ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.570.2005.1
sp. zn. 32 Odo 570/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce C. I., spol. s r. o., proti žalované N. – obchodní společnost s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 3,372.806,30 s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ú. nad L. – pobočky L., pod sp. zn. 38 Cm 25/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 9. prosince 2003, č. j. 1 Cmo 29/2003-196, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 9. prosince 2003, č. j. 1 Cmo 29/2003-196 a rozsudek Krajského soudu v Ú. n. L. – p. v L. ze dne 16. října 2002, č. j. 38 Cm 25/2002-168, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ú. n. L. – p. L.c rozhodl rozsudkem ze dne 16. října 2002, č. j. 38 Cm 25/2002-168, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 3,372.806,30 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 22. 9. 2001 do zaplacení a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že předmětem žaloby byly smluvní úroky z prodlení ve výši 20 % p. a. za pozdní úhradu doplatku ceny díla (stavba H. N. v L.) za období od 8. 12. 1999 do 1. 3. 2000, na které uzavřela žalovaná jako objednatel smlouvu o dílo č. 01/98 dne 16. 8. 1999 s právním předchůdcem žalobce společností S. Podle dodatku č. 2 ke smlouvě měl být konečný doplatek ceny díla ve výši 158,627.000,- Kč včetně 5 % DPH uhrazen prostřednictvím dokumentárního akreditivu, vázaného na předložení sjednaných dokumentů, přičemž strany sjednaly možnost žalované nahradit dokumentární akreditiv bankovní zárukou banky žalované. Společnosti S. jako zhotoviteli byla posléze předložena záruční listina banky žalované v souladu s dohodou v dodatku č. 2 ke smlouvě. Tím, že sjednaná bankovní záruka byla rovněž vázána jen na předložení sjednaných dokumentů zhotovitelem, byla postavena na roveň dokumentárnímu akreditivu a přestala být pouhým zajišťovacím institutem. Dodatkem č. 2 tak strany – podle názoru soudu – upravily nově splatnost ceny díla a vázaly konečný doplatek ceny rovnocenně na dokumentární akreditiv či bankovní záruku.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že žalobce neprokázal, zda a kdy byla bance žalované doručena výzva k úhradě doplatku ceny díla včetně příloh k této výzvě, které měly obsahovat listiny sjednané v dodatku č. 2, a to v souladu s ustanovením §319 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). V řízení tak nebylo prokázáno, že by se žalovaná dostala v době od 8. 12. 1999 do 1. 3. 2000 do prodlení s úhradou doplatku ceny díla ve smyslu §365 obch. zák. a žalované tak nemohla vzniknout povinnost hradit společnosti S. sjednané úroky z prodlení podle §369 obch. zák. Vzhledem k tomu nemohla být platně postoupena pohledávka žalobce za žalovanou na úhradu těchto úroků (§524 odst. 1 občanského zákoníku).
Splatnost doplatku ceny díla, která byla vázána na bankovní záruku, přitom nemohla nastat vyúčtováním doplatku přímo žalované, ale písemná výzva k úhradě musela podle §319 obch. zák. směřovat přímo na banku žalované.
Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v P. rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Poté, co odvolací soud se vyjádřil k procesním otázkám (uplatnění skutečností a důkazů v odvolacím řízení ve smyslu §205a o. s. ř., protokolace při jednání před soudem prvního stupně dle §40 odst. 3 o. s. ř.), se zabýval meritem věci a především dovodil, že žalobce svůj nárok na smluvní úrok z prodlení vyvozuje z čl. 9.4 smlouvy o dílo z 19. 9. 1998, avšak žalobní nárok zahrnuje i odměnu za činnost mandátní podle mandátní smlouvy z 25. 6. 1999, která neobsahuje žádné ujednání o úroku z prodlení ani smluvní pokutě. Smlouva o dílo z 24. 9. 1999 na cenu díla 2,853.120 Kč sice obsahuje ujednání o smluvní pokutě, nikoliv však o úroku z prodlení. Ani dodatek č. 3 ke smlouvě o dílo z 19. 9. 1998 na vícepráce ve výši 9,500.000,- Kč neobsahuje ujednání o úroku z prodlení. U těchto složek žalobního nároku by žalobci nemohl vzniknout nárok na vymáhaný úrok z prodlení (zákonný úrok podle §369 a §502 obch. zák. by byl nižší). Úrok u ceny víceprací by byl odvislý od posouzení vztahu dodatku č. 3 ke smlouvě o dílo, ale tím se již odvolací soud nemusel zabývat z důvodů dále uvedených.
Jádrem odvolacího přezkumu zůstalo posouzení dvou otázek – zda splatnost nároku na doplatek ceny díla byla vázána na odstranění vad díla a zda došlo či mohlo dojít k úhradě poskytnutou bankovní zárukou.
Odvolací soud dovodil, že splatnost doplatku ceny díla vázaná na odstranění vad díla, sjednaná ve smlouvě o dílo ze dne 19. 9. 1998 v čl. 4.3 nebyla dodatkem ke smlouvě č. 2 ze dne 24. 6. 1999 dotčena (viz. bod 5 čl. IV. dodatku). Vady díla uvedené v zápisu o předání a převzetí, byly odstraněny resp. vyřízeny, jak bylo konstatováno v zápise z 24. 2. 2000 a teprve tímto dnem vzniklo žalobci právo fakturovat doplatek ceny díla. Dodatek č. 4 z 25. 2. 2000 je dohodou o narovnání podle §585 obč. zák. a nově tu byla dohodnuta i splatnost doplatku – do 29. 2. 2000. V důsledku této dohody by žalovaná mohla být v prodlení s úhradou částky 32,410.122,50 Kč jen jeden den, když ji uhradila – což účastníci prohlásili za nesporné – dne 1. 3. 2000.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně ohledně bankovní záruky. Možnost plnění bankovní zárukou namísto dokumentárního akreditivu byla sjednána pro žalovanou jako objednatele, a to jako alternativní, daná na výběr. Bankovní záruka N. L. z 17. 8. 1999 byla poskytnuta podle německého práva, ale obsah tohoto závazku není odlišný od závazku, který by vznikl při bankovní záruce podle §313 a násl. obch. zák. V záruční listině se totiž poskytnutí této záruky bankou váže v souladu se základní smlouvou o dílo na předložení tří dokumentů (předávacího protokolu stavby, kolaudačního rozhodnutí a pojistné smlouvy ke krytí odpovědnosti žalobce za vady během záruční lhůty). Výplata sjednané částky 158,627.000,- Kč nebyla vázána na upomenutí objednatele (žalované). Odvolací soud proto uzavřel, že žalobce neprokázal, že S. z. b. řádně k úhradě spolu s předložením sjednaných dokumentů vyzval, a že se tedy jeho nárok stal dříve splatným a že se žalovaná ocitla v prodlení.
Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§219 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání v celém rozsahu s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a že řeší v rozporu s hmotným právem právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatel klade tuto otázku tak, zda je možné v rozporu s provedeným dokazováním a skutkovým stavem založit rozsudek na závěru, že nedošlo ke změně smlouvy o dílo, když dodatek k ní, úmysl účastníků a jejich následné chování změnu smlouvy jednoznačně potvrzují. Podle názoru dovolatele odvolací soud dodatek č. 2 ke smlouvě nechápe jako její změnu s tím, že obstojí vedle sebe smlouva a dodatek, avšak skutkový stav je od názoru odvolacího soud odlišný, neboť dodatkem č. 2 byly odlišně upraveny platební podmínky, takže vedle dodatku č. 2 neobstojí články 4 (4.3) a 6.6. Smlouvy o dílo, které vázaly právo na vystavení končené faktury na podpis protokolu dle článku 6.1.1. smlouvy. Poslední platba (konečná faktura) byla vázána na předložení tří sjednaných dokumentů.
Dovolatel dále namítá, že dodatek č. 4 z 25. 2. 2000 není dohodou o narovnání s novou splatností doplatku ceny do 29. 2. 2000, ale změnou smlouvy co do termínu, do kdy má objednatel uhradit již splatných 32,410.122,50 Kč. Podmínky pro splatnost doplatku byly splněny již dříve před uzavřením dodatku č. 4 (viz. bod 4.2 smlouvy o dílo). Zhotovitel (S. s. r. o.) vystavil konečnou fakturu č. 199574 dne 15. 11. 1999 na částku 139,647.181,90 Kč se splatností dne 7. 12. 1999, po právu a v souladu se smlouvou o dílo. Tomu nasvědčuje, že žalovaná konečnou fakturu zaúčtovala, nevrátila ji a současně uplatnila odpočet DPH. Oprávněnost konečné faktury dokazuje též záruční listina, vystavená S. z. b., v níž je uvedeno, že objednatel musí poskytnout bankovní záruku na splnění povinnosti konečné platby ve výši 158,627.000,- Kč.
Dovolatel zdůrazňuje, že zhotovitel splnil smlouvu o dílo podle článků 1.5., 5.1. a 6.1. smlouvy řádným dokončením díla bez zjevných vad a nedodělků a dílo předal žalované zápisem o předání a převzetí ze dne 8. 10. 1999. Jelikož smluvní strany sjednaly v čl. IV. Dodatku č. 2 z 24. 6. 1999, že úhrada bude vázána výlučně na předložení tří vyjmenovaných dokladů, byly ze strany zhotovitele splněny pro úhradu doplatku ceny všechny podmínky dnem 23. 11. 1999, neboť v ten den – po předchozím předání a převzetí díla – byla splněna i podmínka předložení sjednaných dokumentů.
Dále dovolatel namítá, že pokud by dílo mělo vady a nedodělky bránící užívání, nemohlo by být dne 22. 11. 1999 zkolaudováno a objednatelem ihned po kolaudaci užíváno. Dodatkem č. 4 byly řešeny pouze vady a nedodělky nebránící užívání díla a o tom byl také sepsán zápis dle čl. 6.1.1. smlouvy o dílo.
Pokud jde o posouzení druhé otázky, zda došlo či mohlo dojít k úhradě poskytnutou bankovní zárukou, pak odvolací soud podle názoru dovolatele na tuto otázku vůbec neodpovídá.
Poněvadž záruka byla S. z. b. poskytnuta podle ustanovení §765 německého občanského zákoníku, byla banka zavázána uspokojit zhotovitele pouze v případě porušení povinnosti objednatele zaplatit cenu díla.
Dovolatel namítá, že v daném případě nelze aplikovat český obchodní zákoník.
Také závěr odvolacího soudu, že žalobce neprokázal, že S. z. b. řádně k úhradě vyzval a že se jeho nárok stal dříve splatným a žalovaná se ocitla v prodlení, postrádá – podle mínění dovolatele – jakoukoliv oporu v provedeném dokazování. Nárok zhotovitele na úhradu doplatku ceny se stal splatným již v minulosti, před uzavřením dodatku č. 4, a to na základě předložení tří smluvených dokumentů podle dodatku č. 2. Záruka poskytnutá bankou je podle německého práva zárukou prostou, nikoli platební, takže má funkci zajišťovací na principu akcesority a subsidiarity (ručitel je povinen uspokojit věřitele pouze v případě porušení povinnosti objednatele zaplatit úhradu ceny a po předložení dokladů uvedených v záruční listině). Soud nesprávně považoval ručitele (banku) za obligačního dlužníka.
Podle názoru dovolatele soudem uváděná skutková tvrzení nemají oporu v provedeném dokazování a soud nesprávným způsobem interpretoval obsah smlouvy o dílo. Zejména soud nepřihlédl k tomu, že částku 129,203.158,38 Kč uhradila žalovaná dobrovolně na základě faktury č. 199574 a že se tedy nejednalo o platbu ze záruky, jak dokládá sdělení S. z. b. ze dne 27. 1. 2000. Soud také nepřihlédl k bodu 5.3. dodatku č. 4, ve kterém se zhotovitel zavazuje, že ještě v den úhrady částky 32,410.122,50 Kč vydá na požádání jednatelky objednatele originál listiny s bankovní garancí N. L/B ze dne 17. 8. 1999.
Dovolatel připomíná, že k otevření neodvolatelného dokumentárního akreditivu nedošlo, neboť byl naplněn postup sjednaný v Dodatku č. 2, podle kterého, bude-li objednatel schopen nahradit akreditiv bankovní zárukou své banky, zaváže se zhotovitel přijmout tento platební instrument namísto dokumentárního akreditivu k výplatě po předložení sady stejných dokumentů. Jelikož objednatel záruku své banky předložil, souhlasil zhotovitel s tím, že objednatel mu ve smyslu Dodatku č. 2 uhradí částku 158,627.000,- Kč včetně DPH po předložení předmětných dokladů a že jeho banka bude jako ručitel za úhradu této částky ručit.
Dovolatel dále vypočítává skutečnosti, které podle jeho názoru soud zjistil nesprávně a v rozporu s obsahem spisu, zvláště poukazuje na to, že doplatek ceny podle názoru soudu měla zaplatit na základě záruční listiny banka, a nikoli žalovaná na základě faktury. Doplatek ceny díla musel být vyúčtován pouze přímo žalované, nikoli ručiteli (bance), a nikoli opačně, jak soud nesprávně podle názoru dovolatele dovodil.
Dovolatel také namítá, že odvolací soud přihlížel v rámci svých skutkových zjištění ke skutečnostem, které z provedeného dokazování vůbec nevyplynuly, zejména nesprávně přihlédl k tomu, že konečnou částku měl zaplatit ručitel, ač tak měla učinit žalovaná jako obligační dlužník, a dále že splatnost doplatku nemohla nastat vyúčtováním přímo žalované, když z písemných důkazů a následného chování stran vyplývá opak.
Konečně dovolatel vyjmenovává nesprávnost v právním posouzení věci odvolacím soudem, a to v posouzení záruky S. z. b., která nemohla být přímým obligačním dlužníkem, nýbrž jen zajišťovacím ručitelem.
Dovolatel rekapituluje výsledky provedeného dokazování, zejména ze smlouvy o dílo včetně dodatků č. 1 – 4, konečné faktury č. 199574 a záruční listiny S. z. b.
V závěru dovolání dovolatel poukazuje na potřebu aplikovat ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje provést řadu důkazů, ať již výslechem svědků nebo předložením písemných důkazů, jimiž zamýšlí zpochybnit věrohodnost již provedených důkazů.
Nakonec dovolatel shrnuje, že soud nesprávně použil ustanovení §266 obch. zák., když dodatek č. 2 hodnotil jako neměnící původní články 4.3. a 6.6. smlouvy o dílo a tak řešil tuto právní otázku v rozporu s cit. ustanovením.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a vykazuje zákonem předepsané náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V daném případě potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, přičemž jde o první rozhodnutí ve věci. Dovolání je proto přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O případ zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jde v obecné rovině zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí.
Dovolací soud je na prvním místě nucen zcela odmítnout všechny námitky dovolatele, které se vážou k důkaznímu řízení, hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu věci, neboť tyto dovolací námitky – jak již shora uvedeno – nelze podřadit dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Předmětem dovolacího přezkumu mohou být jen právní otázky, a to takové, které mají judikatorní přesah (vztahují se obecně na všechny případy téhož druhu), popřípadě byly řešeny v rozporu s hmotným právem.
První takovou právní otázkou je otázka výkladu dodatků č. 2 a 4 ke smlouvě o dílo ve vztahu k dotčeným ustanovením (základní) smlouvy o dílo č. 01/98.
Podle skutkových zjištění, provedených soudy obou stupňů, na základě předmětné smlouvy o dílo a rozhodných dodatků č. 2 a 4 k této smlouvě, bylo původně ve smlouvě č. 01/98 ze dne 19. 9. 1998 dohodnuto v čl. 4 „Platební podmínky“ (mimo jiné), a to v odstavci 4.3., že zbytek dohodnuté ceny ve výši 10 % je zhotovitel oprávněn vyfakturovat spolu s DPH konečnou fakturou po odstranění vad a nedodělků z přejímacího protokolu podle bodu 6.1. a po předložení pojistné smlouvy nebo bankovní garance zajišťující dodržení záručních podmínek po dobu 5 let. V čl. 6 „Předání a převzetí díla“ této smlouvy bylo ujednáno, že – dle bodu 6.1. – závazek z této smlouvy zhotovitel splní řádným dokončením díla bez zjevných vad a nedodělků, které samy o sobě nebo ve spojitosti s jinými brání užívání, a jeho předáním objednateli dnem ukončení přejímky dle zápisu o předání a převzetí díla, podepsaného účastníky této smlouvy a dále dle bodu 6.1.1, že předání naprosto bezvadného díla (tj. bez jakýchkoli vad a nedodělků) se zavazuje zhotovitel zajistit do 14 dnů po vlastní přejímce uskutečněné dle bodu 6.1. O předání bezvadného díla musí být pořízen písemný doklad (protokol) podepsaný osobami oprávněnými za smluvní strany jednat. Na to navazuje bod 6.6., že ke dni podpisu protokolu o předání a převzetí dle bodu 6.1.1. se váže jednak právo zhotovitele vystavit konečnou fakturu na doplatek ceny díla s náležitostmi daňového dokladu s přílohou celkové rekapitulace dosud uhrazených splátek, jednak počátek běhu smluvní záruky dle čl. 7.
V dodatku č. 2 ze dne 24. 6. 1999 bylo mj. v čl. IV. „Platební podmínky“ sjednáno, a to v bodě 4., že částka Kč 158,627.000,- včetně 5 % DPH představující doplatek pevně smluvené ceny dle čl. 3 odst. 3.2. smlouvy o dílo, cenu víceprací uvedených v příloze č. 1, jakož i odměnu za činnost dle zvláštní mandátní smlouvy z 24. června 1999 bude uhrazena neodvolatelným dokumentárním akreditivem, který nejpozději do 31. 7. 1999 otevře u banky objednatel ve prospěch banky zhotovitele. Úhrada bude vázána výlučně na předložení kolaudačního rozhodnutí stavby, přejímacího protokolu o předání a převzetí stavby dle čl. 6.1. smlouvy o dílo a bankovní záruky zhotovitele nebo pojistné smlouvy na hodnotu 10 % ceny díla zajišťující dodržení záručních podmínek (čl. 4 odst. 4.3. smlouvy o dílo) po dobu 5 let, když tuto sadu dokladů předloží zhotovitel. V odst. 5 čl. IV. tohoto dodatku pak bylo ujednáno, že bude-li schopen objednatel po projednání s bankou zhotovitele nahradit akreditiv bankovní zárukou své banky, zavazuje se zhotovitel přijmout tento platební instrument namísto neodvolatelného dokumentárního akreditivu k výplatě po předložení stejných dokumentů jako v bodě 4 shora. Smluvní strany se dohodly na tom, že pro případ, že některá ustanovení základní smlouvy o dílo ve znění dodatku č. 1 neobstojí vedle ustanovení tohoto dodatku, platí mezi smluvními stranami nevyvratitelně, že rozhodující jsou ustanovení tohoto dostatku.
Konečně v dodatku č. 4 ze dne 25. 2. 2000 ke smlouvě o dílo strany upřesnily výši ceny díla jako konečnou na Kč 528,934.431,40 a v čl. IV. bod 4.2. ujednaly, že objednatel uznává a podpisem tohoto dodatku potvrzuje, že objednatel již splnil podmínky pro splatnost úhrady doplatku kupní ceny podle čl. IV. odst. 4 dodatku č. 2 smlouvy o dílo ze dne 24. 6. 1999. Současně v bodě 4.3. tohoto dodatku objednatel dále potvrzuje, že dnešního dne podepsal se zhotovitelem zápis o předání a převzetí bezvadného díla podle čl. 6 odst. 6.1.1. SOD č. 01/98. Po odečtení již uhrazených Kč 496,524.308,90 včetně DPH tak zbylo k úhradě na plnou cenu díla splatných 32,410.122,50, které objednatel uhradí do 29. února 2000 (bod 5.2.), přičemž zhotovitel se zavázal ještě v den úhrady vydat jednatelce objednatele originál listiny s bankovní garancí N. L/B ze dne 17. 8. 1999.
Z popsaných ujednání smlouvy a rozhodných dodatků k ní je nutno výkladem dovodit, že původní ujednání o platebních podmínkách a splatnosti konečné faktury bylo uvedenými dodatky ke smlouvě změněno způsobem, který koresponduje s právním názorem dovolatele. Splatnost doplatku kupní ceny dle konečné faktury byla nakonec vázána na dokumenty smluvené v čl. IV. bod 4. dodatku č. 2 a tedy – kromě dalších vyjmenovaných dokumentů – na protokol o předání a převzetí podle čl. 6.1. smlouvy o dílo, tedy nikoliv protokol o předání naprosto bezvadného díla, nýbrž „bez zjevných vad a nedodělků, které samy o sobě nebo ve spojitosti s jinými brání užívání“. Gramatický, systematický ani logický výklad dotčených ustanovení neumožňuje závěr, který zaujal odvolací soud, když čl. 4.3. smlouvy byl článkem IV. bod 4 dodatku č. 2 dotčen, jak bylo shora uvedeno. Proto splatnost doplatku ceny nenastala teprve dnem 24. 2. 2000, kdy byl podepsán zápis o předání a převzetí bezvadného díla, ale dnem předání tří smluvených dokumentů včetně zápisu o předání a převzetí pouze podle čl. 6.1. smlouvy. Pro hodnocení dodatku č. 4 jako dohody o narovnání podle §585 an. obč. zák. nebyl důvod, šlo pouze o ujednání o konečném vypořádání doplatku celkové ceny v určité lhůtě, aniž to mělo vliv na splatnost tohoto konečného doplatku. Právní posouzení odvolacího soudu je tak v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud rovněž pochybil, pokud aplikoval na bankovní záruku N. L. ustanovení českého obchodního zákoníku a nikoli ustanovení smluveného německého práva, podle něhož je nutno posuzovat podmínky poskytnutí a uplatnění bankovní záruky, zejména otázku případné výzvy k realizaci záruky. Rovněž v této druhé právní otázce je právní posouzení odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného se podává, že dovolání je přípustné (§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.) a je rovněž důvodné (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a poněvadž důvody, pro které toto rozhodnutí zrušil, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 in fine a odst. 3 věta první a druhá cit. ustanovení o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. srpna 2007
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu