ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.205.2005.1
sp. zn. 32 Odo 205/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně S. P., s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. W., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 51 057 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v K. pod sp. zn. 13 C 125/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 20. října 2004 č. j. 29 Co 424/2004-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 115 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v K. rozsudkem ze dne 29. ledna 2004 č. j. 13 C 125/2000-127 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 51 057 Kč s 5% úrokem z prodlení od 25. 12. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), co do úroku z prodlení ve výši 3,6 % z částky 51 057 Kč od 25. 12. 1999 do zaplacení řízení zastavil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV). Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí vznikla v souvislosti s přepravou zboží ze SRN do Č. r. ztrátou 8 kartonů zboží v zásilce určené pro sklad společnosti E. – A., s.r.o. Soud prvního stupně dospěl stejně jako ve svém předchozím odvolacím soudem zrušeném rozsudku k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o přepravě, když žalovaný podle pokynů žalobkyně prostřednictvím svého zaměstnance přepravu provedl a fakturoval žalobkyni za provedenou přepravu příslušnou odměnu. Soud prvního stupně podřadil právní vztah mezi účastníky vzniklý z mezinárodní přepravy pod Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněnou vyhláškou ministra zahraničních věcí pod číslem 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva“), s tím, že odpovědnost dopravce za úplnou či částečnou ztrátu zásilky se řídí článkem 17 Úmluvy a jedná se o odpovědnost objektivní. V řízení bylo prokázáno, že v průběhu přepravy došlo k částečné ztrátě zásilky a žalovaný nepředložil soudu žádný důkaz, na základě něhož by se dané odpovědnosti zprostil. Výši škody žalobkyně prokázala v souladu s článkem 23 odst. 1 Úmluvy tak, že doložila úhradu ztracených kartonů zboží společnosti E. – A., s.r.o., včetně úroku z prodlení požadovaného podle článku 27 Úmluvy.
K odvolání žalovaného Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 20. října 2004 č. j. 29 Co 424/2004-153 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, III a IV a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z důkazů provedených před soudem prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že žalovaný provedl ve dnech od 20. do 22. října 1999 přepravu 252 kartonů textilu z N. (SRN) do P. pro příjemce, kterým byla společnost E. – A., s.r.o. Konstatoval, že nákladní list je podle článku 9.1. Úmluvy, pokud není prokázán opak, věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zboží dopravcem. V dané věci jsou uvedené skutečnosti zaznamenány v příslušných kolonkách nákladního listu, včetně výhrady v kolonce 12 týkající se chybějících 8 kartonů zboží. Jako účelové posoudil odvolací soud tvrzení žalovaného, že k uzavření přepravní smlouvy nedošlo, o přepravě nevěděl a objednávku obdržel dodatečně. Odvolací soud vyšel z článku 8 odst. 1 Úmluvy, podle něhož při převzetí zásilky k přepravě dopravce přezkoumá správnost údajů v nákladním listu o počtu kusů a o jejich značkách a číslech a také zjevný stav zásilky a jejího obalu, takže žalovaný byl povinen přezkoumat počet naložených kartonů. Vzhledem k tomu, že nákladní list neobsahoval žádné jeho výhrady k údajům uvedeným v nákladním listu, uplatňuje se podle článku 9 odst. 2 Úmluvy právní domněnka, že zásilka a její obal byly v okamžiku převzetí dopravcem v dobrém zjevném stavu a že počet kusů, jejich značky a čísla se shodovaly s údaji v nákladním listě. Odvolací soud dále aplikoval článek 17 odst. 1 Úmluvy, podle něhož dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky nebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, i za překročení dodací lhůty. Důkaz o tom, že ztráta zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty vznikly některou z příčin uvedených v článku 17 odst. 2 Úmluvy, který upravuje zproštění odpovědnosti dopravce za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky, leží na dopravci. Žalovaný jako dopravce byl soudem prvního stupně řádně poučen podle §118a o. s. ř. o povinnosti označit důkazy k prokázání svého tvrzení, že za uplatněnou škodu neodpovídá. Pokud žalovaný žádný takový důkaz nepředložil, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný odpovídá za částečnou ztrátu zásilky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovolacím důvodem je pak nesprávné posouzení věci po právní stránce a to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení shledává v tom, že oba soudy vycházely ze zjištěného skutkového stavu, který neodpovídá provedeným důkazům a skutečnosti. Dovolatel předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že došlo k uzavření přepravní smlouvy. Poukázal na to, že svědkyně V. neměla od něj plnou moc, takže objednávka byla učiněna osobou neoprávněnou, a vlastní provedení přepravy znamenalo zneužití jeho zaměstnance a jeho dopravního prostředku. Dále namítl, že řidiči žalovaného nebyly uloženy zvláštní podmínky, přeprava byla dokončena podle článku 8 Úmluvy a po celou dobu až na místo vykládky u příjemce byla zásilka pod celním uzávěrem a nebyl sepsán žádný protokol o jeho porušení; je proto přesvědčen, že věc měla být řešena Policií ČR. Nesprávné právní posouzení shledává dovolatel v aplikaci Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě. Je přesvědčen, že žádný dopravce neodpovídá za obsah ložného prostoru a počet kusů zboží, neboť je celním orgánem uzavřen celním uzávěrem. Podle názoru dovolatele porušil odvolací soud jeho právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno, jak je stanoveno v §3 o. s. ř. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nejprve poukázala na pochybení dovolatele, který se mylně domnívá, že vada řízení může spočívat ve zjištění skutkového stavu a špatném hodnocení důkazů. Žalobkyně považuje právní hodnocení věci odvolacím soudem za bezchybné a aplikaci Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě uveřejněné vyhláškou č. 11/1975 Sb. za správnou, neboť Č. r. je touto úmluvou vázána a její ustanovení mají přednost před úpravou v §756 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Odvolací soud přijal správný závěr, že byla uzavřena přepravní smlouva mezi účastníky a nepochybil ani ve svém závěru, že v dané věci nastupuje právní domněnka, že počet kusů převzatých žalovaným k přepravě odpovídá údaji uvedenému v nákladním listu. Žalobkyně se ztotožnila i s jeho posouzením odpovědnosti dovolatele za chybějící část zásilky, neboť odvolací soud správně vyšel z článku 9 odst. 2 Úmluvy o objektivní odpovědnosti dopravce za škody na převzaté zásilce během přepravy. Zásilka nebyla pod celním uzávěrem, jak tvrdí dovolatel, řidič dovolatele ve skutečnosti odmítl zabezpečit ložný prostor a odjel z celního úřadu P. na vykládku. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel v dané věci napadá závěr odvolacího soudu, který vyšel z §756 ObchZ a aplikoval Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní přepravě (CMR), uveřejněnou vyhláškou ministra zahraničních věcí pod číslem 11/1975 Sb.
Podle ustanovení §756 ObchZ se ustanovení tohoto zákona použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která je pro Č. r. závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu.
Podle preambule Úmluvy se smluvní strany na této Úmluvě dohodly, uznavše účelnost jednotné úpravy podmínek přepravní smlouvy v mezinárodní silniční nákladní dopravě, zejména pokud jde o přepravní doklady užívané při této dopravě a o odpovědnost dopravce.
Ustanovení článku 1 odst. 1 Úmluvy pak určuje, že tato Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.
Úmluva byla uveřejněna ve Sbírce zákonů vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb. a je pro Českou republiku závazná, takže ve smyslu §756 ObchZ má vskutku přednost před ustanoveními upravujícími přepravní smlouvu v obchodním zákoníku a odvolací soud nepochybil při aplikaci právního předpisu.
Z ustanovení článku 4 Úmluvy se podává, že dokladem o uzavření přepravní smlouvy je nákladní list. Tento nákladní list je podle článku 9 odst. 1 Úmluvy, pokud není prokázán opak, věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zboží dopravcem. V posuzované věci byl v řízení předložen nákladní list, v němž byly v příslušných částech listu uvedeny skutečnosti svědčící o tom, že došlo k přepravě zboží (252 kartonů textilu) z N. do P. ve dnech od 20. října do 22. října 1999, a v němž byl jako přepravce označen dovolatel. O správnosti závěru odvolacího soudu, že došlo k řádnému uzavření přepravní smlouvy, svědčí jednak zmíněný nákladní list, který byl v řízení předložen, ale také skutečnost, že dovolatel žalobkyni provedenou přepravu zboží vyúčtoval příslušnou fakturou a přepravu prováděl řidič, který byl jeho zaměstnancem.
Podle článku 9 odstavce 2 Úmluvy platí v případě, že nákladní list neobsahuje výhrady dopravce s jejich odůvodněním, právní domněnka, že zásilka a její obal byly v okamžiku převzetí dopravcem v dobrém zjevném stavu a že počet kusů, jejich značky a čísla se shodovaly s údaji v nákladním listě. V dané věci však dovolatel v nákladním listu neuvedl žádné výhrady, a proto se dovolací soud shoduje se správným závěrem odvolacího soudu, že došlo k naplnění uvedené právní domněnky, že dovolatel převzal zásilku i s obalem v dobrém stavu a počet kusů, jejich značky a čísla se shodovaly s údaji v nákladním listě.
Další námitka dovolatele směřovala proti určení subjektu odpovědného za ztrátu části zásilky v mezinárodní silniční dopravě. Taktéž v této části svého rozhodnutí vyšel odvolací soud z Úmluvy, a to z jejího článku 17 odstavce 1, podle kterého odpovídá dopravce za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací lhůty. V posuzované věci byl dopravcem dovolatel, odvolací soud tudíž nepochybil, když shledal dovolatele jako přepravce odpovědného za ztrátu 8 kartonů textilního zboží, jehož přepravu prováděl.
Námitkami dovolatele směřujícími vůči závěrům odvolacího soudu přijatým ohledně předloženého nákladního listu a výpovědí svědků se dovolací soud zabývat nemohl. Jak výše uvedeno, jedná se o skutková zjištění a dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem.
Protože v dané věci nebyla ani posuzována právní otázka, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, není dána přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za této situace již nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. namítanou vadou řízení, která nebyla blíže specifikována.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 3 040 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31 . ledna 2007
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu