ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.828.2005.1
sp. zn. 32 Odo 828/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně K. s. r.o., zastoupené JUDr. V. H., advokátem proti žalovaným 1) J. K. st., a 2) J. K. ml., zastoupeným JUDr. F. H., advokátem na ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 1004/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2005, č.j. 3 Cmo 8/2004 234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně, po různých změnách žaloby, které soud prvního stupně připustil, podanou žalobou domáhala přiměřeného zadostiučinění ve výši 350.000,- Kč, a to po každém žalovaném v částce 175.000,- Kč. Svůj nárok odůvodňovala tím, že žalovaný 1), který byl od vzniku společnosti žalobkyně jejím společníkem, jednatelem a zároveň odpovědným zástupcem, pokračoval v podnikání jako podnikatel - fyzická osoba v předmětu činnosti, který se shodoval s předmětem činnosti žalobkyně, ačkoli se na něj vztahoval zákaz konkurence. Při sjednávání referenčních listů označoval jako referenční místa i ty subjekty, které odebíraly práce od žalobkyně, a některé zakázky uzavíral na firmu svého syna - žalovaného 2), který po určitou dobu také byl v pracovním poměru u žalobkyně. Dle žalobního tvrzení se žalovaný 1) i žalovaný 2) dopustili jednání nekalé soutěže vůči žalobkyni, a to podle §44 odst. 1 ve spojení s §48 (parazitování na pověsti) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. července 2003, č.j. 12 Cm 1004/99-199, vyhověl žalobě směřující vůči žalovanému 2) a uložil mu zaplatit žalobkyni 175.000,- Kč (výrok I.) a nahradit státu náklady ve výši 4.081,20 Kč (výrok IV.), dále zamítl žalobu směřující proti žalovanému 1) o zaplacení částky přiměřeného zadostiučinění 175.000,- Kč (výrok II.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2005 č.j. 3 Cmo 8/2004-234 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku označeném II. a ve výroku označeném III. ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a poté, co doplnil dokazování opětovným výslechem dvou svědků, kteří již byli slyšeni před soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně učinil z navržených a provedených důkazů odpovídající a dostatečná skutková zjištění, která odvolací soud jako správná přejal, a z nich vyvodil i správné právní závěry. Dále dospěl k závěru, že napadené části rozsudku soudu prvního stupně nejsou nepřezkoumatelné, ani neobsahují takové vady, pro které by muselo být rozhodnuto o zrušení rozsudku.
Odvolací soud vycházel ze všech důkazů a dospěl k závěru, stejně jako soud prvního stupně, že žalobkyni se nepodařilo prokázat tvrzení, že se žalovaný (jako bývalý společník a jednatel žalobkyně) porušením smluvní povinnosti, převzaté ve společenské smlouvě obchodní společnosti žalobkyně, dopustil nekalosoutěžního jednání.
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaný 1) jednal v hospodářské soutěži v rozporu s dobrými mravy soutěže a že by toto jednání bylo způsobilé přivodit jinému soutěžiteli (zde žalobkyni) újmu. Žalovaný 1) podnikal zhruba od roku 1990, tedy ještě před založením a vznikem žalobkyně, v tomtéž oboru jako žalobkyně; i po založení a vzniku společnosti žalobkyně prováděl vzduchotechnické práce pro Č. s. s. z., a některé práce měl provádět přímo pro žalobkyni. Existence jiných zakázek, které by žalovaný 1) realizoval svým jménem jako podnikatel - fyzická osoba, v řízení najevo nevyšla. Od poloviny roku 1999 pak žalovaný 1) vystupoval jako zástupce svého syna, a pokud sjednával zakázky, nečinil tak svým jménem, ale jménem svého syna (žalovaného 2/). Žalobkyně však neučinila žádné kroky, aby podnikání žalovaného 1) zamezila, třebaže toto představovalo porušení zákazu konkurence podle §65 obch. zák. Protože nebylo prokázáno, že by žalovaný 1) prováděl jako podnikatel - fyzická osoba i jiné zakázky, sjednané vlastním jménem, než byly práce pro Č. s. s. z., a pokud jako zástupce žalovaného 2) jeho jménem prováděl nabídky a sjednával zakázky, pak tuto činnost nelze přičíst jemu jako podnikateli, dospěly soudy k shodnému závěru, že žalobkyní tvrzené nekalosoutěžní jednání žalovaného 1) prokázáno nebylo.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a uvádějíc jako dovolací důvody, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
Dovolatelka ohledně skutkového a právního hodnocení věci setrvává na své argumentaci prezentované již v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Dovolatelka má za to, že celý spor je sporem zásadního právního významu, a to především v otázce výkladu ustanovení §44 odst. 1 a odst. 2 písm. c), d) a h) obch. zák., a sama má za to, že je dán dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dále dovolatelka poukazuje na to, že z jejího podnětu provedla Policie ČR vyšetřování činnosti žalovaného 1) ve věci podezření ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 a 3 trestního zákona a že na základě výsledků vyšetřování podalo Krajské státní zastupitelství v Ú.L. na žalovaného obžalobu; věc je vedena u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 11/03 a dovolatelka sděluje, že předmětnou obžalobu předložila již při jednání Vrchnímu soudu v Praze, který se však tímto předloženým důkazem nezabýval a řízení v projednávané věci nepřerušil.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka uplatnila svou námitkou, že jí byla soudem zamezena možnost provést důkazy - obžalobou, kterou podalo Krajské státní zastupitelství v Ú.L. na žalovaného 1) - svědčící o nekalosoutěžním jednání žalovaného 1), dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Svými dalšími výhradami do soudem provedeného hodnocení důkazů (týkajících se zejména podkladů k fakturaci a následného vystavování faktur, sdělení, že žalobkyně výzvami upozorňovala žalovaného na porušování společenské smlouvy a jeho nekalosoutěžní jednání apod.) pak soudu vytýkala nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na jejich základě soud dospěl k závěru, že žalovaný 1) se nedopustil nekalosoutěžního jednání ve smyslu §44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule), čímž směřovala na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka tak zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem jednak námitkou o tzv. jiné vadě řízení a dále svými výhradami proti zjištěnému skutkovému stavu.
Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. vysvětleného již shora. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak tomu je v souzené věci.
Obecně vzato, a jak ostatně tvrdí v projednávané věci i dovolatelka, se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Proto není možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat ani dovolatelkou tvrzenou vadou řízení, že jí soud znemožnil provedení důkazů k prokázání žalobního nároku.
Za situace, kdy dovolatelka v dovolání nevymezila žádnou právní otázku, která by měla judikatorní přesah a pro kterou by dovolací soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí a tím i k přípustnosti dovolání a dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem, lze uzavřít, že dovolání není proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle §237 odst. 1 písm. c) přípustné.
Dovolací soud rovněž nemůže v dovolacím řízení přihlížet k nové skutečnosti, která nastala v průběhu dovolacího řízení, tj. k nepravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. března 2006 sp. zn. 49T 11/2003-594, jímž byl žalovaný 1) uznán vinným z trestního činu zneužívání informací v obchodním styku a byla mu uložena povinnost náhrady škody společnosti K. s.r.o. (tj. žalobkyni). Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první , §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovaným v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu