ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.831.2004.1
sp. zn. 32 Odo 831/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně C. T. a.s., zastoupené JUDr. M. K., advokátem proti žalovaným 1. S., s.r.o., a 2. J. Z., zastoupenému JUDr. J. P., advokátem, o zaplacení částky 1 588 681,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 167/98, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2004 č. j. 6 Cmo 31/2003-155, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2004 č. j. 6 Cmo 31/2003-155 s výjimkou výroku, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2002 č. j. 47 Cm 167/98-127 tak, že se zamítá žaloba ohledně úroku z prodlení ve výši 19 % z částky 90 637,10 Kč od 28. 8. 1997 do 5. 5. 1998, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2002 č. j. 47 Cm 167/98-127 s výjimkou zamítavého výroku a s výjimkou části výroku pod bodem I, jímž bylo druhému žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni úrok z prodlení ve výši 19 % z částky 90 637,10 Kč od 28. 8. 1997 do 5. 5. 1998, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. V rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2004 č. j. 6 Cmo 31/2003-155, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2002 č. j. 47 Cm 167/98-127 tak, že se zamítá žaloba ohledně úroku z prodlení ve výši 19 % z částky 90 637,10 Kč od 28. 8. 1997 do 5. 5. 1998, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2002 č. j. 47 Cm 167/98-127 (poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. prosince 2000 č. j. 6 Cmo 188/99-78 zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 1998 č. j. 47 Cm 167/98-33 pod bodem I v zamítavé části vůči prvé žalované a zrušil tento rozsudek s výjimkou zamítavé části ve výroku pod bodem I vůči prvé žalované a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 11. listopadu 1998 č. j. 47 Cm 167/98-33 Krajský obchodní soud v Praze žalobě vyhověl vůči druhému žalovanému a tuto žalobu zamítl vůči prvé žalované) uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 588 681,20 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 90 637,10 Kč od 28. 8. 1997 a z částky 1 498 044,10 Kč od 6. 5. 1998 do zaplacení, žalobu ve zbývajícím rozsahu úroků z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela 12. 8. 1996 s první žalovanou smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala dodávat prvé žalované bílý rafinovaný cukr s tím, že jednotlivé dodávky budou realizovány na základě objednávek prvé žalované s rozpisem druhu, množství a termínu dodávky; dále bylo zjištěno, že 5. 9. 1996 udělila prvá žalovaná druhému žalovanému plnou moc k jejímu zastupování při realizaci této smlouvy. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že objednané zboží bylo dodáno druhému žalovanému, který je převzal. Objednávky a dodací listy posoudil jako důkazy o právních úkonech druhého žalovaného a věc posoudil tak, že druhý žalovaný nejednal při objednávání zboží a při jeho přejímání jako zástupce prvé žalované, nýbrž činil tyto úkony vlastním jménem bez označení, že jsou činěny jménem prvé žalované. Druhému žalovanému proto vznikla podle §409 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) povinnost zaplatit žalobkyni kupní cenu. Řízení vůči prvé žalované bylo pravomocně zastaveno.
K odvolání druhého žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2004 č. j. 6 Cmo 31/2003-155 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (tedy kromě zamítavého výroku) potvrdil s výjimkou výroku týkajícího se úroku z prodlení ve výši 19 % z částky 90 637,10 Kč za dobu od 28. 8. 1997 do 5. 5. 1998. V tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Smlouvu žalobkyně a první žalované z 12. 8. 1996 nelze podle jeho závěru hodnotit ani jako smlouvu kupní, ani jako smlouvu o budoucí smlouvě, protože neobsahovala stanovení doby, kdy bude uzavřena budoucí smlouva. Posoudil ji proto jako smlouvu „rámcovou“, v níž si strany dohodly způsob realizace dodávek rafinovaného cukru z kampaně roku 1996/1997, když jednotlivé dodávky měly být realizovány na základě písemných objednávek kupujícího. Ze strany prvé žalované však žádná objednávka předložena nebyla a druhý žalovaný zboží objednával a přejímal svým vlastním jménem, i když byl prvou žalovanou podle smlouvy, kterou s ní uzavřel 5. 9. 1996, zplnomocněn k jejímu zastupování při realizaci předmětné rámcové kupní smlouvy; podle §447 ObchZ je proto také druhý žalovaný jako kupující povinen za zboží zaplatit jeho kupní cenu. Tento závěr platí i ohledně objednávky ze dne 16. 7. 1996 a na ní navazujícího daňového dokladu č. 35199750. I tato objednávka je objednávkou druhého žalovaného. Odvolací soud dále konstatoval, že není pochyb o praxi účastníků řízení, podle níž žalobkyně po určitou dobu přímo na základě objednávky příjemce dodávala rafinovaný cukr a druhý žalovaný jako příjemce tohoto zboží hradil kupní cenu prvé žalované, na kterou zněla faktura. Tato skutečnost však nemohla nic změnit na závěrech soudu prvního stupně. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil. Změnil ho pouze v části týkající se úroku z prodlení z částky 90 637,10 Kč, přičemž přiznal žalobci úrok z prodlení ve výši 19 % od 6. 5. 1998 do zaplacení, když až od tohoto data je druhý žalovaný prokazatelně v prodlení se zaplacením dlužné částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti všem jeho výrokům, podal druhý žalovaný dovolání, v němž uvedl, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, který spočívá v nesprávném právním posouzení věci, a dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za otázku zásadního právního významu označil druhý žalovaný otázku, kdo byl v existujícím obchodním mechanismu smluvním partnerem žalobkyně. Poukázal na tři jiná soudní řízení, v nichž se jednalo o obdobné případy stejných účastníků, ve kterých bylo konstatováno, že žaloba je důvodná pouze vůči prvé žalované a dále že mezi žalovanými není dána vůči žalobkyni solidarita. Dovolatel má za to, že ke stejným závěrům měl odvolací soud dojít i v této věci. Dovolatel dále uvedl, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, když neprovedl výklad právního úkonu podle výkladových pravidel stanovených v §266 odst. 1, 2 a 3 ObchZ a nepřihlédl k úmyslu jednajícího, k okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy, jakož i k následnému chování stran. Z provedeného dokazování je podle jeho názoru zcela zřejmé, že úmysl uzavřít kupní smlouvu s druhým žalovaným neměla ani žalobkyně, která to až v tomto řízení účelově tvrdí, ani druhý žalovaný. Tento závěr vyplývá z důkazů provedených v řízení, a to rámcové kupní smlouvy z 12. 8. 1996, včetně jejího dodatku, z jednání konaných před uzavřením této smlouvy a především z praxe vytvořené pro realizaci dodávek, z dodacích listů, v nichž žalobkyně uvedla jako kupující prvou žalovanou a druhého žalovaného pouze jako příjemce zboží, a také z jí vystavených faktur, v nich označila jako kupujícího prvou žalovanou. Dodací listy svědčí podle názoru dovolatele pouze o uskutečnění dodávky zboží, nikoliv o uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a dovolatelem. I v případě akceptace závěru soudu o vzniku konkludentní kupní smlouvy mezi žalobkyní a dovolatelem by se tento závěr nemohl týkat nároku na částku 175 457,10 Kč podle faktury č. 35199750, u které učinila objednávku zboží sama prvá žalovaná na svém hlavičkovém papíře, a také nároku ve výši 130 410 Kč podle faktury č. 40409750, u níž dovolatel objednávku nezasílal. Dovolatel také namítl, že považuje postup žalobkyně uplatňující nárok na zaplacení kupní ceny vůči oběma žalovaným za rozporný s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Vada řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá podle dovolatele v nevyslechnutí jím navrženého svědka Ing. J. V., přestože jej soud provést chtěl. Soud se spokojil s konstatováním, že je tento svědek neznámého pobytu, ze spisu však není zřejmé, jakým způsobem bylo zjišťováno jeho místo pobytu, když z prohlášení samotného Ing. V. z 16. 2. 2004 předloženého soudu a z výslechů tohoto svědka provedených v obdobných sporech je zřejmé, že uvedený závěr soudu neodpovídá skutečnosti. Neprovedení uvedeného důkazu mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Zásadní právní význam v této věci nemůže být podle jejího názoru naplněn, neboť obchodněprávní vztah účastníků tohoto řízení byl vztahem spíše neobvyklým a jeho posouzení nemůže mít obecný význam a nelze jej proto vztahovat i na jiné případy. Podle žalobkyně není dána ani rozdílnost v rozhodování odvolacích soudů v dovolatelem citovaných sporech, ve kterých šlo o odlišný skutkový stav, kterým se soudy pečlivě zabývaly a podle toho rozhodly. Žalobkyně je přesvědčena, že není dána ani dovolatelem namítaná vada řízení, neboť dovolatel na provedení výslechu svědka Ing. V. netrval, a to ani po poučení účastníků řízení podle §119a o. s. ř. Podle názoru žalobkyně je dovolání nedůvodné, a proto navrhla jeho odmítnutí.
Dovolatel ve svém vyjádření ke stanovisku žalobkyně setrval na svých právních názorech, které uvedl v dovolání.
Podáním ze dne 25. 4. 2005, jež bylo soudu prvního stupně doručeno dne 28. 4. 2005, sdělila žalobkyně, že svoji pohledávku za druhým žalovaným postoupila obchodní společnosti Mr. K., a.s., a navrhla, aby soud rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v daném případě je řešena právní otázka, zda došlo k uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a druhým žalovaným, odvolacími soudy rozdílně. Ve věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 154/2000 mezi žalobkyní C. T., a.s., a žalovaným Ing. R. H. o zaplacení částky 463 840,20 Kč s příslušenstvím rozhodl za obdobné skutkové situace jako v tomto sporu odvolací Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. října 2004 č. j. 27 Co 144/2003-208 odlišně od Vrchního soudu v Praze v této věci, neboť tímto rozsudkem potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Kroměříži proti žalovanému Ing. R. H. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je navíc dána v důsledku toho, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem.
Dovolání však není subjektivně přípustné v rozsahu, ve kterém byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla co do úroků z prodlení zčásti zamítnuta. V tomto rozsahu totiž nebyl druhému žalovanému způsobena újma, která by byla odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu.
Dovolání rovněž není přípustné v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu, jež tuto přípustnost upravují (§237 až 239 o. s. ř.). Výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. jakožto závislý výrok zruší, pokud alespoň zčásti zruší rozsudek odvolacího soudu.
V rozsahu, ve kterém je přípustné, je dovolání i důvodné.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízením před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolací soud oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Pokud odvolací soud v posuzované věci přijal skutkový závěr, že na celý rozsah plnění učinil objednávky zboží druhý žalovaný vlastním jménem a vlastním jménem dodané zboží také přejímal, je tento závěr pro dovolací soud závazný. Dovolací soud může tedy přezkoumat pouze správnost aplikace právních předpisů na tento skutkový stav.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Odvolací soud i soud prvního stupně svoje rozhodnutí založily na zjištění, že druhý žalovaný vlastním jménem objednával u žalobkyně dodávky cukru a ta mu je dodávala. Ač odvolací soud neučinil výslovný odkaz na ustanovení §275 odst. 4 ObchZ, je zřejmé, že z tohoto ustanovení vycházel. Kupní smlouvy tedy měly mezi žalobkyní a druhým žalovaným vzniknout poskytnutím požadovaného plnění. Aby tímto způsobem došlo k uzavření smlouvy, musel by k uzavření smlouvy směřovat projev vůle obou účastníků – jak kupujícího, tak i prodávajícího.
Oba soudy však vyšly z pouhé skutečnosti, že byla učiněna objednávka druhým žalovaným a že druhý žalovaný nejednal jako zástupce prvého žalovaného; nevypořádaly se však již s tím, zda projev vůle žalobkyně a druhého žalovaného směřoval k uzavření smlouvy mezi těmito účastníky. Druhý žalovaný totiž takový projev vůle v průběhu celého řízení popíral a tvrdil, že jednal podle smlouvy uzavřené dne 12. 8. 1996 mezi C. a rafinerií cukru D., a. s., a prvou žalovanou a podle smlouvy ze dne 5. 9. 1996 uzavřené mezi prvou žalovanou a druhým žalovaným. Podle druhého žalovaného takto jednala i žalobkyně, neboť na dodacích listech je sice jako příjemce zboží uveden druhý žalovaný, jako kupující je však uvedena prvá žalovaná. Rovněž faktury byly žalobkyní vystavovány na prvou žalovanou a touto byly přeúčtovávány druhému žalovanému.
Pokud tomu tak bylo, nedošlo k uzavření kupních smluv mezi žalobkyní a druhým žalovaným, a to ani za situace, že druhý žalovaný tzv. objednávky činil vlastním jménem. Navíc by bylo třeba posoudit, zda tyto objednávky obsahují i návrh dohody o ceně, neboť ke vzniku smlouvy (a to i konkludentně) by byla nutná dohody o ceně. Nešlo by totiž o případ upravený v ustanovení §409 odst. 2 ObchZ, ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., podle něhož nemusí být v kupní smlouvě cena dohodnuta, resp. nemusí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, jestliže strany ve smlouvě projeví vůli ji uzavřít i bez určení kupní ceny.
Pokud by však soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a druhým žalovaným nedošlo k uzavření kupních smluv, bylo by třeba zkoumat, zda se druhý žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil, neboť je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že smlouvu mezi právní předchůdkyní žalobkyně a prvou žalovanou ze dne 12. 8. 1996 nelze považovat za platně uzavřenou kupní smlouvu, neboť sama tato smlouva předpokládá, že předmět plnění bude vymezen následnými objednávkami.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu však nemůže založit námitka dovolatele, že postup žalobkyně, která se domáhá úhrady kupní ceny odebraného zboží po dovolateli, je v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Domáhat se úhrady kupní ceny nemůže být v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku.
Protože ze shora uvedených důvodů není rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. v rozsahu, ve kterém je přípustné, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Návrhu žalobkyně na vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví na straně žalobkyně podle §107a o. s. ř. vyhověno být nemohlo, neboť podle ustanovení §243c o. s. ř. ustanovení §107a o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu neplatí.
V rozsahu, ve kterém není přípustné, Nejvyšší soud dovolání druhého žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu