ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.271.2005.1
sp. zn. 32 Odo 271/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně E. T., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované A.-R.-S., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 572.509,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod. sp. zn. 23 Cm 1360/96, o dovolání žalované a žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 1 Co 2/2004-152, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004 č.j. 1 Co 2/2004-152, se v rozsahu výroků I. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. listopadu 2003, č.j.23 Cm 1360/96-125 rozhodl v předmětné věci, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 33.677,-- Kč spolu se 16 % úrokem z prodlení od 15.3.1996 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky 538.832,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 15.3.1996 do zaplacení zamítl (výrok II.) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.)
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně se domáhá zaplacení doplatku ceny díla ze smlouvy o dílo č. 10464 ze dne 29.6.1995 (tuto pohledávku žalobkyně získala jako postupník na základě postoupení pohledávky) a že soud již ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne 26.8.2002, který byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23.4.2003 č.j. 1 Cmo 21/2002-62 zrušen, nicméně v předchozím řízení i ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu byla shledána smlouva o dílo platnou a bylo zjištěno prodlení na straně zhotovitel s předáním díla v trvání 16 dnů.
Dále soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v oddílu IX. Smlouvy o dílo byla sjednána smluvní pokuta, mj. i za prodlení s předáním díla ve výši 10.000,- Kč denně. Žalobkyně jako zhotovitel předala dílo opožděně a žalovaná má proto nárok za 16 dnů prodlení na smluvní pokutu 160.000,- Kč, přičemž podle smlouvy smluvní pokuta nevylučovala nárok na náhradu škody. Se zřetelem na porušení povinností předat dílo včas vznikl žalované nárok na náhradu škody podle §373 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) ve formě ušlého zisku a soud dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady k náhradě škody a žalovaná má nárok na ušlý zisk ve vši 23.677,- Kč denně po dobu 16 dnů prodlení zhotovitele. K započtení těchto pohledávek žalované na smluvní pokutu a náhradu škody proti pohledávce žalobkyně na doplacení ceny díla došlo platně, a to konkludentně, když žalovaná v dopise ze dne 20.2.1996 dala najevo úmysl započítat své pohledávky ke dni jejich splatnosti (dosud byly nesplatné) proti splatné pohledávce žalobkyně na zaplacení doplatku ceny díla. Započtením tak zanikl nárok na doplatek ceny do výše 538.832,- Kč, ve zbytku je nárok žalobkyně oprávněný, přičemž od doby splatnosti uvedených protipohledávek žalované, tj. od okamžiku započtení, je žalovaná v prodlení s placením zbytku ceny díla a žalobkyni náleží též příslušný úrok z prodlení.Soud prvního stupně tudíž žalobu zamítl v částí odpovídající (proti)nároku na smluvní pokutu a ušlý zisk za dobu prodlení 16 dnů a ve zbytku žalobě vyhověl. Současně žalobkyni přiznal nárok na úrok prodlení ve smyslu §369 obch. zák. ve výši, která je soudu známa z jiné jeho činnosti.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí rozhodl ve výroku I., že ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění a zní tak, že „1. žalovaný je povinen zaplatit žalobci 305.820,- Kč spolu se 16 % úrokem z prodlení p.a. od 15.3.1996 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku a 2. Ohledně zaplacení 233.012,- Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá“. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud, že ve výroku I. zůstává rozsudek z 24.11.2003 nedotčen, ve výroku III. rozhodl odvolací soud, že ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a konečně ve výroku IV. odvolací soud rozhodl, že na náhradu nákladů řízení v obou stupních je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 8.473,10 Kč.
Odvolací soud zopakoval některé listinné důkazy a dovodil, že dovolání je důvodné zčásti.
Procesně – formální výhrady dovolatelky odvolací soud odmítl. Poukázal na to, že v obchodních závazkových vztazích je nutno aplikovat úpravu postoupení pohledávky v ustanoveních §524 an. občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), zejména ustanovení §529. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná měla právo započítat tu pohledávku, kterou měla za svým původním kontrahentem – zhotovitelem a současně postupitelem i vůči žalobkyni jako postupníkovi, přičemž pohledávka žalované byla uplatněna jako obrana proti žalobnímu návrhu a nemohla být vyloučena k samostatnému řízení.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani procesní výhradu žalobkyně, že řízení mělo být přerušeno, neboť konkurs nebyl prohlášen na majetek účastníků řízení, ale na majetek postupitele a původního žalobce a správce konkursní podstaty úpadce předmětnou pohledávku postoupil nynějšímu žalobci, který se vstupem do řízení vyslovil souhlas.
Odvolací soud pak z hlediska hmotně právního konstatoval, že žalobkyně nevznesla žádná tvrzení a nepředložila žádné důkazy o nedostatku smluveného spolupůsobení žalované jako objednatele, ačkoli byla poučena při jednání podle §119a občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“).
Odvolací soud odmítl též námitku žalobkyně, že smluvní pokuta v daném případě vylučovala náhradu škody, poněvadž účastníci se ve smlouvě dohodli ve smyslu §545 odst. 2 věta první obč. zák. jinak, tj. že vedle smluvní pokuty lze požadovat i náhradu škody způsobené poručením sankciované povinnosti.
Odvolací soud však dal za pravdu žalobkyni ohledně výše ušlého zisku. Vyšel z daňových údajů Finančního úřadu v O. za léta 1996 a 1997 a propočetl průměr ušlého zisku za období 16 dní v celkové výši 73.012,- Kč, takže pouze tuto částku mohla žalovaná proti pohledávce žalobkyně jako náhradu škody započítat.
Konečně se odvolací soud zabýval otázkou, zda lze započítat pohledávku splatnou proti nesplatné a s odkazem na ustanovení §359 obch. zák. a §581 odst. 2 věta druhá obč. zák. dovodil, že je vyloučeno (v zásadě) započtení pohledávky nesplatné proti splatné, avšak opačně započtení pohledávky splatné proti nesplatné vyloučeno není.
Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že k platnému započtení došlo dopisem žalované ze dne 20.2.1996, v němž byly řádně specifikovány započítávané pohledávky na smluvní pokutu a na náhradu škody proti pohledávce žalobkyně na doplatek ceny.
Z těchto důvodů odvolací soud změnil napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, tak, že žalobu zamítl do té výše, do jaké žalovaná pohledávka zanikla započtením pohledávek žalované v částkách 160.000,- Kč a 73.012,- Kč (celkem 233.012,- Kč), zatímco ohledně zbývající části 305.820,- Kč žalobě rovněž vyhověl.
Žalovaná podala proti tomuto rozsudku dovolání, a to výslovně do výroků I. a IV. s tím, že přípustnost dovolání vyplývá z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jako důvody dovolání uplatnila ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud vyřešil otázku vzniklé škody ve formě ušlého zisku v rozporu s hmotným právem.
Podle přesvědčení dovolatelky odvolací soud, který v daném případě za ušlý zisk považoval ušlý čistý zisk podle daňových předpisů, zaměnil pojem ušlého zisku podle obchodního zákoníku (§379 obch. zák.) a ztotožnil jej s pojmem „čistého zisku pro výpočet hospodářského výsledku v hospodaření firmy pro zaplacení daně z příjmu právnických osob“. Jde však o zcela odlišné ekonomické kategorie. Čistý zisk z pohledu daňových předpisů je v zásadě souhrn zdanitelných příjmů firmy po odečtení nákladově uznatelných položek podrobených dani z příjmu právnických osob. Již jen skutečnost, že hrubý zisk je zdaňován a částka vyměřená jako daň představuje zvýhodnění škůdce (o to přece platí méně), svědčí o nesprávnosti této úvahy. Náhrada škody se stane přece po své úhradě příjmem poškozeného, který ji musí znovu zdanit. Neexistuje žádný důvod, aby škůdce profitoval na daňových příjmech státu a o výši daně se mu snižovala povinnost k náhradě škody. Kromě toho každý podnikatel se snaží – vydělává-li více a měl by platit vyšší daně – snížit hrubý zisk dalšími investicemi nebo vytváří rezervy na budoucí opravy, které nepodléhají v daném zdaňovacím období zdanění. Investice a rezervy snižují daňový základ a zásadním způsobem ovlivňují čistý zisk. Čistý zisk, jak ho definoval odvolací soud, nemá nic společného s očekávaným majetkovým prospěchem za dobu nečinnosti firmy, který je způsoben škodnou událostí.
Dovolatelka poukazuje zejména na to, že předmětná benzinová pumpa byla vystavěna z úvěru banky a roční splátky úvěru činily dle smlouvy 4,284.000,- Kč. Z daňového hlediska je možné splátky úvěru hradit výhradně jen ze zisku. Žalovaná v roce 1996 povinnost zaplatit splátku splnila, v roce 1997 ji splnila částečně ve výši 3,366.000,- Kč, poté v důsledku včasného nepředání stanice a kolaudaci až v roce 1996 se dostala žalovaná do finančních potíží a splnila splátky pouze v rozsahu, ve kterém byla schopna vytvořit zisk. Kromě toho řádně a včas uhradila úroky v roce 1995 a 1996.
Dovolatelka dovozuje, že je třeba vycházet z jiné ekonomické úvahy, než učinil odvolací soud, a to z úvahy, o co žalovaná přišla, tedy o co se nerozmnožily její majetkové hodnoty s ohledem na pravidelný běh věcí. Očekávané rozmnožení majetkových hodnot na straně žalované představují průměrné tržby na čerpací stanici dosahované, snížené o průměrné náklady na tyto tržby, což jsou náklady na nákup pohonných hmot a dalších produktů na čerpací stanici prodávaných. Jak správně dovodil soud prvního stupně, činil zisk z takto dosahovaných tržeb za 16 dní částku 378.832,- Kč a proto podle názoru dovolatelky je rozhodnutí soudu prvního stupně správné.
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání též žalobkyně, a to proti výroku ad. I. bod 2. ve znění „Ohledně zaplacení 233.012,- Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá“ a uplatňuje důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka poukazuje na to, že pohledávka části ceny za dílo ve výší 572.509,- Kč byl správcem konkursní podstaty původního žalobce postoupena a zejména pak pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18.3.2002 bylo připuštěno, aby do řízení namísto dosavadního žalobce vstoupila E. T., s. r. o., která pohledávku za žalovanou bez dalšího převzala.
Podle názoru dovolatelky jde především o to, zda nabyvatel pohledávky z konkursního řízení, když postup správce konkursní podstaty nebyl ani žalovanou napaden, je ve sporu legitimován. Dovolatelka namítá, že tu nejde o běžné postoupení pohledávky podle §524 an. obč. zák. a nelze proto bez dalšího postupovat podle §529 odst. 1a 2 obč. zák. Prohlášením konkursu na majetek úpadce dne 14.7.1998 bylo ze zákona přerušeno řízení o pohledávce věřitele – žalované a tuto pohledávku bylo nutno přihlásit k uspokojení do konkursu. Jde -li o pohledávku zjištěnou v konkursním řízení, nelze uplatnit započtení a je na správci konkursní podstaty, zda ji uzná anebo věřitel bude nucen podat žalobu proti správci.
Žalobkyně dovozuje, že připustil-li soud prvního stupně, aby původní žalobce vystoupil z řízení a žalovaná toto rozhodnutí soudu nenapadla a to ani cestou mimořádného opravného prostředku, nemůže na žalobkyni svou pohledávku vymáhat, neboť vstoupivší žalobkyně se zřetelem na znění smlouvy o postoupení pohledávky není v řízení o vzájemném návrhu žalované pasivně legitimována a postup odvolacího soudu, kdy zamítl část žaloby, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se nejprve zabýval dovoláním žalované a konstatoval, že byl podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem
(§241 o. s. ř.), ve stanovené lhůtě (§240a odst. 1 o. s. ř.) a vykazuje stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalované je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a v souvisejícím výroku o nákladech řízení.
Dovolání je důvodné.
Dovolatelka opírá dovolání o důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), které spatřuje v tom, že odvolací soud vyřešil otázku vzniklé škody ve formě ušlého zisku v rozporu s hmotným právem.
Ušlý zisk se zpravidla definuje jako „druh majetkové újmy“, která spočívá v nedosažení toho, čeho by poškozený při neexistenci škodné události za normálních okolností dosáhl“ (viz. Obchodní zákoník s komentářem, II. díl, autorský kolektiv – autor J. Bejček, Codex 2000, str. 373), resp. v judikatuře „je újmou, spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věci“ (viz R 55/1977).
Ve světle tohoto vymezení nutno dovodit, že úvaha odvolacího soudu, záležející ve způsobu výpočtu výše ušlého zisku jako rozdílu mezi výdaji a příjmy, s použitím údajů pro daň z příjmu v souvislosti s rozhodným obdobím, je nesprávná, resp. že je v rozporu s hmotným právem. Žalované je třeba přisvědčit, že při posuzování výše ušlého zisku nelze vycházet z čistého zisku podle daňových předpisů, protože jde o zcela jinou ekonomickou a právní kategorii. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem – se zřetelem k ustanovení §379 odst. 1 obch. zák. – je tudíž nesprávné.
Dovolání žalované tedy naplňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – proto rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první cit. ustanovení o. s. ř.).
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobkyně, které taktéž bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupen advokátem (§241 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené zákonem (§240 odst. 1 o. s. ř.), a obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.)
Rovněž dovolání žalobkyně je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když směřuje do výroku I./b rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Toto dovolání však není důvodné.
Žalobkyně jako dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí v napadeném rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podstata dovolací námitky žalobkyně záleží v tvrzení, že žalovaná nebyla pasivně legitimována uplatnit vzájemný nárok (protinárok) k započtení vůči pohledávce žalobkyně, kterou žalobkyně získala jako postupník od správce konkursní podstaty původní žalobkyně. Podle názoru dovolatelky (žalobkyně) nelze v tomto případě použít ustanovení §529 odst. 1 a 2 obč. zák. o započtení vůči postupníkovi, když žalovaná měla namísto započtení přihlásit svou pohledávku k uspokojení z konkursní podstaty.
Těmto argumentům žalobkyně nelze přisvědčit.
Z právní úpravy postoupení pohledávky podle §524 an. obč. zák., jakož i započtení podle §580 a 581 obč. zák., popř. též §358 an. obch. zák., i v návaznosti na ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění, nikterak neplyne, že by pro předmětný závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou platila jiná než cit. obecná soukromoprávní úprava, popř. že by pro uplatnění protipohledávky vůči pohledávce, kterou správce konkursní podstaty z této podstaty postoupil třetí osobě, měla být aplikována nějaká zvláštní právní úprava.
Nelze akceptovat ani námitku žalobkyně, že žalovaná měla napadnout postoupení pohledávky, učiněné správcem konkursní podstaty původní žalobkyně (nyní úpadkyně) a měla napadnout rovněž rozhodnutí soudu o připuštění vstupu žalobkyně do řízení namísto původní žalobkyně. K takovému postupu žalovanou žádné zákonné či smluvní ustanovení nezavazuje a dovolatelka také žádné takové ustanovení neuvádí.
Není proto možné dovodit, že žalovaná není v této věci pasivně legitimována.
Dovolání žalobkyně tudíž nezakládá důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a Nejvyšší soud toto dovolání – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu