ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.253.2005.1
sp. zn. 32 Odo 253/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) Ing. L. B., a b) PaeDr. D. B., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1. Ing. V. K., zastoupenému advokátem, 2. Ing. J. M., zastoupenému advokátkou, 3. A. p. spol. s r.o., zastoupené advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně 3. žalované Č. p., a.s., o vrácení části ceny díla a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 9 C 1090/1999, o dovolání prvního žalovaného a o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2004 č. j. 29 Co 389/2004-242, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2004 č. j. 29 Co 389/2004-242 a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 6. listopadu 2003 č. j. 9 C 1090/1999-170 (s výjimkou výroku pod bodem II) zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení.
III. První žalovaný je povinen zaplatit společně a nerozdílně oprávněným žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 075 Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003 č. j. 9 C 1090/1999-170 zamítl žalobu ve vztahu k třetí žalované a vedlejšímu účastníku na její straně (výrok pod bodem I) a dále ve vztahu k druhému žalovanému ohledně částky 36 000 Kč s 19% úrokem z prodlení od 6. 2. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem II), uložil prvnímu a druhému žalovanému, aby žalobcům společně a nerozdílně zaplatili částku 23 597 Kč s 26% úrokem od 21. 4. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem III), částku 33 880 Kč s 20% úrokem od 20. 1. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem IV), částku 41 873 Kč s 12% úrokem od 5. 11. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem V), částku 636 069 Kč s 12% úrokem z částky 19 000 Kč od 12. 5. 1999 do zaplacení, s 10% úrokem z částky 20 900 Kč od 5. 11. 1999 do zaplacení, s 10% úrokem z částky 161 739 Kč od 5. 11. 1999 do zaplacení, s 10% úrokem z částky 170 000 Kč od 17. 11. 1999 do zaplacení, s 10% úrokem z částky 179 650 Kč od 14. 1. 2000 do zaplacení a se 7% úrokem z částky 84 780 Kč od 24. 5. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem VI), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body VII až XI). Soud prvního stupně zjistil, že žalobci uzavřeli s prvním žalovaným smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení novostavby rodinného domku v P. podle projektové dokumentace vypracované třetí žalovanou za cenu 1 910 000 Kč. Žalobci dále uzavřeli smlouvu (nazvanou smlouva o dílo) s druhým žalovaným, jejímž předmětem byl výkon specifikované inženýrské činnosti a úhrada projektu stavby rodinného domu za cenu 120 000 Kč. Soud prvního stupně současně učinil skutkové zjištění, že předmětem plnění mezi žalobci a druhým žalovaným byla též projektová dokumentace, kterou na základě uzavřené smlouvy vypracovala pro druhého žalovaného třetí žalovaná jako jeho subdodavatelka. Při předání stavby byly zjištěny vady v podobě prasklin mezi jednotlivými částmi domu. Vady stavby byly podle znalce způsobeny vadnou projektovou dokumentací, v níž chyběly dilatační spáry, které byly vzhledem k charakteru a členitosti stavby nezbytné. Žalobci se domáhali náhrady škody, která jim vznikla vynaložením nákladů na odstranění vad stavby a na znalecké posudky, které si nechali vypracovat za účelem zjištění příčin vad a možnosti způsobu jejich odstranění, a to z titulu obecné odpovědnosti za škodu způsobenou v důsledku vadného plnění. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou pasivní věcné legitimace třetí žalované a neshledal ani u ní, ani u vedlejšího účastníka na její straně přímý vztah k žalobcům z hlediska odpovědnosti za vady nebo za škodu, neboť ve smluvním vztahu byla pouze s druhým žalovaným, pro kterého předmětnou dokumentaci jako subdodavatelka zhotovila. Smlouvu žalobců s druhým žalovaným posoudil soud prvního stupně jako nepojmenovanou smlouvu uzavřenou podle §51 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) s prvky smlouvy příkazní podle §724 a násl. ObčZ, neboť nepokládal odkaz smluvních stran v záhlaví smlouvy na §536 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) za dostačující ujednání ve smyslu §262 odst. 1 ObchZ. Za vadu předané projektové dokumentace spočívající v absenci dilatačních spár by podle §499 ObčZ odpovídal druhý žalovaný, nárok spočívající ve slevě ve výši 30 % z ceny díla, tj. vrácení uhrazených 36 000 Kč, však nebyl žalobci řádně uplatněn, a proto podle §504 ObčZ zanikl. Nárok žalobců na náhradu škody způsobenou vadným plněním vůči druhému žalovanému však nezanikl – podle §496 ObčZ byl druhý žalovaný povinen poskytnout plnění v průměrné střední jakosti, což nesplnil, když žalobcům dodal vadný projekt. Nárok na náhradu škody vzniklou vadným plněním je podle názoru soudu prvního stupně dán i ve vztahu k prvému žalovanému, který porušil svoji povinnost sjednanou v článku IV. odst. 2 smlouvy o dílo upozornit žalobce na všechny důležité okolnosti, které mohly mít vliv na postup prováděných prací, přičemž tuto povinnost mu současně ukládal také §551 a 561 ObchZ. Uvedenou smluvní i zákonnou povinnost však prvý žalovaný nesplnil, přestože absence dilatačních spár byla podle znalce chybou školní, prvým žalovaným jako odborníkem rozpoznatelnou. Naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou vadným plněním tedy shledal soud prvního stupně u prvého i u druhého žalovaného, a proto je zavázal k náhradě vzniklé škody společně a nerozdílně.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2004 č. j. 29 Co 389/2004-242 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že první žalovaný, druhý žalovaný a třetí žalovaná jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 735 419 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % z částky 23 597 Kč od 21. 4. 1998 do zaplacení, ve výši 20 % z částky 33 880 Kč od 20. 1. 1999 do zaplacení, ve výši 20 % z částky 41 873 Kč od 5. 11. 1998 do zaplacení, ve výši 12 % z částky 19 000 od 12. 5. 1999 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 20 900 Kč od 5. 11. 1999 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 161 739 Kč od 5. 11. 1999 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 170 000 Kč od 17. 11. 1999 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 179 650 Kč od 14. 1. 2000 do zaplacení a ve výši 7% z částky 84 780 Kč od 24. 5. 2001 do zaplacení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a na jeho skutková zjištění odkázal. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil závazkový vztah žalobců a prvého žalovaného podle obchodního zákoníku, neboť shledal jejich dohodu, že se jejich závazkový vztah bude řídit obchodním zákoníkem, jako uzavřenou v souladu s §262 odst. 1 ObchZ. Odvolací soud potvrdil správnost právního závěru soudu prvního stupně, že prvý žalovaný jako zhotovitel novostavby měl při vynaložení odborné péče zjistit, že projekt, který neobsahuje dilatační spáry, je vadný a podle §551 odst. 1 ObchZ byl povinen na tuto vadu žalobce upozornit. Pokud tak neučinil, odpovídá podle §551 odst. 3 ObchZ za vady díla způsobené tímto vadným projektem. Příčinná souvislost mezi porušením uvedené povinnosti upozornit na vadu projektu a vznikem škody na prováděné stavbě je tak dána a první žalovaný je odpovědný za vzniklou škodu. Vztah druhého žalovaného a žalobců posoudil odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně v režimu obchodního zákoníku, neboť dospěl k závěru, že žalobci a druhý žalovaný uzavřeli podle §262 odst. 1 ObchZ dohodu, že se jejich závazkový vztah bude řídit tímto zákonem. Smlouvu žalobců a druhého žalovaného posoudil jako smlouvu nepojmenovanou vzhledem k tomu, že dohodnutý předmět plnění neodpovídal ustanovení §536 odst. 1 ObchZ. Jejím předmětem je výkon kompletní inženýrské činnosti související se stavbou rodinného domku, přičemž se jedná též o výběr projektanta včetně úhrady projektu. Druhý žalovaný pro žalobce vadný projekt zajistil. Tím je dána sama o sobě jeho odpovědnost za škodu, která vznikla použitím tohoto vadného projektu. Odpovědnost druhého žalovaného, který stejně jako prvý žalovaný měl především rozpoznat vadu projektu, který žalobcům dodal, vyplývá dále také z jeho postavení stavebního dozoru na stavbě. Jako zásadní je však nutno považovat jeho odpovědnost z titulu uzavřené smlouvy s žalobci na dodání projektové dokumentace. Vztah třetí žalované a žalobců posoudil odvolací soud s ohledem na to, že mezi nimi nebyla sjednána žádná smlouva, podle §420 ObčZ. Třetí žalovaná dodáním vadného projektu druhému žalovanému sice porušila povinnost ze smlouvy, kterou uzavřela s jinou osobou, než s žalobci jako poškozenými, avšak závazek dodat projektovou dokumentaci bez vad, k jehož porušení došlo, měl dopad do právní sféry žalobců a je tím dána její odpovědnost za škodu tím vzniklou žalobcům, neboť jsou splněny všechny zákonné předpoklady pro vyvození její odpovědnosti – porušení smluvní povinnosti, které je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy, vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody; současně je dáno i zavinění, neboť především třetí žalovaná jako projektant měla rozpoznat chybu projektu. U všech tří žalovaných je podle závěru odvolacího soudu dána solidární odpovědnost za škodu vzniklou žalobcům, u prvních dvou žalovaných podle §383 ObchZ, u třetí žalované podle §438 odst. 1 ObčZ. Odvolací soud posuzoval i námitku promlčení, kterou vznesl první žalovaný, a dovodil, že právo žalobců promlčeno není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal prvý žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; napadené rozhodnutí má podle něho ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam; napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], které podle jeho názoru spočívá v nepřípustně extenzivním výkladu §551 ObchZ. Podle §1 odst. 2 ObchZ se právní vztahy upravené obchodním zákoníkem vykládají také podle obchodních zvyklostí a tyto zvyklosti byly ve stavebnictví utvářeny vyhláškou č. 104/1973 Sb., kterou se vydávají základní podmínky dodávky stavebních prací. Podle §29 odst. 1 této již zrušené vyhlášky bylo dodavateli stavebních prací uloženo přezkoumávat projektovou dokumentaci pouze v tom rozsahu, zda nemá zřejmé nedostatky a zda neobsahuje řešení, materiály, konstrukce, apod., které se ukázaly jako nevhodné při provádění předchozích staveb; přitom nebyl dodavatel povinen podrobně přezkoumávat správnost výpočtů nebo takové výpočty sám provádět. Podle názoru prvého žalovaného je výklad §551 ObchZ a nutnou péči třeba vidět v intencích uvedeného ustanovení zejména proto, že v době uzavření předmětné smlouvy o dílo nebyly žádné zásadní obchodní zvyklosti ustáleny. Prvý žalovaný dále nesouhlasí se závěry znalce Ing. J. K., CSc., které se mu jeví jako emocionální hodnocení zjištěných skutečností. Přestože tento znalec vycházel z posudků svých předchůdců - znalce Ing. M. N. (stavební izolace a stavební fyzika), znalce Ing. O. V.(stavebnictví, geotechnika, zakládání staveb a inženýrská geologie) a ze závěrů společnosti S. g.e – G. a.s., která provedla sérii vrtů a vyjádřila se k možným příčinám vzniku prasklin, žádný z uvedených znalců neobjevil vadu projektu, z čehož vyplývá, že zřejmě nebyla zjistitelná při letmém nahlédnutí do výkresové dokumentace. Proto nelze ani po prvém žalovaném spravedlivě požadovat, aby při vynaložení odborné péče zjistil vadu projektu, kterou neobjevilo několik znalců, kteří nahlíželi do výkresové dokumentace nepochybně pečlivěji než letmo. Prvý žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Dovolání podal také druhý žalovaný, také on se domnívá, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Smlouva, kterou uzavřel s žalobci, se podle jeho názoru neřídila obchodním zákoníkem, nýbrž se jednalo o nepojmenovanou smlouvu uzavřenou podle §51 ObčZ s prvky smlouvy příkazní. V této smlouvě se druhý žalovaný zavázal pouze k výběru projektanta včetně úhrady projektu, nikoliv však k dodávce či zpracování projektu, za vadu projektu proto nemůže odpovídat. Druhý žalovaný dále poukázal na časovou posloupnost, kdy byla nejprve uzavřena smlouva o vypracování projektové dokumentace mezi druhým a třetím žalovaným, poté smlouva o dílo mezi prvým žalovaným a žalobci a teprve až následně uzavřeli žalobci smlouvu s druhým žalovaným. Z toho vyplývá, že druhý žalovaný zajišťoval pro žalobce vypracování projektu na základě předcházejících ústních ujednání s žalobci. Tato ujednání považuje druhý žalovaný za smlouvu o obstarání věci uzavřenou podle §733 a násl. ObčZ. Pokud se tedy druhý žalovaný zavázal pouze k obstarání věci, předmět jeho závazku nespočívá v dosažení výsledku, protože riziko výsledku nese příkazce. Druhý žalovaný splnil svoji povinnost zajistit projekt, neodpovídá však za kvalitu, případně vady tohoto projektu, ani za škodu těmito vadami způsobenou. Není ani dána příčinná souvislost mezi tím, že předal žalobcům vadnou dokumentaci a vznikem škody, ta je dána u třetí žalované jako autorky projektu. Druhý žalovaný také poukázal na to, že znalec Ing. O. V., který zpracovával posudek o příčinách vad stavby, shledal příčiny vad zcela jinde, než znalec ustanovený soudem. Ing. V. nezjistil žádnou chybu v projektu, kterou by bylo možno označit jako „školní“. Z toho vyplývá, že vada projektu nemohla být tak zásadní, že by musela být i při letmém nahlédnutí do výkresové dokumentace odborníkům jasná. I kdyby byly závěry odvolacího soudu správné, pak platí, že příčinou vzniku škody žalobců nebylo předání vadné projektové dokumentace, ale skutečnost, že dokumentace byla zpracována vadně, takže by byla míra zavinění druhého žalovaného podstatně menší, než ostatních žalovaných, zejména třetí žalované. Druhý žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání prvého a druhého žalovaného označili závěry odvolacího soudu jako věcně i právně bezchybné. Žalobcům se dovolání nejeví přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v dané věci sice doznalo rozhodnutí soudu prvního stupně v řízení odvolacím změny, avšak toliko změny dotýkající se zájmů třetí žalované, potažmo vedlejšího účastníka na její straně, ti však dovolání nepodali. Rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo podle názoru žalobců žádnou otázku zásadního právního významu – nejednalo se o právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebo která by byla odvolacími soudy nebo soudem dovolacím rozhodována rozdílně, napadené rozhodnutí neřešilo žádnou právní otázku v rozporu s hmotným právem. K rozpoznatelnosti vady projektu poukázali žalobci na to, že jeho součástí byl i statický výpočet Ing. V., který členil stavbu na dva samostatné dilatační celky. Prvý žalovaný proto měl a mohl při vynaložení odborné péče, a to již pouhým prostudováním projektové dokumentace, rozpoznat rozdílnost v projektu stavby oproti popisné části statického výpočtu, tedy zjevný nesoulad ve vlastním projektu stavby oproti konstrukčnímu a statickému řešení projektu stavby. Stejnou možnost měl nepochybně i druhý žalovaný. Žalobci navrhli odmítnutí, resp. zamítnutí obou dovolání.
Třetí žalovaná ve vyjádření k dovolání ostatních účastníků řízení uvedla, že odvolací soud nesprávně posoudil její pasivní legitimaci vzhledem k tomu, že opominul ustanovení §538 ObchZ. Třetí žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy. Pokud by chtěl zákonodárce koncipovat odpovědnost za škodu tímto způsobem, jistě by tak podle názoru třetí žalované učinil v příslušném právním předpise. To však z platné právní úpravy nevyplývá, a proto nelze ohledně pasivní legitimace třetí žalované dospět k jinému právnímu závěru než k tomu, který přijal soud prvního stupně.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření odkázal na svá dosavadní stanoviska vyjádřená v průběhu řízení s tím, že za správný považuje rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas oprávněnými osobami a obsahují stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání prvního žalovaného není přípustné; dovolání druhého žalovaného je přípustné i důvodné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. O takový případ se v dané věci nejedná a oba dovolatelé se mýlí, pokud se domnívají, že jejich dovolání jsou přípustná podle tohoto ustanovení. Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, a zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998 sp. zn. 2 Cdon 93/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/1999, sešit č. 9, ročník 1999, str. 426). Není proto významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, nýbrž pro posouzení přípustnosti dovolání je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2000 sp. zn. 25 Cdo 2054/99). O rozdílné (nesouhlasné) rozsudky odvolacího soudu jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. V posuzované věci sice odvolací soud ve výroku uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění, oběma dovolatelům však ve vztahu k žalobcům uložil stejné povinnosti jako soud prvního stupně, a proto nelze rozsudek odvolacího soudu považovat ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vztahu žalobců a prvého a druhého žalovaného za rozsudek měnící.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž předpoklady stanoví §237 odst. 1 písm. c). o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Odvolací soud dospěl u prvého žalovaného k závěru, že jako zhotovitel stavby, který se zabývá výstavbou rodinných domků, měl při vynaložení minimální odborné péče rozpoznat v průběhu výstavby podstatnou vadu projektové dokumentace spočívající v absenci dilatačních spár a na tuto vadu žalobce upozornit. Vyšel z §551 odst. 1 ObchZ, který zhotoviteli ukládá povinnost upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, jestliže zhotovitel mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče. Podle odstavce 3 téhož ustanovení odpovídá zhotovitel, který nesplnil povinnost uvedenou v odstavci 1, za vady díla způsobené použitím nevhodných věcí předaných objednatelem nebo pokynů daných mu objednatelem. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Nejvyšší soud je tudíž vázán skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které tyto soudy učinily z výslechu znalce Ing. J. K., CSc., že vada projektové dokumentace spočívající v nenavržení dilatačních spár byla „školní“ chybou a první žalovaný byl odborně způsobilý k její rozpoznání, neboť tato vada musí být i při letmém nahlédnutí do výkresové dokumentace odborníkům jasná. Z takto zjištěného skutkového stavu nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k prvému žalovanému bylo v rozporu s hmotným právem, pokud dospěl k závěru, že první žalovaný se podílel na vzniku škody tím, že porušil svoji povinnost upozornit žalobce na tuto vadu projektu, tak jak mu to ukládá §551 odst. 1 ObchZ. Odkazy prvého žalovaného na vyhlášku č. 104/1973 Sb., kterou se vydávají základní podmínky dodávky stavebních prací, jsou neopodstatněné, neboť tato vyhláška byla zrušena k 1. 1. 1992 a v době uzavření smlouvy o dílo s žalobci neplatila, takže pro posouzení povinností zhotovitele stavby vyplývajících ze smlouvy o dílo uzavřené podle §536 a násl. ObchZ byl její obsah zcela nerozhodný.
Nejvyšší soud nepřijal ani námitky, které první žalovaný vznesl vůči hodnocení znaleckého posudku znalce Ing. K. v návaznosti na ostatní v řízení předložené znalecké posudky. To, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl, nepředstavuje totiž právní posouzení věci, prvý žalovaný takto napadá skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Jak již však bylo shora zdůrazněno, dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k prvnímu žalovanému mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud posuzoval podmínky konkrétního jedinečného případu. Jeho rozhodnutí nemůže mít obecný dopad na případy obdobné povahy, přičemž nejde o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku rozdílně řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah.
Dovolání prvního žalovaného proto podle ustanovení §243b odst. 5a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud se týká dovolání druhého žalovaného, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že toto dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu je ve vztahu k druhému žalovanému v rozporu s hmotným právem. Dovolání druhého žalovaného je tudíž i důvodné.
Ve vztahu k druhému žalovanému odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci a druhý žalovaný uzavřeli nepojmenovanou smlouvu podle §269 odst. 2 ObchZ, podle níž se druhý žalovaný zavázal provést kompletní inženýrskou činnost související se stavbou rodinného domku, přičemž se jednalo též o výběr projektanta včetně úhrady projektu. Odvolací soud dále dovodil, že to byl právě druhý žalovaný, kdo pro žalobce jako objednatele vadný projekt zajistil Tím je dána sama o sobě jeho odpovědnost za škodu, která vznikla použitím tohoto vadného projektu. Jeho odpovědnost kromě toho vyplývá i z jeho postavení stavebního dozoru. Stejně jako první žalovaný měl i on upozornit na vady projektu. Jako zásadní je však nutno posuzovat jeho odpovědnost z titulu uzavřené smlouvy s žalobci na dodání projektové dokumentace. Dodáním vadného projektu druhý žalovaný porušil svoji smluvní povinnost a odpovídá tak za vzniklou škodu podle §373 ObchZ.
Odvolací soud tudíž jednak dovodil, že druhý žalovaný se dopustil protiprávního úkonu tím, že zajistil pro žalobce projekt stavby, který se ukázal jako vadný, jednak tím že tento vadný projekt sám dodal. Tím si však protiřečí. Pokud by druhý žalovaný zhotovitelem projektu nebyl, není zřejmé, jakou zákonnou či smluvní povinnost při „zajišťování“ projektu porušil. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu měl druhý žalovaný podle smlouvy vybrat projektanta a uhradit mu projekt. Pouze z těchto skutkových zjištění nelze dovodit, že by mezi žalobci a druhým žalovaným byla uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem by byla dodávka projektové dokumentace. Pokud pak odvolací soud dospěl k závěru, že odpovědnost druhého žalovaného vyplývá z jeho postavení stavebního dozoru (zřejmě byl míněn výkon funkce technického dozoru podle smlouvy s žalobci), neboť měl upozornit na vady projektu, rovněž nezdůvodnil, z jaké právní normy, či na základě jakého smluvního ujednání tato povinnost vyplývá.
Námitka druhého žalovaného, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že smlouva mezi žalobci a druhým žalovaným se řídí obchodním zákoníkem, není důvodná. O tom, že k této dohodě došlo, svědčí dvojí odkaz ve smlouvě – v záhlaví smlouvy (i když zřejmě nesprávný) a v článku VII.
Z důvodů shora uvedených nemohl dovolací soud stejně jako u dovolání prvního žalovaného přihlížet k námitkám druhého žalovaného směřujícím proti zjištěnému skutkovému stavu, tj. k námitkám směřujícím proti zjištěným příčinám vad stavby a proti zjištění znalce o zřejmosti vad projektu.
Jelikož je rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k druhému žalovanému z hlediska druhým žalovaným uplatněných dovolacích důvodům nesprávný, Nejvyšší soud jej ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným (tedy včetně výroků o náhradě nákladů řízení) podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc u v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když první žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobců sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 9 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], ve znění účinném do 1. 9. 2006, a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li prvý žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu