ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.349.2005.1
sp. zn. 32 Odo 349/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně G., spol. s r. o., .zastoupené advokátem, proti žalované P. s., a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pod sp. zn. 19 Cm 998/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 1 Cmo 36/2004-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 24. září 2003, č. j. 19 Cm 998/98-58, v předmětné věci, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 300.000,- Kč s příslušenstvím a na náhradu nákladů řízení 12.000,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II.).
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 300.000,- Kč s 20% úrokem z prodlení s odůvodněním, že žalovaná nezaplatila za provedené dílo, sjednané mezi účastníky smlouvou o dílo ze dne 18. 6. 1997.
Soud prvního stupně zjistil, že předmět smlouvy je vymezen jako dílo – výroba vazníků pro stavbu Supermarket P. za cenu bez DPH ve výši 489.070,- Kč (výroba vozíků 306.730,- Kč, ochrana proti dřevokaznému hmyzu 21.340,- Kč, nakládka a upevnění 9.700,- Kč, montáž 90.100,- Kč a spojovací materiál 61.200,- Kč) s termínem dodání do 31.7.1997. Žalovaná se zavázala do 22.7.1997 zaplatiti zálohu 300.000,- Kč a po ukončení montáže a předání 213.524,- Kč (cena včetně DPH). Zálohovou fakturu ze dne 20.6.1997 č. 4114 na 300.000,- Kč žalovaná žalobkyni neproplatila s tím, že stavba musela být z finančních důvodů přerušena a fakturu žalovaná uhradí po znovuzahájení stavby a odebrání vazníků.
Soud konstatoval, že žalovaná nezpochybnila existenci vyrobených vazníků, ani svou povinnost uhradit zálohovou fakturu, pouze – s odkazem na smlouvu o dílo – vrátila další zálohovou fakturu na 100.246,- Kč s tím, že tato faktura smlouvě o dílo neodpovídá. Existenci vyrobených vazníků doložila žalobkyně znaleckým posudkem.
Soud prvního stupně dovodil, že smlouva je platná, povinnost žalované odebrat vazníky trvá a trvá i její povinnost zaplatit zálohu. Proto soud žalobkyni nárok na zaplacení jistiny přiznal, pouze ohledně příslušenství, tj. úroků z prodlení rozhodl podle §369 odst. 1 ve vazbě na §502 obch. zák. tak, že žalobu zamítl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje (výrok I.), odvolání žalobkyně do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok II.) a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 18.075,- Kč (výrok III.)
Odvolací soud v prvé řadě dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo ze dne 18.6.1997 č. 601497 s určitě vymezeným předmětem a dohodnutou cenou v částce 513.524,- Kč. Za žalovanou smlouvu podepsal výrobní ředitel Ing. V. P., který byl v záhlaví smlouvy označen jako zástupce žalované ve věcech smluvních a proto byl osobou oprávněnou ve smyslu §15 odst. 1 obch. zák. tento právní úkon učinit.
Odvolací soud dále zdůraznil, že ve smlouvě o dílo se účastníci mj. dohodli v čl. 4.1. a 5.1., že žalovaná uhradí žalobkyni do 22.7.1997 zálohu na cenu díla ve výši 300.000,- Kč. Tato povinnost žalované nebyla vázána na splnění jiné povinnosti žalobkyně a proto neobstojí námitka žalované, že ve smlouvě je obsažena odkládací podmínka na odsun prací, pokud záloha nebude včas zaplacena. Ani vyrobení vazníků nebylo dohodnuto jako podmínka pro zaplacení zálohy.
Rovněž námitku promlčení nároku žalobkyně neshledal odvolací soud důvodnou, když žalovaná byla povinna zaplatit zálohu podle smlouvy do 22.7.19978 a žaloba byla podána (doručena soudu) dne 9.1.1998, tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby stanovené v §397 obch. zák.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o dílo trvá a trvá i povinnost žalované zaplatit žalobkyni vymáhanou zálohu. Jelikož se žalobkyně výslovně odvolala též do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém byla žaloba zamítnuta, odvolací soud odvolání žalobkyně v tomto rozsahu odmítl podle §218a o. s. ř. pro opožděnost.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a to výslovně „v části I. a III.“, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti podle §243 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“).
K otázce přípustnosti dovolání se žalovaná nevyjadřuje, jako dovolací důvody uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatelky předmětem smlouvy o dílo byla dodávka a montáž dřevěných vazníků, nikoli jejich pouhá výroba a prodej. Jestliže žalobkyně sice vazníky vyrobila, ale neprovedla jejich montáž, nesplnila tak předmět smlouvy, ani dohodnutou dobu plnění. Proto jí podle mínění dovolatelky nevzniklo právo na cenu plnění, sjednanou ve smlouvě ve výši 513.524,- Kč. Záloha 300.000,- Kč by tudíž nebyla samostatným plněním, ale pouhou zálohou, která podléhá vyúčtování celého díla, které však žalobkyně nedodala. Nemohlo dojít ani k přechodu vlastnictví díla, protože předmět smlouvy nebyla realizován a tedy nemohlo dojít ani k úhradě ceny díla. Skutečnost, že Supermarket P. byl dostavěn jiným dodavatelem než žalovanou, způsobila nemožnost plnění předmětu smlouvy. Žalobkyně pak může uplatňovat náklady na výrobu vazníků po žalované jako náhradu škody, avšak v řízení nebylo prokázáno, zda a v jaké výši škoda žalobkyni vznikla. Znalec Ing. Š. provedl jen kontrolu počtu uskladněných kusů vyrobených vazníků a takové hodnocení listinného důkazu, jímž je znalecký posudek, není podle názoru žalované přesvědčivé.
Žalovaná má za to, že pokud by měla žalobkyně nárok na zálohu 300.000,- Kč bez ohledu na to, že nesplnila celý předmět smlouvy, došlo by k paradoxní situaci, že by zůstala vlastníkem těchto vazníků a mohla je legálně prodat jinému subjektu, čímž by došlo k jejímu bezdůvodnému obohacení. Taková situace by byla v rozporu s dobrými mravy i zásadami poctivého obchodního styku.
Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek, popř. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k novému řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a vykazuje zákonem předepsané náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V předmětném případě směřuje dovolání žalované do výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., tedy ve vyhovujícím výroku co do merita věci (zaplacení jistiny ve výši 300.000,- Kč), a dále do souvisejícího výroku o nákladech řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v tomto případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O případ zásadního právního významu jde zejména tedy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo hmotněprávní), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř., je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
Dovolatelka žádnou obecnou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah, neformuluje. Z kontextu a obsahu odůvodnění dovolání lze pouze vyvodit, že považuje právní závěry obou soudů za rozporné s hmotným právem.
Ani v tomto ohledu však nelze dovolatelce přisvědčit. Dovolatelka směšuje plnění díla jako celku (včetně montáže) se zálohovým plněním (vyrobenými vazníky), přičemž ve smlouvě bylo sjednáno zaplacení zálohové faktury z celkové ceny díla podle čl. IV. Žalovaná byla povinna zaplatit do 22. 7. 1997 zálohu v částce 300.000,- Kč. Je nerozhodné, že posléze došlo (z příčin nikoliv na straně žalobkyně) k „přerušení“ či „pozastavení“ stavby a tedy i neprovedení montáže a tudíž nedošlo k celkovému splnění díla ze strany zhotovitelky. Je rovněž nerozhodnou okolnost, že nedošlo k přechodu vlastnictví díla (k tomu ani dojít nemohlo, když dílo jako celek dodáno nebylo), jakož i okolnost, zda v tomto případě žalobkyni vznikl nárok na náhradu škody (předmětem řízení byla zálohová platba na základě smluvního ujednání).
Nelze-li dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadené meritorní části (výroku I.) je v rozporu s hmotným právem, nebyla dovolací důvod naplněn. Namítanou vadu řízení, která měla resp. mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolatelka nijak nespecifikovala; ostatně k této vadě by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá in fine o. s. ř.).
Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné odmítl (ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu