ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.660.2006.1
sp. zn. 32 Odo 660/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti žalované O. t., akciová společnost, zastoupené JUDr. J. M., advokátem, o 192 881,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 267/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č.j. 11 Cmo 146/2005-57, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č.j. 11 Cmo 146/2005-57, se ve druhém výroku a ve třetím výroku zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalované zaplacení provize v celkové výši 192 881,40 Kč s příslušenstvím z realizovaných obchodů, které žalovaná uzavřela se žalobcem zprostředkovaným obchodním partnerem A., a.s. po skončení platnosti smlouvy o zprostředkování ze dne 15. listopadu 2001 uzavřené mezi účastníky.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2004, č.j. 48 Cm 267/2003-25, žalované uložil zaplatit žalobci 192 881,40 Kč s 0,025% smluvním úrokem z prodlení denně z částky 140 281,10 Kč od 19. srpna 2003 do zaplacení a z částky 52 600,30 Kč od 22. listopadu 2003 do zaplacení a dále náklady řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2005, č.j. 11 Cmo 146/2005-57, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 140 281,10 Kč s 0,025% denním úrokem od 19. srpna 2003 do zaplacení (výrok I.). Dále ho změnil ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 52 600,30 Kč s 0,025% denním úrokem z prodlení od 22. listopadu 2003 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Podle zjištění soudů obou stupňů se žalobce jako zprostředkovatel smlouvou o zprostředkování, kterou právně kvalifikovaly jako smlouvu o zprostředkování podle §642 až §651 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), zavázal pro žalovanou jako zájemce vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavírat kupní smlouvy na dodávky samolepících etiket, popřípadě jiného zboží vyráběného zájemcem, se společností A., a.s. Dále zjistily, že zájemce se zavázal zaplatit zprostředkovateli provizi, která byla podrobně upravena v článku III. smlouvy, přičemž v bodě 4. článku IV. smlouvy bylo dále dohodnuto, že i po skončení platnosti této smlouvy přísluší zprostředkovateli provize ze všech obchodů, které zájemce zrealizuje se zprostředkovanými obchodními partnery. Podle názoru odvolacího soudu nelze toto ujednání posuzovat izolovaně, nýbrž v návaznosti na předchozí obsah tohoto článku, v němž si účastníci sjednali dobu trvání smlouvy do 31. prosince 2002 (bod 1.) a dále možnost jejího vypovězení kterýmkoliv z účastníků před uplynutím sjednané doby (bod 3.). Podle posouzení odvolacího soudu nelze rozumně předpokládat, že by účastníci v době uzavření smlouvy měli oboustranně vážný úmysl založit závazek žalované k vyplácení provizí žalobci bez jakéhokoli časového omezení jako „absolutní“ závazek, jak s poukazem na princip smluvní volnosti dovodil soud prvního stupně. Odvolací soud přisvědčil žalované, že při výkladu předmětného smluvního ujednání ve prospěch časově neomezeného závazku žalované vyplácet provizi by bylo nutné dospět k závěru, že ujednání v bodě 4. článku IV. smlouvy je v rozporu s dobrými mravy, jelikož zprostředkovatel by k trvalému získávání provize nemusel vyvíjet vůbec žádnou činnost. To ovšem odporuje dikci zákona, z něhož vyplývá, že předpokladem nároku na provizi je „přičinění“ zprostředkovatele. Tak tomu však v projednávané věci nebylo, neboť je bezesporu, že žalobce po ukončení smlouvy již pro žalovanou žádnou činnost nevyvíjel. Podle názoru odvolacího soudu lze mít za rozumné a spravedlivé, aby žalovaná zaplatila žalobci provizi za obchody, jež mohly mít vzhledem k bezprostřední časové návaznosti základ v činnosti žalobce, kterou vyvíjel do přípravy a zahájení výroby. Proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ohledně zbývající částky 52 600,30 Kč ho změnil tak, že žalobu v této částce zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatel s právním posouzením věci odvolacího soudu nesouhlasí. Podle dovolatele není vůbec zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil názor o nemožnosti rozumně předpokládat oboustranně vážný úmysl účastníků založit závazek žalované k vyplácení provizí z obchodů, které žalovaná uzavře bez jakéhokoliv časového omezení, neboť tento úmysl účastníci vyjádřili přímo ve smlouvě a v řízení prokázáno nebylo, že by tento úmysl nemysleli vážně. Kromě toho se o „absolutní závazek navždy“, jak uvedl odvolací soud, podle dovolatele nejednalo, jelikož nárok na provizi se měl týkat pouze obchodů, které byly uzavřeny žalovanou se společností A., a.s. v důsledku zprostředkovatelské činnosti žalobce a jejichž předmětem byly samolepící etikety. Dovolatel tvrdí, že všechny obchody, které žalovaná uzavřela s uvedenou společností a z nichž je nárokována provize, byly uzavřeny jeho přičiněním, které bylo v řízení prokázáno.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném druhém výroku a dále v závislém třetím výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s právním posouzením věci odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění) nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle zjištěného skutkového stavu se žalobce jako zprostředkovatel smlouvou o zprostředkování ze dne 15. listopadu 2001 zavázal vyvíjet pro žalovanou jako zájemce činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavírat kupní smlouvy na dodávky samolepících etiket, popřípadě jiného zboží, vyráběného zájemcem, se společností A., a.s. Podle dohody účastníků i po skončení platnosti této smlouvy přísluší zprostředkovateli provize ze všech obchodů, které zájemce zrealizuje se zprostředkovanými obchodními partnery (viz bod 4. článku IV. smlouvy).
Podle názoru odvolacího soudu by bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by bylo ujednání v bodě 4. článku IV. smlouvy vykládáno jako časově neomezený závazek žalované ve prospěch žalobce.
V rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku by bylo nepochybně takové sjednání provize, kterou by měl po zániku smlouvy o zprostředkování platit zájemce zprostředkovateli i z obchodů mezi zájemcem a společností A., a.s., uskutečněných na základě smluv uzavřených bez součinnosti (přičinění) zprostředkovatele. Takové interpretaci smluvního ujednání obsaženého v bodě 4. článku IV. smlouvy však nesvědčí žádné okolnosti rozhodné pro výklad projevu vůle z pohledu výkladových pravidel obsažených v §266 obch. zák. a nesdílí ji ani dovolatel, když uvádí, že se „nejednalo v žádném případě ani o soudem uváděný závazek navždy, neboť se uvažovalo pouze o obchodech, které byly uzavřeny v důsledku zprostředkovatelské činnosti žalobce“.
Podle §647 odst. 1, věty druhé, obch. zák. zprostředkovateli nevzniká nárok na provizi, jestliže smlouva s třetí osobou byla uzavřena bez jeho součinnosti, nebo jestliže v rozporu se smlouvou byl činný jako zprostředkovatel též pro osobu, s níž byla uzavřena zprostředkovávaná smlouva.
Podle §651 obch. zák. vzniku práva zprostředkovatele na provizi nebrání skutečnost, že teprve po zániku smlouvy o zprostředkování je s třetí osobou uzavřena smlouva (§644), popřípadě splněna smlouva (§646), na kterou se vztahovala jeho zprostředkovatelská činnost.
Je-li třeba smluvní ujednání v bodě 4. článku 4. smlouvy vykládat tak, že sjednaná provize (10 % ze zaplacené kupní ceny) se týká pouze těch obchodů, které žalobce zprostředkoval, pak ovšem dovolací soud nespatřuje žádný důvod pro posouzení odvolacího soudu, že se tímto ujednáním účastníci odchýlili od dispozitivních ustanovení §647 odst. 1, věty druhé a §651 obch. zák. Jestliže se účastníci od těchto ustanovení neodchýlili, není možné je opomenout a též jimi je třeba uplatněný nárok na provizi poměřovat. Pakliže odvolací soud tak neučinil, nemůže jeho právní posouzení věci obstát, jelikož je neúplné a tudíž i nesprávné. Zejména je třeba odvolacímu soudu vytknout, že nijak neodůvodnil, že provize v nepřiznané částce 52 600,30 Kč se týkala obchodů, na které se zprostředkovatelská činnost žalobce nevztahovala, když navíc se i podle zjištění soudu prvního stupně jednalo o dodávky ze smluv zprostředkovaných žalobcem.
S ohledem na shora uvedené pochybení odvolacího soudu lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku (a v závislém výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu