ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.637.2006.1
sp. zn. 32 Odo 637/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce S. b. d. N. d., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. a.s., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti protokolu o smluvním vyčlenění, o vzájemném návrhu na určení částečné neplatnosti protokolu o smluvním vyčlenění a o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 45 Cm 59/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 14. prosince 2005, č.j. 11 Cmo 225/2005-341, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 014,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 14. prosince 2005, č.j. 11 Cmo 225/2005-341, v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v P. ze dne 19. ledna 2005, č.j. 45 Cm 59/2000-266, jednak ve výroku o zamítnutí žaloby na požadované určení, že ve výroku konkrétně specifikovaný protokol o smluvním vyčlenění je neplatný, dále ve výroku o určení, že protokol o smluvním vyčlenění je neplatný jen v části týkající se konkrétně specifikovaných pozemků a ve zbývající části je platný, a rovněž ve výroku o určení, že spoluvlastníky konkrétně specifikované budovy jsou žalobce z 2,5 % a žalovaná ze zbývajících 97,5 %, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. ledna 2005 je prvním jeho rozhodnutím ve věci poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. prosince 1999, č.j. 33 Cdo 223/98-196, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc postoupil věcně příslušnému soudu prvního stupně k dalšímu řízení) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že napadené rozhodnutí spočívá na posouzení otázky platnosti konkrétního právního úkonu (protokolu o smluvním vyčlenění, předání a převzetí členů, majetku, práv a povinností uzavřeného podle §49 zákona č. 176/1990 Sb., mezi S.B.D. N. d., jako předávajícím – vyčleňujícím družstvem a družstvem V. Praha 4, jako přejímajícím družstvem, dne 18.10.1991, včetně přílohy č. 1, dodatku č. 1 ze dne 15.1.1992 a dodatku č. 2 ze dne 16.3.1992), a proto řešení této otázky nemůže mít judikatorní přesah. Pakliže dovolatel žádnou obecnou otázku zásadního právního významu nevymezuje a dovolací soud neshledal jiný důvod, pro který by mělo napadené rozhodnutí zásadní právní význam, mohla by přípustnost dovolání založit pouze skutečnost, že by odvolací soud řešil otázku platnosti uvedeného právního úkonu v rozporu s hmotným právem, což namítá i dovolatel, tvrdí-li, že řešení této otázky odvolacím soudem je v rozporu s ustanovením §37 a §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Za situace, kdy dovolací soud neshledal, že by uvedenou otázku řešil odvolací soud (případně soud prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud ve svém rozhodnutí v plném rozsahu odkázal) v rozporu s hmotným právem, jelikož ustanovení §37 a §39 obč. zák., jimiž poměřoval platnost předmětného právního úkonu, správně vyložil a rovněž správně na zjištěný skutkový stav aplikoval, a kdy ani dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobce z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 500,- Kč podle §3 odst. 1, §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 1 439,30 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. května 2004).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 16. října 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu
32 Odo 637/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce S. b. d. N. d., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. a.s., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti protokolu o smluvním vyčlenění, o vzájemném návrhu na určení částečné neplatnosti protokolu o smluvním vyčlenění a o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 45 Cm 59/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 14. prosince 2005, č.j. 11 Cmo 225/2005-341, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 014,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 14. prosince 2005, č.j. 11 Cmo 225/2005-341, v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v P. ze dne 19. ledna 2005, č.j. 45 Cm 59/2000-266, jednak ve výroku o zamítnutí žaloby na požadované určení, že ve výroku konkrétně specifikovaný protokol o smluvním vyčlenění je neplatný, dále ve výroku o určení, že protokol o smluvním vyčlenění je neplatný jen v části týkající se konkrétně specifikovaných pozemků a ve zbývající části je platný, a rovněž ve výroku o určení, že spoluvlastníky konkrétně specifikované budovy jsou žalobce z 2,5 % a žalovaná ze zbývajících 97,5 %, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. ledna 2005 je prvním jeho rozhodnutím ve věci poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. prosince 1999, č.j. 33 Cdo 223/98-196, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc postoupil věcně příslušnému soudu prvního stupně k dalšímu řízení) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že napadené rozhodnutí spočívá na posouzení otázky platnosti konkrétního právního úkonu (protokolu o smluvním vyčlenění, předání a převzetí členů, majetku, práv a povinností uzavřeného podle §49 zákona č. 176/1990 Sb., mezi S.B.D. N. d., jako předávajícím – vyčleňujícím družstvem a družstvem V. Praha 4, jako přejímajícím družstvem, dne 18.10.1991, včetně přílohy č. 1, dodatku č. 1 ze dne 15.1.1992 a dodatku č. 2 ze dne 16.3.1992), a proto řešení této otázky nemůže mít judikatorní přesah. Pakliže dovolatel žádnou obecnou otázku zásadního právního významu nevymezuje a dovolací soud neshledal jiný důvod, pro který by mělo napadené rozhodnutí zásadní právní význam, mohla by přípustnost dovolání založit pouze skutečnost, že by odvolací soud řešil otázku platnosti uvedeného právního úkonu v rozporu s hmotným právem, což namítá i dovolatel, tvrdí-li, že řešení této otázky odvolacím soudem je v rozporu s ustanovením §37 a §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Za situace, kdy dovolací soud neshledal, že by uvedenou otázku řešil odvolací soud (případně soud prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud ve svém rozhodnutí v plném rozsahu odkázal) v rozporu s hmotným právem, jelikož ustanovení §37 a §39 obč. zák., jimiž poměřoval platnost předmětného právního úkonu, správně vyložil a rovněž správně na zjištěný skutkový stav aplikoval, a kdy ani dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobce z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 500,- Kč podle §3 odst. 1, §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 1 439,30 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. května 2004).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 16. října 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu