ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.342.2005.1
sp. zn. 32 Odo 342/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně P. a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. M. G., zastoupenému advokátem, o zaplacení 1,211.534,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 161/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 27 Co 222/2003-179, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 27 Co 222/2003-179, se ve výrocích II., III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu žalobou podanou dne 26. 4. 1993 se domáhala žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 1,320.862,30 Kč s příslušenstvím za odebrané zboží (časopisy).
Okresní soud ve Vyškově rozhodl rozsudkem ze dne 21. září 2001, č. j. 3 C 161/93-L-114 tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,211.534,80 Kč se stanovenými úroky z prodlení u jednotlivých dílčích částek (výrok I.) a současně uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení.
V odůvodnění soud prvního stupně uvedl zejména, že žalobkyně dodávala žalovanému tiskoviny, které žalovaný dodával jednotlivým prodejcům tisku. Dohodou o převzetí dluhu ze dne 22. 11. 1994 žalovaný „převzal“ jako podnikatel dluh vůči žalobkyni ve výši 969.737,- Kč. Tato částka podle zjištění soudu odpovídá fakturám, jimiž žalobkyně vyúčtovala žalovanému dodávky tisku, a to po poskytnutí dobropisů žalovanému za spotřebované pohonné hmoty při dopravě časopisů dopravními prostředky žalovaného.
Písemná smlouva o obstarávání věci v řízení nebyla předložena a soud měl proto za to, že tato smlouva mezi účastníky nebyla uzavřena. Nebylo prokázáno ani uzavření kupní smlouvy, tvrzené žalobkyní.
Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaný přebíral od žalobkyně tiskoviny či časopisy bez právního důvodu, které pak dodával prodejcům, od nichž přebíral platby. Žalovaný tak získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), poněvadž faktury žalobkyně žalovaný neuhradil a výše bezdůvodného bohacení odpovídá výši neproplacených faktur.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku, kterým byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 194.198,10 Kč se stanovenými úroky z prodlení ode dnů splatnosti do zaplacení, potvrzuje (výrok I.). Ve výroku II. odvolací soud rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku, kterým byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni 1.017.536,70 Kč se stanovenými úroky z prodlení, mění tak, že žaloba v tomto rozsahu se zamítá. Ve výrocích III. a IV. rozhodl odvolací soud o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Odvolací soud zopakoval dokazování dodacími listy a zjistil, že jedenáct dodacích listů z roku 1992 a dva listy z roku 1993 nebyly podepsány žalovaným a ani žalobkyně nerozpoznala na těchto dodacích listech podpis osoby oprávněné za ni jednat. Z dodacího listu č. 3490 z 2. 11. 1992 bylo zjištěno, že žalovaný převzal od právního předchůdce žalobkyně 1500 ks časopisů STRICK č. 11, 5800 ks časopis DÍVKA č. 11, 400 ks EXTASE č. 5, 5300 ks JERRY COTT č. 7, 160 ks PLAYBOY č. 11 v hodnotě 282.290,- Kč. Z faktury č. 1743/92 soud zjistil, že se vztahuje k dodacímu listu č. 3490 na celkovou částku 185.936,- Kč, přičemž je ve faktuře zohledněna remitenda dle dodacího listu REMO 0991. Z dodacího listu č. 010/93 z 6. 1. 1993 odvolací soud zjistil, že žalovanému bylo dodáno 250 ks časopisu DIANA 1/93 a 120 ks SABRINA 1/93 v hodnotě 10.730,- Kč. Z faktury č. 7/93 bylo zjištěno, že tato dodávka dle dodacího listu č. 010/93 byla vyúčtována dne 7. 1. 1993 ve výši 8.262,10 Kč. Na základě všech těchto zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze do částky 194.198,10 Kč, tj. za dodávky dle dodacích listů č. 3490 z roku 1992 a č. 010/93.
Odvolací soud zopakoval dokazování též dohodou „o převzetí dluhu“ z 22. 11. 1994, ve které žalovaný prohlašuje, že má vůči společnosti P. spol. s r. o. dluh ve výši 969.737,- Kč, avšak součástí dohody není žádná specifikace dluhu, nelze proto považovat tento úkon za uznání dluhu dle §323 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), a to pro neurčitost podle §37 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud poučil účastníky řízení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tak, že u žalobkyně nemá za prokázané, s výjimkou dodacích listů č. 3490 a č. 010/93, uskutečnění jí tvrzených dodávek ve prospěch žalovaného, žalovaný byl poučen, že není prokázáno jeho tvrzení o existenci komisionářské smlouvy mezi účastníky, jakož i tvrzení, že dodávky v období od října 1992 do února 1993 platil žalovaný v hotovosti.
Žalobkyně v podání ze dne 7. 10. 1994 uvedla, že nemá listiny, jimiž by prokázala uskutečnění dodávek žalovanému, nepodařilo se dohledat ani doklady o tzv. remitendě. Tisk se vezl žalovanému tzv. noční linkou, předávání a přebírání probíhalo prostřednictvím zaměstnanců noční směny skladu a řidiče, remitenda byla spočítána a vrácena žalobkyni. Od nové dodávky byla na faktuře odečtena remitenda a pokud v součtu se octla v mínusu, nazývala se dobropisem. Tyto doklady – faktury či dobropisy – byly opět předány nočnímu řidiči k doručení do skladu žalovaného spolu s novou dodávkou tisku, přičemž žalovaný se v nočních hodinách ve skladu nenacházel.
Žalovaný v podání z 30. 9. 2004 mj. uvedl, že nemůže prokázat platby v hotovosti.
Odvolací soud na základě uvedeného dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva podle §409 an. obch. zák., ani neprokázala, že by žalovanému popř. osobám oprávněným za něj jednat, předala zboží v hodnotě 1,017.336,70 Kč podle shora vyjmenovaných faktur.
Odvolací soud proto posoudil uplatněný nárok ohledně částky 194.198,10 Kč podle §451 an. obč. zák. jako bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat (spolu s příslušnými úroky z prodlení).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v uvedeném rozsahu zamítl, podala žalobkyně dovolání s tím, že dovolání podává také proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Odkazuje na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jako důvod dovolání uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že neprokázala uskutečnění tvrzených dodávek žalovanému. Má za to, že prokázala dodání fakturami č. 80/93, č. 39/93, č. 7/93, č. 1967/92, č. 1929/92, č. 1876/92, č. 1847/92, č. 1796/92, č. 1771/92, č. 1743/92 a č. 1623/92, a to v celkové částce 1,211.534,- Kč.
Dovolatelka poukazuje na to, že žalovaný v účastnické výpovědi při jednání odvolacího soudu výslovně uvedl, že na dohodě o úhradě pohledávek a na dohodě o převzetí dluhu z 22. 11. 1994 jsou jeho podpisy a výslovně též potvrdil, že dohoda o převzetí dluhu měla jako přílohu tabulku. Žalovaný nezpochybnil, že mu bylo dodáno zboží podle této tabulky. V tabulce jsou uvedeny i dobropisy a pod číslem 300000 pohledávka na 134.355,- Kč, kterou žalovaný vykazuje jako svou pohledávku, aniž by bylo zřejmé, o jakou pohledávku jde. Žalovaný provedl součet fakturovaných částek a došel k částce 1,293.826,- Kč, tutéž částku uvádí v kolonce Bilance jako mínusovou částku, tedy svůj závazek a po započtení dobropisů a jím tvrzené pohledávky dospívá k dlužné částce 969.737,- Kč. Odvolací soud k této tabulce nepřihlédl, ač v obou výše zmíněných dohodách je pod body 1.1 uveden tento dluh žalovaného ve shodné výši.
Dovolatelka zdůrazňuje, že předmětné listiny měly oba soudy k dispozici a provedly jimi důkaz, byly však těmito soudy rozdílně hodnoceny. I když nejde o uznání dluhu žalovaným, mají tyto listiny průkaznou hodnotu, když sám žalovaný opakovaně dospěl ke stejnému vyčíslení. Sám žalovaný se vyjádřil v průběhu řízení, že nemůže účetně prokázat zaplacení uvedených částek a nebyl schopen předložit příslušné účetní doklady ze svého účetnictví.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud pochybil, když na základě zjištěného skutkového stavu věc nesprávně posoudil, neboť nehodnotil všechny důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti. Přihlédl pouze ke dvěma dodacím listům a jim odpovídajícím fakturám, opomenul se však vypořádat s ostatními provedenými důkazy, a to předloženými fakturami a dodacími listy, které sice nebyly opatřeny podpisy vzhledem k okolnostem předávání zboží, které žalovaný většinou osobně nepřebíral, ale jejichž pravost žalovaný nepopřel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a vykazuje zákonem předepsané náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné proto, že jím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání je též důvodné.
Dovolatelka se výslovně dovolává důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitky dovolatelky však výslovně nesměřují k právnímu posouzení či právním závěrům odvolacího soudu v té či oné právní otázce, nýbrž směřují k hodnocení důkazů, provedených v důkazním řízení. Dovolatelka argumentuje tím, že odvolací soud nehodnotil všechny důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, přihlédl jen k některým důkazům a naopak opomenul se vypořádat s ostatními důkazy.
Dovolací soud proto posoudil argumentaci dovolatelky podle obsahu, kterým se jeví dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí (v napadeném rozsahu) vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, byť tento důvod dovolatelka výslovně neuplatnila.
Uvedeným dovolacím důvodem lze úspěšně napadat jen takové skutkové zjištění odvolacího soudu, které jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků řízení nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popř. i procesního) práva.
V daném případě odvolací soud zcela jinak – opačně – hodnotil rozhodující listinné důkazy (faktury, dodací listy a dohody mezi účastníky navrhované), než jak je hodnotil soud prvního stupně, aniž toto své odlišné hodnocení přesvědčivě a bezezbytku zdůvodnil. Odvolací soud zejména pominul tzv. tabulku o jednotlivých dílčích dodávkách, která se vztahovala k oběma písemnostem účastníků ze dne 22. 11. 1994, kteréžto doklady žalovaný ani v průběhu řízení nerozporoval, tzn. v kontextu k návrhu dohody o úhradě pohledávek, vypracovaného žalovaným, jakož i k tzv. dohodě o převzetí dluhu, popř. dalším důkazům.
Na základě uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, nemají v podstatné části (v rozsahu uskutečněných dodávek) oporu v provedeném dokazování a je tak naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku II. ve věci samé a v závislých výrocích III. a IV. o nákladech řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243 odst. 2 in fine a odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2007
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu