ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.241.2005.1
sp. zn. 32 Odo 241/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. p. a.s., o zaplacení částky 219 924,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 134/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2004 č. j. 9 Cmo 354/2004-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. dubna 2004 č. j. 24 Cm 134/2002-41 zamítl žalobu se žádostí, aby byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 219 924,80 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že podle leasingové smlouvy, kterou žalobce uzavřel se společností C. L., a.s., byl povinen uzavřít smlouvu o havarijním pojištění předmětu leasingu – vozu Volkswagen GOLF a leasingovému pronajímateli předložit doklad o vinkulaci pojistných plnění v jeho prospěch. Tuto svoji povinnost žalobce splnil dne 23. 9. 1997 uzavřením pojistné smlouvy s žalovanou, jejímž předmětem bylo pojištění uvedeného motorového vozidla včetně případu jeho odcizení a současně požádal o vinkulaci pojistných plnění ve prospěch žalované. V této žádosti se mimo jiné zavázal pojistnou smlouvu po dobu trvání leasingu nevypovědět. Dne 22. 9. 1998 byla uvedená pojistná smlouva nahrazena novou pojistnou smlouvou. Podáním ze dne 17. 1. 2000 žalobce uvedenou pojistnou smlouvu vypověděl. Soud prvního stupně nepřijal obranu žalobce, že tato výpověď je neplatná, s ohledem na vázanost žalovaného úkonem, který považuje za dohodu o vinkulaci pojistných plnění, v níž se žalobce zavázal nevypovědět pojistnou smlouvu po dobu platnosti leasingové smlouvy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z této písemnosti je zřejmé, že se jedná o jednostranný úkon žalobce, pouze o jeho závazek, nikoliv závazek žalované, a nevyplývá z ní, že by bylo možné tuto listinu považovat za součást pojistné smlouvy; tento závěr nelze dovodit ani z vlastní smlouvy, ani ze všeobecných pojistných podmínek, které jsou součástí této smlouvy. Soud prvního stupně posoudil věc tak, že pojistný vztah žalobce a žalované zanikl dnem 23. 9. 2000 uplynutím výpovědní lhůty, tedy ještě před tím, než došlo k pojistné události – odcizení předmětného vozu v době od 26. 9. 2000 do 27. 9. 2000.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2004 č. j. 9 Cmo 354/2004-62 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a k argumentaci žalobce poukázal na to, že pojistný vztah mezi účastníky byl založen pojistnou smlouvou uzavřenou dne 22. 9. 1998, žádost o vinkulaci je však datována dnem 23. 9. 1997, z obsahu této žádosti je zřejmé, že předmětem požadavku vyjádřeného uvedenou žádostí byla vinkulace pojistných plnění podle pojistné smlouvy ze dne 23. 9. 1997, nikoliv smlouvy předmětné. Z toho důvodu pak jakákoliv úvaha o vlivu vinkulace plnění na jednání účastníků, úvaha o tom, zda výpověď pojistné smlouvy daná žalobcem mohla či nemohla mít v souvislosti s uvedenou žádostí o vinkulaci zamýšlené účinky, je nadbytečná. I kdyby byla správná argumentace žalobce, a sice, že žádost o vinkulaci se stala součástí pojistné smlouvy a zakládala závazky obou smluvních stran, netýkala se tato vinkulace předmětné pojistné smlouvy. V době pojistné události tedy neexistoval mezi účastníky řízení pojistný vztah, a proto nebyly prokázány podmínky vzniku práva žalobce na vymáhané pojistné plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozsudku vyplývá podle jeho názoru z okolnosti, že leasingově-právní vztahy patří k nejčastěji se vyskytujícím právním vztahům a okruh osob, které by se mohly dostat do stejného postavení jako žalobce, je značný, neboť jistá forma „vinkulační“ doložky je pravidlem. Pochybení odvolacího soudu spatřuje žalobce v jeho nesprávné aplikaci ustanovení §571 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) přijetím závěru, že se obsah listiny z 23. 9. 1997 označené jako „Žádost o vinkulaci pojistných plnění“ váže výhradně k první pojistné smlouvě účastníků řízení. Za situace, kdy závazky z první smlouvy zanikly pouze v důsledku její „kosmetické“ úpravy ve výši pojistné částky pro pojištění autorádia, resp. zakomponováním této úpravy do nové pojistné smlouvy, která původní smlouvu nahradila, aniž by bylo pojištění na jediný okamžik přerušeno, nemá tato změna vliv na existenci závazků z oné listiny, neboť její nahrazení z nové pojistné smlouvy nikterak nevyplývá. Žalobce proto zastává názor, že závazky obsažené v této listině uzavřením nové smlouvy nezanikly a nadále platily i pro pojištění žalobce u žalované dle této nové pojistné smlouvy. Z toho vyplývá, že žalobce podáním výpovědi dne 17. 1. 2000 vykonal právo, které mu nesvědčilo v důsledku dvoustranné dohody o vzdání se tohoto práva ze dne 23. 9. 1997, nemohlo proto vyvolat žádných právních účinků, zejména přivodit skončení jeho pojištění, které proto trvalo i v době vzniku pojistné události. Z toho důvodu má žalobce nárok na pojistné plnění z tohoto pojištění. Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Podstatou dovolacích námitek žalobce je jeho názor, že listina označená jako „Žádost o vinkulaci pojistných plnění“ ze dne 23. 9. 1997, kterou žalobce podepsal ve stejný den, kdy uzavřel první pojistnou smlouvu, je součástí také druhé pojistné smlouvy, která byla uzavřena rok poté, tj. 22. 9. 1998. Odlišný závěr odvolacího soudu je podle názoru postaven na nesprávné aplikaci §571 ObčZ.
Podle §571 odst. 1 ObčZ platí, že dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový. Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí, že nahrazuje-li se závazek zřízený písemnou formou, musí být dohoda o zřízení nového závazku uzavřena písemně. Totéž platí, je-li nahrazován promlčený závazek. Dohoda mezi věřitelem a dlužníkem, kterou se zřizuje nový závazek při současném zrušení jejich dosavadního závazku, se nazývá privativní novací a jejím podstatným znakem je právě zánik původního závazku při současném vzniku závazku nového. Tímto znakem se taková dohoda liší od kumulativní novace upravené v §516 ObčZ, podle něhož dochází dohodou stran v rámci jejich trvajícího závazkového právního vztahu k zániku a nahrazení určitých jejich dosavadních vzájemných práv a povinností, takže se mění pouze obsah původního závazku.
Závěr odvolacího soudu o zániku původního pojistného vztahu účastníků řízení a jeho nahrazení závazkem novým považuje Nejvyšší soud za správný, neboť zcela evidentně vyplývá z postupu, který žalobce a žalovaná při uzavírání pojistné smlouvy dne 22. 9. 1998 zvolili. Žalované jako pojistiteli a žalobci jako pojištěnému nic nebránilo uzavřít k původní pojistné smlouvě dodatek, kterým by byly vymezeny změny obsahu původní pojistné smlouvy s tím, že pojistná smlouva ze dne 23. 9. 1997 by byla změněna pouze v těch částech, které by takový dodatek k pojistné smlouvě vymezil. Oba účastníci však tento postup nezvolili a uzavřeli smlouvu novou, v níž byly sjednány všechny náležitosti pojistné smlouvy znovu. Tato nová pojistná smlouva tedy nemohla obstát vedle původní pojistné smlouvy, a proto je závěr odvolacího soudu o jejímu zániku a nahrazení smlouvou novou, správný. V důsledku této skutečnosti pak není v rozporu s hmotným právem závěr odvolacího soudu, že závazek obsažený v žádosti o vinkulaci ze dne 23. 9. 1997, se nestal součástí pojistné smlouvy ze dne 22. 9. 1998.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Jednalo se o otázku zániku smlouvy na základě její výpovědi účastníkem smlouvy, takže se odvolací soud zabýval a musel zabývat konkrétními smluvními podmínkami, což představuje vždy otázku posouzení konkrétního případu. Jeho rozhodnutí nemůže mít obecný dopad na případy obdobné povahy, přičemž nejde o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku rozdílně řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a není tedy proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2007
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu