ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.736.2006.1
sp. zn. 32 Odo 736/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce P.P., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem proti žalovanému M. L., zastoupenému JUDr. P. Z., advokátem o zaplacení úroků z prodlení, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 4 C 13/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006, č.j. 29 Co 427/2005-316, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006, č.j. 29 Co 427/2005-316, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. února 2005, č.j. 4 C 13/2001-265, tak, že žaloba byla zamítnuta co do úroku z prodlení ve výši 10% z částky 761 964,40 Kč od 19. 9. 2000 do zaplacení, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje, a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v daném řízení domáhal po žalovaném zaplacení požadované částky z titulu smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, eventuelně z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 16. února 2005, č.j. 4 C 13/2001-265, výrokem I. zastavil řízení co do nároku žalobce na zaplacení 161 018,47 Kč s příslušenstvím, výrokem II. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 761 964,40 Kč s úroky z prodlení ve výši 10% od 19. 9. 2000 do zaplacení, výrokem III. zamítl žalobu na zaplacení částky 71 772,13 Kč s příslušenstvím a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že předmět díla a cena nebyly ve smlouvě o dílo uzavřené mezi účastníky dostatečně konkretizovány, nebyly tedy splněny podstatné náležitosti vzniku smlouvy o dílo. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dohodu týkající se jejich spolupráce na stavbě podle smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným a městem Ž., nedohodli se však na závěrečném vyúčtování spolupráce. Soud na základě dokazování dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobce obohatil, přičemž výši bezdůvodného obohacení určil na částku 761 964,40 Kč, což představovalo plnění, které žalobce poskytl žalovanému zaplacením za dodávky na opravu koupaliště v Ž. Částka v této výši byla žalovanému zaplacena obcí Ž, na základě uzavřené smlouvy o dílo s žalovaným. Soud dále vyšel ze závěru, že u nároku z titulu bezdůvodného obohacení není stanovena doba plnění, a pokud žalobce požaduje i úroky z prodlení, určil počátek prodlení s ohledem na termín, kdy byl žalovaný vyzván žalobcem k plnění. Za tuto výzvu považoval soud faktury vystavené žalobcem žalovanému se splatností dne 21. 8. 2000 a 14. 9. 2000. Požadoval-li žalobce úroky z prodlení od 19. 9. 2000, konstatoval, že jeho nárok je po právu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č.j. 29 Co 427/2005-316, změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl co do úroku z prodlení ve výši 10% z částky 761 964,40 Kč od 19. 9. 2000 do zaplacení a ve zbývající části výrok I. soudu prvního stupně potvrdil; změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 71 772,13 Kč a potvrdil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně; ve výroku I. zůstal rozsudek nedotčen; zároveň odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se s hodnocením zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně a i se závěrem ohledně výše bezdůvodného obohacení co do výše jistiny, přisvědčil ale odvolací námitce žalovaného, že se zaplacením požadované částky není dosud v prodlení. Byla-li výše bezdůvodného obohacení předmětem daného soudního řízení, odvolací soud dovodil, že žalovaný by se mohl dostat do prodlení se zaplacením jistiny až uplynutím lhůty k plnění stanovené tímto rozsudkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání do měnícího výroku II. o zamítnutí nároku na úroky z prodlení ve výši 10% z částky 761 964,40 Kč od 19. 9. 2000 do zaplacení, a to z důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný se dostává do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení až uplynutím lhůty k plnění podle pravomocného rozhodnutí soudu. Ztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně, jenž spojuje nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení s výzvou žalobce k vydání bezdůvodného obohacení. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v této části zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl zamítnutí dovolání žalobce, neboť má za to, že odvolací soud v napadeném výroku ohledně úroků z prodlení rozhodl správně, jestliže teprve v soudním řízení byla stanovena výše bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je v napadené části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V dovolacím řízení nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami.
Dovolatelem uplatněným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §451 odst. 1 občanského zákoníku (díle jen „obč. zák.“) kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Ustanovení §456 obč. zák. stanoví, že předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.
Odvolací soud při posuzování prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení vyšel nesprávně z ustanovení občanského zákoníku, ačkoliv v daném případě šlo o obchodní závazkový vztah – oba účastníci jsou podnikatelé a k bezdůvodnému obohacení došlo při jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.). Úrok z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení a splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení je proto třeba posoudit podle obchodního zákoníku ( viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS ČR č. 26/2004).
Podle §365 obch. zák. je dlužník v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek.
Pokud ve smlouvě není stanoveno jinak, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu (§340 odst. 2 obch. zák.). Toto pravidlo platí pro všechny obchodní závazkové vztahy, tedy i pro ty, které nevznikly ze smlouvy, tedy i pro závazek vzniklý na základě bezdůvodného obohacení.
Je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského (§369 odst. 1 obch. zák.).
Pokud se jedná o předestřenou dovolací námitku ohledně počátku prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, je třeba vyjít ze zjištěné skutečnosti, že žalobce vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení, a to výzvou vůči žalovanému, již žalobce učinil fakturami se splatností dne 21. 8. 2000 a 14. 9. 2000. Žalobce tímto úkonem požádal žalovaného o plnění ve smyslu §340 obch. zák. Je nutno konstatovat, že žalovaný, jako dlužník, byl povinen splnit dluh prvního dne poté, co byl o plnění žalobcem, jako věřitelem, požádán. Požadoval-li tedy žalobce úroky z prodlení od 19. 9. 2000, je třeba přisvědčit dovolateli, že závěr soudu prvního stupně byl v tomto směru správný, pokud uzavřel, že nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení ve výši 10% z částky 761 964,40 Kč od 19. 9. 2000 do zaplacení je po právu. Na tom nemůže změnit nic okamžik, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla určena výše bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005).
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v tomto směru uplatněn důvodně.
Protože tedy nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném rozsahu správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) ohledně zamítnutí nároku na úroky z prodlení ve výši 10% od 19. 9. 2000 do zaplacení z částky 761 964,40 Kč zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 posl. věta o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2007
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu