ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.204.2006.1
sp. zn. 32 Odo 204/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce J. P., zast. JUDr. L. J., advokátem, proti žalované H. C., zast. JUDr. H. Š., advokátkou, o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 1709/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2005, č. j. 3 Cmo 118/2005-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 22 Cm 1709/98-172, uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1996 (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o věci opakovaně, poté co byl jeho dřívější rozsudek ze dne 21. 5. 2003, č. j. 22 Cm 1709/98-101, zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 16. června 2004, č. j. 3 Cmo 199/2003-133. Na základě doplněného dokazování soud prvního stupně uzavřel, že mezi žalobcem a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o tichém společenství, na základě které žalobce uhradil vklad ve výši 150.00,- Kč a 250.000,- Kč, a kterou dne 22. května 1995 vypověděl. Podle soudu prvního stupně vzniklo žalobci právo na vrácení vkladu podle ustanovení §680 obchodního zákoníku (dále jen „obch.zák.“). Vzhledem k tomu, že se soudu prvního stupně nepodařilo z předložených listinných důkazů posoudit, jaká byla ztráta nebo zisk za léta 1994-1995, soud za použití §136 o. s. ř. určil výši nároku podle své úvahy.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně co do částky 86.614,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1996 změnil tak, že žalobu v této části zamítl a co do částky 313.386,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1996 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné, ale z jiných než v něm uvedených důvodů. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že z předložených listinných důkazů nebylo možno zjistit výsledek hospodaření žalované za období let 1994-1995, neboť listinné důkazy ve spise založené podle názoru odvolacího soudu toto zjištění umožňují, a pokud bylo možno určit výši nároku žalobce bez nepoměrných obtíží, pak nebyl na místě postup podle §136 o. s. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že podle smlouvy o tichém společenství se měl žalobce na podnikání podílet 2/5, odvolací soud na základě údajů o ztrátě dospěl k závěru, že vklad žalobce snížený o podíl na ztrátě činí 313.386,- Kč, a že žalobě mělo být vyhověno pouze v tomto rozsahu (včetně požadovaného příslušenství). Podle odvolacího soudu bylo přiznání zbývající částky 86.614,- Kč nesprávné a proto v této části rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Žalovaná podala proti rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zároveň v dovolání uvádí důvody, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [tedy že jsou dány dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.].
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalovaná namítá nesprávnost postupu odvolacího soudu, který podle jejího názoru přečtením daňové kontrolní zprávy ze dne 31. 3. 1999 poručil zásadu dvojinstančnosti řízení a v podstatě dokazování před odvolacím soudem učinil nepřezkoumatelným. Dovolatelka dále namítá nesprávnost a neúplnost zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, který vůbec nezkoumal, jakým způsobem dovolatelka s přijatou částkou 400.000,- Kč z hlediska účetního pracovala.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně požaduje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že splňuje i další náležitosti (§241 odst. 1, §241a odst. 1) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé co do částky 313.386,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1996 rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Co do částky 86.614,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1996 je rozsudek, kterým bylo žaloba zamítnuta, rozsudkem měnícím, avšak žalovaná, které bylo v této části výroku napadeného rozsudku plně vyhověno, není k podání dovolání proti tomuto výroku oprávněna [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, v němž Nejvyšší soud shodně jako i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.].
Další případ přípustnosti dovolání proti rozsudku ve věci samé plyne z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Soud prvního stupně sice rozhodoval o věci opakovaně, poté co byl jeho dřívější rozsudek zrušen, nicméně z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně rozhodl jinak na základě doplněného dokazování, ke kterému byl odvolacím soudem ve zrušujícím usnesení zavázán. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu lze tedy přípustnost podle daného ustanovení dovodit pouze v případě, že mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, je příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně též např. usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněném v Bulletinu č. 1, ročník 1993 pod číslem 16, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 30. listopadu, sp. zn. 20 Cdo 299/98). Nelze proto dovodit ani přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyl vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud v daném případě neshledává.
Otázky, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla, se týkají konkrétních skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž žádnou otázku zásadního právního významu dovolatelka nevymezuje. Výhradami, jimiž odvolacím soudu vytýká nesprávné vyhodnocení důkazů, dovolatelka tvrdí existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které jsou ovšem pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez právního významu.
Za stavu, kdy dovolací soud neshledal žádný důvod, pro který by mělo mít rozhodnutí z pohledu dovolacích námitek zásadní právní význam, mohla by přípustnost dovolání v této věci založit pouze skutečnost, že napadený rozsudek řeší pro rozhodnutí určující otázku v rozporu s hmotným právem. K takovému závěru však Nejvyšší soud nedospěl.
Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právní významným neshledal, dovolání žalované v části týkající se potvrzení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož v části napadeného rozsudku, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba byla zamítnuta, bylo dovolání podáno osobou, která k tomu nebyla subjektivně oprávněna, dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ze skutečnosti, že rozsudek odvolacího soudu je napadán i ve výroku II. vyplývá, že dovolání směřuje rovněž proti té části napadeného rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. ovšem plyne, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Protože dovolání žalované proti výroku II. napadeného rozhodnutí směřuje proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. i v této části odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu