ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.840.2005.1
sp. zn. 32 Odo 840/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce F. D., zastoupeného JUDr. K. S., advokátem proti žalované I. Z., zastoupené JUDr. F.M., advokátem o zaplacení částky 54.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn 42 C 130/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2004, č.j. 30 Co 334/2004-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.225,- Kč, k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
O žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení smluvní pokuty na základě smlouvy o dílo uzavřené účastníky, jejímž předmětem bylo vedení účetnictví za rok 1993, rozhodovaly soudy obou stupňů opakovaně poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. dubna 2001 sp. zn. 29 Cdo 1180/2000 původní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2000, č. j. 21 Co 518/99 – 78 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Následně odvolací soud předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č. j. 42 C 130/2001 – 173, opětovně zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost uhradit žalobci částku 54.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05% denně od 24.4.1999 do zaplacení (výrok I.) a zároveň rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II.) a o povinnosti žalobce zaplatit náklady řízení státu (výrok III.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 30. 4. 1993 účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, a to na provádění účetnických a administrativních prací žalovanou, sjednali si odměnu ve výši 12.000,- měsíčně a smluvní pokutu ve výši 50 % škody zaviněné nekvalitní prací žalované, a to při zjištěných chybách. Smlouva byla ukončena dohodou ke dni 31. 1. 1994, přičemž žalovaná neměla k dispozici podklady od předcházející firmy J. za rok 1992, nemohla tak účetně uzavřít rok 1993 a výsledkem její spolupráce se žalobcem byla jen operativní uzávěrka bez počátečních zůstatků. V řízení však nebylo prokázáno, že žalovaná provedla práci nekvalitně, tedy že by žalobci vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (první výrok) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že je na žalobci, aby své tvrzení o nekvalitní práci žalované prokázal. Odvolací soud uzavřel, že tvrzení žalobce o nesprávnosti postupu žalované, obsažené v podání ze dne 4. 10. 2004, je ve smyslu §205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tvrzením novým, které v odvolacím řízení žalobce již uplatnit nemůže.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, v němž uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil předložené důkazy, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Podle názoru žalobce nesprávné vyhodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění vedlo následně k nesprávnému právnímu posouzení celé věci. O nekvalitní práci žalované potvrzuje znalecký posudek, přičemž sama žalovaná vypověděla, že „účtovala na nečisto“. Žalobce také měl jen tuto jedinou účetní dokumentaci, zpracovanou „na nečisto“ a žádnou jinou. Zcela nepodložené je tvrzení žalované, že by účetní doklady předložené soudu měly být opatřeny podpisem a razítkem žalované, když žalovaná nikdy razítko neměla. Žalobce rovněž namítá, že obsah jeho podání ze dne 4.10.2004 nelze považovat za nové tvrzení, jak to odůvodňuje odvolací soud. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalobce namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy že jsou dány dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému řízení se závazným právním názorem dovolacího soudu.
Žalovaná ve svém vyjádření považuje dovolání žalobce za bezdůvodné a navrhuje aby je jako takové dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, neboť podmínky určené tímto ustanovením nebyly v tomto případě splněny.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolatel žádnou obecnou otázku zásadního právního významu nevymezuje. Otázky, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl, se týkají pouze konkrétních skutkových okolností a hodnocení provedených důkazů. Zásadní právní význam by mohla přípustnost dovolání v této věci založit pouze skutečnost, že napadený rozsudek řeší pro rozhodnutí určující otázku v rozporu s hmotným právem. K takovému závěru však Nejvyšší soud nedospěl.
Výhradami, jimiž odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká nesprávné vyhodnocení důkazů, dovolatel tvrdí existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Takové výhrady jsou ovšem pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez právního významu.
Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal, dovolání žalobce, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 ve výši 3150,- Kč, a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu