ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.339.2005.1
sp. zn. 32 Odo 339/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně E., s. r. o., proti žalovanému P. J., zastoupenému advokátem, o 167.130,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 576/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č.j. 2 Cmo 259/2003-80, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č.j. 2 Cmo 259/2003-80, ve výroku I. věta první a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. března 2003, č.j. 13 Cm 576/2004-41, ve výroku I. do částky 151.406,- Kč s 8 % úrokem od 11. 12. 2000 do zaplacení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 10. března 2003, č.j. 13 Cm 576/2002-41, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 167.130,- Kč spolu s 8 % úrokem z prodlení jdoucím z částky 962,- Kč od 11. 9. 2000 do zaplacení, z částky 7.381,- Kč od 11. 11. 2000 do zaplacení a z částky 151.406,- Kč od 11.12.2000 do zaplacení (výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl soud o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni a státu náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný porušil svou povinnost z leasingové smlouvy č. 7598993 ze dne 1. 2. 2000, uzavřené se žalobkyní, když se ocitl v prodlení se zaplacením tří měsíčních splátek za září, říjen a listopad 2000 a je tedy povinen zaplatit dlužné splátky ve výši 15.724,- Kč, kterýžto dluh žalovaný uznal podle §323 obchodního zákoníku, (dále též „obch. zák.“). Dále soud uložil žalovanému z důvodu porušení uvedené smluvní povinnosti zaplatit žalobkyni též náhradu škody 151.406,- Kč spočívající v ušlém zisku, když žalobkyně v souladu s čl. 10 odstoupila dne 8. 12. 2000 od leasingové smlouvy.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. do částky 151.406,- Kč spolu s 8 % úrokem z prodlení jdoucím od 11.12.2000 do zaplacení potvrzuje; ve zbytku zůstává nedotčen (výrok I.). Ve výroku II. a III. odvolací soud rozsudek potvrdil (výrok II.) a ve výroku III. rozhodl odvolací soud o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že mezi stranami byla uzavřena dne 1. 2. 2000 smlouva, nadepsaná jako „smlouva o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci“ (předmětem leasingu byly spotřební předměty – gril, sporák, fritéza, dřez a další předměty). Pro neplacení smluvených splátek došlo k porušení smlouvy a jejímu předčasnému ukončení. Pro tento případ byla v čl. 9 smlouvy sjednána náhrada škody v určené výši.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva byla ze strany žalovaného porušena a proto předčasně zanikla a žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku, stanovenou ve smlouvě sjednaným způsobem. Odvolací soud - shodně se soudem prvního stupně – neshledal důvody, proč by čl. 9 leasingové smlouvy měl být neplatný (§49a obč. zák.), ani důvod, proč by tento nárok ze smlouvy neměl požívat právní ochrany (§265 obch. zák.).
Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek v napadeném rozsahu potvrdil (§219 o.s.ř.).
Žalovaný podal proti tomuto rozsudku dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda mohou smluvní strany sjednat libovolně způsob náhrady škody tak, jak to učinily v předmětném čl. 9 leasingové smlouvy, i když tím dojde ke změně charakteru samotného institutu náhrady škody, všeobecně přijímaného též právní teorií a praxí. Na to pak navazuje otázka, zda takto smluvně sjednaný způsob náhrady škody není nutné dle obsahu posoudit jako institut smluvní pokuty (jež může být soudem moderována).
Dovolání podává dovolatel výslovně do výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatel má za to, že v daném případě žalovaný po ukončení leasingového nájmu věci předmětu leasingu vrátil a přestal platit nájemné jako protihodnotu za užívání. Žalobkyně tedy dostala věci opět v provozuschopném stavu (viz protokol o předání věci z 19. 12. 2000), mohla s nimi znovu nakládat a tudíž jí škoda nevznikla.
Podle názoru dovolatele ujednání v čl. 9 smluvních podmínek, že „výše náhrady škody při předčasném ukončení smlouvy výpovědí nebo odstoupením pronajímatele nebo v důsledku prodlení nájemce s placením leasingových plateb, bude-li předmět leasingu vydán, se zjistí z rozdílu mezi výší všech sjednaných leasingových plateb (tj. ceny leasingu) a výší již uhrazených leasingových plateb a dlužných leasingových plateb ode dne předčasného ukončení leasingové smlouvy a výtěžku z prodeje předmětu leasingu“, není sjednáno platně.
Dovolatel má za to, že i když ustanovení o náhradě škody v obchodním zákoníku nejsou ve smyslu §263 obch. zák. kogentní, nelze s institutem náhrady škody nakládat pod záminkou smluvní volnosti tak, že náhrada škody nebude mít základní atributy porušení povinnosti, vznik škody a příčinnou souvislost. Tím, že se žalovaný dostal do prodlení s placením nájemného, sice porušil právní povinnost, ale to nemělo za následek vznik škody spočívající v ušlém zisku, jak jej žalobkyně uplatňuje. Byla to sama žalobkyně, která se rozhodla, že smlouvu ukončí a vezme si zpět předmět leasingu. Dokonce doručila žalovanému odstoupení od smlouvy, nicméně ke zrušení smlouvy došlo již před tím na základě jiné právní skutečnosti, kterou si žalobkyně do smlouvy prosadila. Pokud si chtěla žalobkyně pro případ ukončení vztahu v důsledku neplacení nájemného právně zabezpečit další plnění žalovaného, měla využít institutu smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody a soud by pak měl právo smluvní pokutu moderovat v souladu se zásadami poctivého obchodního styku (což u náhrady škody nemá).
Dovolatel též poukazuje na to, že výkon práv žalobkyně je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, proto by jí neměla být ve smyslu §265 obch. zák. poskytnuta právní ochrana. Plnění, které žalovaný žalobkyni již zaplatil, podstatně převyšuje pořizovací cenu pronajatých věcí, přičemž tyto věci byly žalobkyni vráceny. Nájemce nevlastní nic, ale zaplatil téměř totéž, jako kdyby na něj předmět leasingu přešel.
Dovolatel uzavírá, že předmětný čl. 9 leasingové smlouvy je absolutně neplatný pro rozpor se zákonem a pro rozpor dobrými mravy podle §39 obč. zák. (nikoli podle §49a obč. zák., jak neplatnost posoudil odvolací soud). V případě, že dovolací soud dojde k závěru o jeho platnosti, je nutné předmětné ujednání kvalifikovat jako ujednání o smluvní pokutě.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), po zjištění, že dovolání podala oprávněná osoba – účastník řízení, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 1) a že obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o.s.ř.), se musel nejprve zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.)
V daném případě jde o první rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně ve věci a proto nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání, proti potvrzujícímu rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Dovolání může být v tomto případě přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadení rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Tohoto ustanovení se také dovolatel výslovně dovolává.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písmeno c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.)
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jeho otázku předběžnou.
Dovolatel za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda mohou smluvní strany sjednat libovolně způsob náhrady škody tak, jak to učinily v čl. 9 smluvních podmínek předmětné leasingové smlouvy, popř. i navazující otázku, zda takové ujednání není nutné podle obsahu posoudit jako sjednání smluvní pokuty.
Dovolací soud především zdůrazňuje, že není rozhodné, jak ve smlouvě je určitý vztah (závazek) nazván (v daném případě „náhrada škody“), nýbrž obsah tohoto vztahu, tj. práva a povinnosti účastníků z tohoto závazku vyplývající.
Z obsahu smluvního ujednání v čl. 9 leasingové smlouvy vyplývá, že smluvní pokuta mezi stranami sjednána nebyla, jelikož znění předmětného ustanovení nenasvědčuje tomu, že úmysl stran směřoval k ujednání sankční povahy, jímž smluvní pokuta svou podstatou je (srov. §544 an. obč. zák. a §300 – 302 obch. zák.). Z textu ujednání je naopak zřejmé, že jeho smyslem a účelem je dosažení náhrady ušlého zisku (tzn. náhrady škody ve formě ušlého zisku).
Právní úprava obchodních závazkových vztahů vychází ze zásady smluvní volnosti. Strany si mohou své vzájemné vztahy upravit tak, jak to odpovídá jejich souhlasné vůli a podle svých potřeb. Tato zásada však neznamená absolutní volnost, je omezena speciálním pravidlem obsaženým v ustanovení §263 obch. zák., jenž taxativně vyjmenovává ustanovení se závaznou úpravou, od níž není odchylka dohodou možná. Ve všem ostatním strany mohou, pokud se na tom shodnou, upravit svůj vztah odchylně, včetně toho, že mohou určité zákonné ustanovení vyloučit. Rozsah náhrady škody, tj. určení výše náhrady škody, je upraven v §379 obch. zák., který není uveden mezi taxativně vypočtenými ustanoveními v §263 obch. zák., tudíž jde o ustanovení dispozitivního charakteru. Dohodou může být pro určitý případ rozsah škody, která se nahrazuje, určen jinak, odchylně od právní úpravy obsažené v §379 obch. zák., jak tomu bylo v posuzovaném případě.
Dovolateli však nutno přisvědčit, že takové ujednání v leasingové smlouvě musí být podrobeno zkoumání, zda na jeho základě není výkon práv v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák., popřípadě zda se toto ujednání nepříčí dobrým mravům (§39 obč. zák.). Oba soudy dospěly k závěru, že ujednání ve smlouvě v rozporu s poctivým obchodním stykem ve smyslu §265 obch. zák. nebylo, otázkou případné absolutní neplatnosti předmětného ujednání pro rozpor s dobrými mravy (§39 in fine obč. zák.) se však soudy nezabývaly a jejich závěry proto nejsou úplné a tudíž ani jednoznačně přesvědčivé, správné a přezkoumatelné. Oba soudy zejména podrobně nezkoumaly jednotlivé předpoklady a složky uplatněného nároku na náhradu škody, zvláště způsobu výpočtu ušlého zisku za použití odpočtu splátek a výtěžku prodeje, tedy všech položek, které ve svém souhrnu tvoří vymáhaný nárok. Teprve na základě takového zkoumání lze nárok posoudit, zda odpovídá zásadám poctivého obchodního styku či dobrým mravům, tj. zda žalobkyně jako pronajímatel by takto nezískala nepřiměřený ušlý zisk. V tomto směru je napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný.
V dané části má toto rozhodnutí zásadní právní význam pro posuzování předmětných ujednání v leasingových smlouvách obecně a má proto judikatorní přesah pro všechny obdobné případy téhož druhu.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že v napadeném rozsahu má předmětné rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam a že je naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Kromě toho v uvedeném směru odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.). Proto v dotčeném rozsahu napadené rozhodnutí zrušil a poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 in fine a odst. 3 věta druhá cit. ustanovení o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu