ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.509.2005.1
sp. zn. 32 Odo 509/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Městské státní zastupitelství v B., , proti žalovaným 1) Č. d., a. s., 2) S. ž. d. c., státní organizace, 3) V. P., a 4) H. P., za účasti J. Š., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného spolu s druhým žalovaným advokátem, o neplatnost kupních smluv, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 288/98, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2004, č. j. 37 Co 92/2002-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení neplatnosti čtyř kupních smluv, uzavřených dne 30. 6. 1993 mezi Č. d., s. o., odštěpným závodem v O. jako prodávajícím na straně jedné (právní předchůdce současného žalovaného 1) Č. d. a. s.) a žalovanými 3) a 4) jako kupujícími na straně druhé, na prodej a koupi nemovitostí (pozemků), označených v žalobním petitu.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. listopadu 2001, č. j. 54 C 288/98-56, rozhodl, že se určuje, že předmětné čtyři kupní smlouvy ze dne 30. 6. 1993, ve výrocích I. až IV. označené, jsou neplatné. Současně soud prvního stupně rozhodl, že žalobci se vůči žalovaným a vedlejšímu účastníkovi nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Z provedeného dokazování vzal soud za prokázáno, že žalovaný 1) měl ke dni 30. 6. 1993 právo hospodaření k předmětným nemovitostem – specifikovaným pozemkům, na jejichž prodej uzavřel s žalovanými 3) a 4) kupní smlouvy, avšak prodej těchto nemovitostí nedovolovalo tzv. „blokační“ ustanovení v §45 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (tzv. „zákon o velké privatizaci“). Soud proto dospěl k závěru, že kupní smlouvy jsou podle §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) neplatné od samého počátku.
K odvolání žalovaného 3) a vedlejšího účastníka na straně žalované Krajský soud v Brně rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a nepřiznal účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud měl skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně, za správná, stejně jako právní závěry, k nimž soud dospěl.
Odvolací soud konstatoval, že právní předchůdce žalovaných 1) a 2), tj. Č. d., akciové společnosti a S. ž. d. c., státní organizace, byly Č. d., státní organizace, založené zákonem č. 9/1993 Sb., na něž se přiměřeně vztahoval zákon č. 111/1990 Sb. o státním podniku a další předpisy upravující postavení a právní poměry státního podniku – zákon č. 92/1991 Sb., vyhláška č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem a nařízení vlády č. 577/1990 Sb., o finančním hospodaření státních podniků. Z toho pak vyplynulo vynětí Č. d., s. o., z režimu hospodaření s národním majetkem podle §14 vyhl. č. 119/1988 Sb. a jeho zahrnutí pod režim zákona č. 92/1991 Sb.
Na základě uvedeného odvolací soud dovodil, že ustanovení §45 odst. 1 zákona o velké privatizaci je ustanovením omezujícím smluvní volnost účastníků smlouvy, kdy podniky nemohou mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví k majetku, k němuž mají právo hospodaření, přičemž výjimku mohla povolit pouze příslušná vláda. V daném případě se výjimka udělená vládou na převody pozemků z právního předchůdce žalovaných 1) a 2) na žalované 3) a 4) nevztahovala a zbývalo tudíž posoudit, zda převody pozemků byly učiněny v rámci či mimo obvyklé hospodaření. Ačkoli ustanovení §67 hospodářského zákoníku již bylo obchodním zákoníkem zrušeno, nebrání tato skutečnost soudu, aby uvedený pojem v intencích zrušeného ustanovení vyložil.
Odvolací soud uzavřel, že předmětné kupní smlouvy nesouvisely s vymezeným předmětem činnosti Č. d., s. o., ale šlo o převody majetku mimo obvyklé hospodaření, na které se vztahovalo kogentní blokační ustanovení §45 odst. 1 zákona o velké privatizaci, jehož porušení znamená rozpor se zákonem s důsledkem absolutní neplatnosti smluv (§39 obč. zák.).
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§219 občanského soudního řádu – dále též „o. s. ř.“).
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 3) dovolání, jehož přípustnost dovozuje prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když řeší otázku, která dosud v praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Dovolatel namítá, že Městský soud v Brně zaujal při hodnocení jedné a téže kupní smlouvy (smluv) v letech 1998 – 2001 tři rozdílná stanoviska. V rozsudku z 18. 10. 2000, sp. zn. 55 C 297/98, Městský soud v Brně vyhověl žalobnímu návrhu z naprosto odlišných důvodů, než v odůvodnění pozdějšího rozsudku, v tomto případě pod sp. zn. 54 C 288/98. V rozsudku z 5. 11. 1998 pod sp. zn. 53 C 297/98 Městský soud v Brně rozhodl o předběžné otázce, že kupní smlouva byla uzavřena platně.
Dovolatel zdůrazňuje, že ustanovení §4 písm. i) bylo do zákona č. 9/1993 Sb. vloženo až zákonem č. 212/1993 Sb. s účinností od 12. 8. 1993 (k 30. 6. 1993 tedy toto ustanovení neplatilo, resp. nebylo účinné) a teprve tímto ustanovením cit. zákon vyňal majetek Č. d. z režimu vyhlášky č. 119/1988 Sb. a podrobil jej režimu zákona č. 92/1991 Sb., a to ustanovení §45 odst. 1 a 2. Generální výjimku podle cit. ustanovení, realizovanou usnesením vlády ČR č. 197/92, že nemovitosti mohou být prodány bez udělení individuální výjimky do výše 15.000,- Kč, nevztáhly oba soudy na pozemky, neboť údajně jde o majetek vyloučený z odepisování. Dále soudy dospěly k závěru, že právní předchůdce žalovaných 1) a 2) nejednal v rámci tzv. obvyklého hospodaření.
S těmito právními závěry dovolatel nesouhlasí.
Ze stanovisek Ministerstva dopravy a spojů ze dne 25. 8. 1998 a Ministerstva financí ze dne 30. 6. 1998, vyžádaných pro účely řízení pod sp. zn. 53 C 187/96 Městským soudem v Brně, vyplývá, že Č. d. mohly v intencích generální výjimky podle usnesení vlády č. 197/92 předmětné kupní smlouvy platně uzavřít.
Rovněž výklad pojmu „mimo obvyklé hospodaření“, provedený odvolacím soudem, dovolatel odmítá. K rozhodnému dni 30. 6. 1993 byl v §3 zákona č. 9/1993 Sb. předmět činnosti státní organizace Č. d. vymezen jen zcela obecně jako základní předmět činnosti, a to přeprava osob a věcí na celostátních dráhách a provoz celostátních drah. Majetkové vztahy a finanční hospodaření měl upravit zvláštní zákon. Č. d. v té době prováděly rozsáhlou restrukturalizaci organizační struktury a majetku, přičemž značné množství nepotřebného majetku se přesouvalo do vlastnictví třetích osob.
Dovolatel je toho názoru, že předmětné kupní smlouvy nelze mít za neplatné podle §39 obč. zák., protože nejsou v rozporu se žádným zákonem, upravujícím hospodaření s majetkem státu.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaného 3) bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a vykazuje předepsané náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V daném případě jde o prvé rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího ve věci, takže do potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolání může být v tomto případě přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Řešená právní otázka musí mít judikatorní přesah, tzn. že musí mít význam nejen pro posuzovanou věc, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Závěr o tom, zda rozhodnutí má zásadní právní význam, činí dovolací soud předběžně bez vydání zvláštního rozhodnutí.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Musí jít o řešení otázek právních, nikoli otázek jiných, zejména zjištění skutkového stavu věci. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolací soud dovodil, že právními otázkami zásadního významu v daném případě jsou – a potud má dovolání za přípustné – za prvé otázka, zda převody pozemků, s nimiž jako s majetkem státu Č. d. státní organizace, hospodařila k 30. 6. 1993, do vlastnictví třetích subjektů, byly či nebyly činěny „mimo obvyklé hospodaření“, a dále – pokud se děly tyto převody mimo obvyklé hospodaření, zda byla k jejich platnosti (účinnosti) nezbytná výjimka podle příslušných předpisů.
Dovolací soud především zdůrazňuje, že Č. d., státní organizace, bylo nutno v dotčené době podrobit v zásadě stejnému právnímu režimu, jakému byly podřízeny státní podniky podle zákona č. 111/1990 Sb., poněvadž jak státní podniky, tak státní organizace měly k majetku státu právo hospodaření (nikoliv tedy vlastnické právo). Č. d., státní organizace, byly sice do určité míry specifickou státní organizací, která se řídila zvláštním zákonem č. 9/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podpůrně (subsidiárně) však pro ni platily obecné předpisy o hospodaření s národním (státním) majetkem, jak to vyplývá nepřímo z ustanovení §2 a násl. zákona č. 625/1992 Sb., o zániku státní organizace Č. s. d. (předmětem úpravy zde bylo rozdělení majetku této federální organizace mezi Českou a Slovenskou republiku), upravujících přechod věcí, majetkových práv a závazků na Českou republiku a Slovenskou republiku, přičemž k tomuto majetku se výslovně váže dikce „právo hospodaření“. I když v posuzovaném případě k rozhodnému datu 30. 6. 1993 dosud nebylo účinným ustanovení §4 i zákona č. 212/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 9/1993 Sb., o Č. d., že „na Č. d. se vztahují právní předpisy upravující postavení a právní poměry státního podniku (s odkazem pod čarou na zákon č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění zákona č. 92/1991 Sb., vyhlášku č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů a nařízení vlády ČSFR č. 577/1990 Sb.) přiměřeně (pokud tento zákon nestanovil jinak), nic nebrání tomu, aby na Č. d. byla vztažena obdobná úprava, jaká dopadala na státní podniky.
Zejména pak se na žalovaného 1), tj. Č. d. též vztahovala úprava v zákoně č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění (k datu 30. 6. 1993), v jehož ustanovení §1 o předmětu a rozsahu úpravy jsou vedle státních podniků výslovně zmíněny rovněž „jiné státní organizace“, mezi něž samozřejmě v té době bylo nezbytné řadit také státní organizaci Č. d..
Z toho vyplývá, že na žalovaného 1) dopadala též úprava v ustanovení §45 cit. zákona, neboli tzv. „blokační ustanovení“, v rozhodném znění. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení podniky nemohou mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření a podle odst. 2 cit. ustanovení výjimky z ustanovení odstavce 1 může v odůvodněných případech povolit příslušná vláda.
Není pochyb o tom, že žalovaný 1) v rozhodné době zásadně nemohl uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví k majetku (pozemkům), k nimž měl právo hospodaření, přičemž pojem „mimo obvyklé hospodaření“ bylo nutno interpretovat podle tehdy účinného ustanovení §68 hosp. zák. ve vztahu k §67 téhož zákona, vymezujícího „obvyklé hospodaření“. Obvyklým hospodařením žalovaného 1) byl výkon základního předmětu činnosti ve smyslu §3 zákona č. 9/1993 Sb. (tj. přeprava osob a věci na celostátních dráhách a provoz celostátních drah). Převod pozemků, k nimž měl žalovaný 1) právo hospodaření, je resp. byl bezpochyby právním úkonem mimo obvyklé hospodaření.
Zbývá proto druhá otázka zásadního právního významu, zda byl žalovaný 1) oprávněn převést předmětné pozemky do vlastnictví žalovaných 3) a 4) na základě výjimky povolené vládou ČR. V usnesení vlády České republiky ze dne 3. 5. 1991 č. 139 (ve znění usnesení vlády České republiky č. 197/1992) se stanoví výjimky pro určité druhy majetku, přičemž pro daný případ by mohla připadat v úvahu jen výjimka pro základní prostředky se zůstatkovou hodnotou do 15.000,- Kč, avšak ani tato výjimka již z povahy věci se na pozemky vztahovat nemůže, neboť pozemky nepodléhají odpisům a nemají tudíž zůstatkovou hodnotu, jak správně dovodily oba soudy.
Dovolací soud proto – v souladu se závěrem obou soudů – uzavřel, že předmětné kupní smlouvy byly uzavřeny v rozporu s ustanovením §45 zákona o velké privatizaci a jsou tudíž podle §39 obč. zák. absolutně neplatné.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného 3) jako nedůvodné zamítl s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 v návaznosti na §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel neměl v řízení úspěch, přičemž ostatním účastníkům podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu