nebyla splněna rozvazovací podmínka smlouvy, je třeba poukázat již na předešlý právní názor dovolacího soudu přijatý v dané věci v předchozím jeho rozhodnutí ze dne 30. září 2004, č.j. 32 Odo 215/2004-195, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud přijal správný závěr vycházeje ze zjištění, že v předmětné smlouvě uvedená skutečnost „likvidace živnosti nabyvatele v činnosti, která byla předmětem smlouvy“, nenastala, a proto případnou částečnou změnu receptur nelze považovat za ukončení živnosti, vyplývalo-li ze skutkových zjištění, že předmětem podnikání na základě živnostenského oprávnění byla živnost „výroba a prodej sojových výrobků“, jež zahrnovala v rámci této volné živnosti možnost uskutečňovat nejen činnost, která byla předmětem posuzované smlouvy v čl. I., tj. produkci vegetariánských potravinářských výrobků. Tento závěr byl podpořen skutečností, že v rámci uvedené živnosti žalovaný mohl vyrábět vegetariánské výrobky, jimiž sojové výrobky bezesporu jsou, již od 18. 6. 1992, a tyto výrobky také již před uzavřením smlouvy s žalobci vyráběl, pokračoval v jejich výrobě i po uzavření smlouvy s žalobci, a to i v roce 1998. Protože zánik práv a povinností z posuzované smlouvy nebyl vázán na likvidaci předmětu činnosti předmětné smlouvy, ale na likvidaci živnosti, která zahrnovala zároveň i činnosti, které byly předmětem dané smlouvy, nebylo možno tehdy a ani nyní přisvědčit dovolateli, že odvolací soud věc nesprávně v tomto směru posoudil, dospěl-li k závěru, že práva a závazky žalovaného z předmětné smlouvy vůči žalobcům po 31. 12. 1997 nezanikla, a žalobci mají právo na zaplacení smlouvou sjednané renty.
Podle §36 odst. 1 obč. zák. lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky.
Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou (§36 odst. 2 obč. zák.).
Z výše uvedeného je zřejmé, že ve smyslu citovaného ustanovení k zániku předmětné smlouvy rozvazovací podmínkou v dané věci nedošlo.
Odvolací soud tedy nerozhodl v rozporu s hmotným právem při posouzení rozvazovací podmínky podle §36 odst. 2 obč. zák.
Napadený rozsudek odvolacího soudu nemá tedy po právní stránce v uvedené části zásadní význam a není proti němu v této části dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pouze v části, jíž dovolatel napadá výrok rozsudku Vrchního soudu v P., jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v P. ze dne 11. srpna 2005, č.j. 54 Cm 42/2005-229, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) částku 240 474,90 Kč se 14,5% úrokem z prodlení z částky 116 804 Kč od 2. 8. 1998 do zaplacení a z částky 123 670,90 Kč od 2. 9. 1998 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jednomu ze žalobců zaniká právo domáhat se plnění druhým ze žalobců, neboť podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud se tedy dále zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - nesprávným právním posouzením věci, kterým je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
V ustanovení §582 odst. 1 obč. zák. je stanoveno, že jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí.
Podle §582 odst. 2 obč. zák. je však výpověď neúčinná ohledně závazku zdržet se určité činnosti, jestliže z jeho povahy nebo ze smlouvy vyplývá, že závazek je časově neomezen.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že k výpovědi předmětné smlouvy ve smyslu uvedeného ustanovení §582 odst. 2 obč. zák. nedošlo, neboť z dopisu ze dne 29. 1. 1998 nevyplývá výslovný projev vůle žalovaného směřující k zániku závazku výpovědí. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se příliš upnul na sdělení žalovaného v dopise ze dne 29. 1. 1998, v němž žalovaný žalobce informoval o nedostatečném odbytu výrobků podle jejich receptur, což vedlo žalovaného k ukončení jejich výroby, je třeba konstatovat, že odvolací soud se správně zabýval posouzením a výkladem projevu vůle uvedeného v předmětném dopisu, neboť musel posoudit, zda došlo či nedošlo k zániku právního vztahu založeného smlouvou uzavřenou mezi účastníky na dobu neurčitou.
Lze proto uzavřít, že dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který vycházel v této napadené části rozsudku odvolacího soudu z argumentu nesprávného právního posouzení výpovědi smlouvy, nebyl uplatněn důvodně.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedenými vadami není řízení postiženo.
Spatřuje-li dovolatel vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v neúplnosti dokazování ohledně posouzení charakteru výrobků vyráběných žalovaným ve vztahu k recepturám žalobců, soud prvního stupně nepochybil, jestliže dokazování v tomto směru neprováděl, když požadované dokazování bylo pro posouzení existence a zániku smlouvy uzavřené mezi účastníky o placení renty irelevantní. Nepochybil tedy ani odvolací soud, posoudil-li námitky žalovaného k neúplnosti dokazování za nedůvodné, neboť závazek žalovaného platit žalobcům sjednanou rentu nebyl žádným způsobem vázán na kvalitu předaných receptur žalobců k přípravě výrobků žalovaným. Jiné vady řízení jsou totiž způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl tedy uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalovaného v této části, směřující do měnícího výroku odvolacího soudu, podle §243b odst. 2 o. s. ř., zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšným žalobcům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2007
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu