ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.72.2006.1
sp. zn. 32 Odo 72/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce F. P. & P., a. s., zast. obecným zmocněncem, proti žalovanému M. R., zast. advokátem, o 458.637,20 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 317/99-142, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2005, čj. 12 Co 497/2004-149, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 3. 2005, čj. 12 Co 497/2004-159 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 jako soud prvního stupně ze dne 17. 6. 2004, čj. 12 C 317/99-142 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně v svém rozhodnutí uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 458.037,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroků z prodlení ve výši 0,05% za každý den prodlení z dlužné částky počínaje od 29. 7. 1997 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že není důvodná námitka žalovaného, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud, neboť Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 17. 11. 1999 vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 8, který byl tímto rozhodnutím vázán. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že je správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný přistoupil k dluhu společnosti I., s. r. o. vůči žalobci v jeho původní výši 708.035,20 Kč s tento závazek se řídí ust. §533 obč. zák., neboť žalovaný podepsal dne 19. 1. 1995, v němž přistoupil k dluhu a zavázal se plnit dohodnutý splátkový kalendář Na uvedený dluh žalovaný zaplatil v březnu 1995 (druhá splátka) 150.000,- Kč, aniž byl k plnění věřitelem vyzván. Na základě uvedeného dovolací soud dospěl k závěru, že tím že žalovaný uznal dluh (§407 odst. 3 obch. zák.) a tím lze též předpokládat, že žalovaný k dluhu přistoupil.
Odvolací soud dále v rozsudku uvedl, že ujednání z 19. 1. 1995, v němž je žalovaný označen jako přistupitel nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o určení dle ust. §303 a násl. obch. zák., ani o závazku podle §534 obč. zák. (tzv. převzetí plnění za dlužníka).
Další námitku žalovaného, že nebyl vyslechnut svědek Ch. a nebyl vzat zřetel na zápis z 22. 3. 1996 pokládal odvolací soud za nedůvodnou, neboť po zopakování důkazů zápisu z 22. 3. 1996 nezjistil, že by došlo k postoupení předmětné pohledávky na základě jednání žalobce, společnosti S. P. a I., s. r. o., na společnost S. P.. Taktéž shledal nedůvodnou námitku, směřující proti postupu soudu při provádění důkazů znaleckým posudkem, neboť z ust. §127 odst. 1 o. s. ř. nevyplývá povinnost soud vyslechnout znalce k obsahu uvedeného posudku a v dané věci byl výslech znalce nadbytečný.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 3. 6. 2005 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že vztah mezi účastníky se řídí ust. §533 obč. zák., protože vzal za prokázané, že žalovaný přistoupil k dluhu bez souhlasu s původním dlužníkem. Skutkové okolnosti, zejména skutečnost, že žalovaný nikdy větu, na jejímž základě měl přistoupit k dluhu, nenapsal, nabízí jiný závěr.
Právní vztah nelze dovodit jako přistoupení k dluhu dle §533 obč. zák., neboť s ohledem na postavení žalobce (správně žalovaného) jako statutárního orgánu původního dlužníka (I., s. r. o.), lze vyloučit nevědomost o přistoupení k dluhu, tedy nedostatek souhlasu původního dlužníka. Žalovaný se dále domnívá, že vztah mezi účastníky je nutné posuzovat v režimu obchodního práva a na tento vztah vztáhnout ust. §306 obch. zák.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že soudy zejména nevyslechly svědka L. Ch., jenž by potvrdil jeho tvrzení. Podle dovolatele významné skutkové okolnosti týkající se listiny samé (zápisu z 19. 1. 1995, v němž je má být obsažena věta o přistoupení žalovaného k dluhu) jsou v rozporu s provedenými důkazy, neboť znalce v oboru písmoznalectví zjistil, že předmětná věta nebyla napsána žalovaným a žalovaný se domnívá, že byla do textu dopsána dodatečně, o čemž svědčí její umístění nad podpisy, tak i výslech svědka K.
Podle dovolatele byla též nesprávně právně souzena otázka délky promlčecí doby, neboť v dané věci jde o závazek občanského práva a promlčecí doba je tříletá a žaloba byla podána po jejím uplynutí.
Závěrem dovolatel uvedl, že pokud by měl být vztah účastníků posouzen v režimu občanského práva, měl by být podřazen pod ust. §534 obč. zák., tj. přistoupení k dluhu bez souhlasu věřitele, neboť z listiny (zápisu z 19. 1. 1995) žalobce (věřitel) s uvedeným úkonem souhlas nevyslovil.
Dovolatel s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10ao. s. ř.) shledal že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a dovolání jím bylo též sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je v posuzovaní věci dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž odkazoval dovolatel.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samí se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud rozsudek ze dne 2. 4. 2003, čj. 23 Co 68/2003-100, zrušil rozsudek sudu prvního stupně ze dne 14. 12. 2002, čj. 12 C 317/99-81, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení 458.037,20 Kč s přísl. Poté soud prvního stupně rozhodl v rozsudku ze dne 17. 6. 2004, čj. 13 C 317/99-142, vázán právním názorem odvolacího soudu, jinak (žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 458.037,20 Kč s přísl.) a tento posléze vyhlášený rozsudek odvolací soud potvrdil.
Dovolatel, jak to vyplývá z dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) výslovně uplatnil dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o s. ř. a odvolacímu soudu vytýká, že právní vztah mezi účastníky posoudil jako přistoupení k dluhu dle ust. §533 obč. zák., ačkoliv tento vztah měl posoudit dle ust. §306 obch. zák. (ručení) neboť vztah mezi účastníky se řídí obchodním zákoníkem popř. dle ust. §534 obč. zák.; dále odvolacímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení délky promlčecí doby, neboť posoudil-li závazek dle občanského práva, měla být promlčecí lhůta tříletá. Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatel namítal též nedostatky ve skutkových zjištěních, zejména v hodnocení listiny (zápisu) z 19. 1. 1995, vč. znaleckého posudku z 18. 1. 2004 k posouzení uvedené listiny z hlediska jejího podpisu žalovaným a zda žalovaný připsal text o přistoupení k dluhu, čímž uplatnil dovolací důvod dle ust. §241a odst. 3 o. s. ř.
Ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízní najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká.li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud zejména na základě znaleckého posudku ze dne 18. 1. 2004 dospěl k závěru, že zápis z 19. 1. 1995, v němž byl sjednán splátkový kalendář pro zaplacení částky 708.037,20 Kč mezi věřitele – tedy S. Š., a. s. Š. a dlužníkem I., s. r. o, P., podepsal na konci žalovaný, ale podepsal se i ve střední části zápisu pod text „v případě nesplnění se zavazuje I. – R. jako přistupitel dluhu plnit tento platební kalendář“. Dále bylo zjištěno, že na základě tohoto ujednání první splátku ve výši 100.000,- Kč zaplatil dlužník (I., s. r. o.), druhou splátku ve výši 150.000,- Kč zaplatil v březnu 1995 žalovaný (I.t – R.). Odvolací soud tak dospěl k závěru že uvedené ujednání, které bylo do zápisu ze dne 19. 1. 1995 vepsáno dodatečně (nikoli žalovaným) bylo podepsáno žalovaným přímo na důkaz jeho souhlasu s tímto textem.
Z toho je zřejmé, že dovolatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů (včetně znaleckého posudku), z nichž skutková zjištění vycházejí.
Pokud dovolatel dále namítl, že nebyl vyslechnut svědek L. Ch. je třeba uvést, že z dovolání nevyplývá, jaké tvrzení žalovaného by měl potvrdit a měl-li potvrdit převzetí předmětného dluhu společností S. P., bylo z listiny z 22. 3. 1996 a následné nečinnosti zjištěno, že k převzetí dluhu nedošlo, a proto byl výslech uvedeného svědka nadbytečný.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud (i soud prvního stupně) vzal v úvahu rozhodné skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a skutková zjištění jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů, podle ust. §132 o. s. ř., a proto není uplatněný dovolací důvod dle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. opodstatněný.
Dovolatel v dovolání dále uplatnil, jak již bylo uvedeno, i dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, jenž vymezil tak, že uvedené ujednání v zápise z 19. 1. 1995 nemělo být posouzeno podle ust. §533 obč. zák., ale podle ust. §306 obch. zák., popř. podle §534 obč. zák.
Podle §533 obč. zák. kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně.
Podle §534 obč. zák. kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytnout plnění jeho věřiteli. Věřiteli z toho však přímé právo nevznikne.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že zápis z 19. 1. 1995 z jednání právního předchůdce žalobce (S. Š., a. s.) a dlužníkem I., s. r. o., P., včetně ujednání o přistoupení k dluhu ve výši 708.037,20 Kč a splátkového kalendáře, podepsali oprávnění zástupci; za I., s. r. o. zápis podepsal pan R. jako společník (jednatel) a ujednání o přistoupení podepsal za I. – R. pan R. jako podnikatel fyzická osoba.
Odvolací soud na základě uvedeného a textu ujednání obsaženého v zápise z 19. 1. 1995, dospěl k závěru, že žalovaný přistoupil k peněžitému dluhu dlužníka I., s. r. o., P. podle ust. §533 obč. zák.
Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedené právní posouzení věci odvolacím soudem je správné V ujednání obsaženém v zápise z 19. 1. 1995 je totiž uvedeno, že žalovaný pro případ „neplnění“ splátkového kalendáře se zavazuje jako „přistupitel“ dluh splnit. Z toho je zřejmé, že žalovaný projevil vůli splnit dluh za dlužníka, a to vedle něho a věřitel (žalobce) podpisem zápisu z 19. 1. 1995 s tím souhlasil a proto jde o přistoupení k dluhu (peněžitému závazku) dle ust. §533 obč. zák. (tzv. komulativní intercese). Z předmětného ujednání nelze dovodit, že by se jednalo o dohodu mezi žalovaným a dlužníkem (I., s. r. o.) dle ust. §534 obč. zák., neboť z něho vyplývá, že žalovaný za dlužníka převezme plnění dluhu, ale je výslovně vyjádřeno, že žalovaný je v pozici „přistupitele“, tedy že se stává dlužníkem vedle původního dlužníka.
Taktéž není důvodná námitka dovolatele, že mezi účastníky se jedná o obchodněprávní vztah, neboť jde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.), a proto nelze aplikovat ust. §533 obč. zák. Podle §1 odst. 2 obch. zák. nelze-li mj. obchodněprávní vztahy řešit podle obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů občanského práva, což je případ tohoto posuzovaného obchodního vztahu, neboť obchodní zákoník neupravuje mj. přistoupení k závazku.
V této souvislosti dovolatel též namítl, že uvedené ujednání mělo být posouzeno podle ust. §306 obch. zák. K tomu je třeba uvést, že žalovaný ve vztahu k věřiteli, jak vyplývá z obsahu zápisu z 19. 1. 1995, sice prohlásil, že se zavazuje splnit dluh původního dlužníka, avšak z projevu jeho vůle je zřejmé, že jeho úmyslem bylo přistoupit k dluhu (vedle původního dlužníka) a z tohoto úkonu nelze dovodit, že by se jednalo o ručitelský závazek ve smyslu ust. §303 obch. zák.
Vzhledem k tomu, že posuzovaný vztah je vztahem obchodněprávním podle §261 odst. 1 obch. zák., není namístě ani námitka dovolatele, že by se délka promlčecí doby měla řídit občanským zákoníkem. Odvolací soud správně aplikoval ust. §387 a násl. obch. zák., specielně ust. §397 obch. zák., podle něhož činí promlčecí doba 4 roky.
Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že shledal dovolání nedůvodným, rozhodl podle ust. §243b odst. 2 a 3, 1. věty o. s. ř. tak, že dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobci v tomto řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
V Brně 27. června 2007
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu