ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.850.2004.1
sp. zn. 32 Odo 850/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) L. H., b) I. S., c) Ing. Z. H., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1. městu Ž. 2. O. s. N. zastoupenému advokátem a 3. Ing. J. Š., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 167/99, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2004 č. j. 15 Co 142/2002-178, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2004 č. j. 15 Co 142/2002-178 ve výroku pod bodem II. a ve výrocích pod body III. a IV., pokud jimi bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a) a b) a prvými dvěma žalovanými, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 8. března 2002 č. j. 11 C 167/99-107 ve vztahu mezi žalobci a) a b) a prvními dvěma žalovanými se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 8. března 2002 č. j. 11 C 167/99-107 zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že kupní smlouva uzavřená 7. 8. 1996 s účinky vkladu práva ke dni 2. 12. 1996 mezi prvním žalovaným a druhým žalovaným o prodeji domů čp. 2045, 2046 a 2047 se stavební parcelou č. 1269/1 o výměře 213 m2, parcelou č. 1269/2 o výměře 213 m2 a parcelou č. 1269/3 o výměře 226 m2 v ulici N. 11, 13 a 15 ve Ž., to vše zapsáno na LV č. 1 (nyní LV č. 4703) pro obec Ž. a katastrální území město Ž., je neplatná, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy z důvodu, že první žalovaný porušil při prodeji nemovitostí podle uvedené kupní smlouvy zásady privatizace schválené zastupitelstvem prvního žalovaného. Při privatizaci nebyly dodrženy ani interní předpisy prvního žalovaného. Žalobci spatřovali naléhavý právní zájem na vydání rozsudku v tom, že jim jako nájemcům bytů v uvedené nemovitosti uzavřením kupní smlouvy prvním žalovaným (jako prodávajícím) s druhým žalovaným (jako kupujícím) vznikla újma tím, že druhý žalovaný vyčlenil v předmětných domech bytové jednotky a prvnímu a druhému žalobci je nabízí ke koupi za tržní cenu, která je několikanásobně vyšší, než cena, za kterou druhý žalovaný předmětné nemovitosti nabyl. Žalobce c) pak jako uživatel bytu žalobce a) považuje tuto újmu za újmu vlastní. Soud prvního stupně vyšel ze zásady, že určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce do té doby, než dojde k porušení práva. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy není dán v případě, lze-li žalovat přímo na určení samotného práva. Otázka platnosti smlouvy, o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci vlastnického práva předmětných nemovitostí. Žalobci mohli žalovat přímo na určení existence vlastnického či jiného práva, popřípadě bylo možno žalovat i o nahrazení projevu vůle ve smyslu §161 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Není tedy dán naléhavý právní zájem na vydání určovacího rozhodnutí v dané věci. U žalobce c) a třetího žalovaného pak není dána věcná legitimace ve sporu, neboť žalobci c) byla „pouze“ udělena plná moc žalobcem a) k právním úkonům týkajícím se privatizace předmětných nemovitostí a třetí žalovaný není účastníkem předmětné kupní smlouvy, ale „pouze“ předsedou druhého žalovaného.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. února 2004, č. j. 15 Co 142/2002-178, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a) a b) a třetím žalovaným a dále ve vztahu mezi žalobcem c) a všemi žalovanými zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a) a b) a prvým a druhým žalovaným ve výroku pod bodem I potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dovodil, že u žalobců a) a b) a u prvních dvou žalovaných je dána věcná legitimace k vedení sporu, neboť kupní smlouva o prodeji předmětných nemovitostí uzavřená mezi prvními dvěma žalovanými se dotýká právní sféry žalobců a) a b). Konstatoval dále, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tehdy, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kdy by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění. V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění, nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žalobci tvrdí, že již samotným uzavřením kupní smlouvy mezi prvními dvěma žalovanými došlo k porušení jejich práv, neboť se nemohou účastnit privatizace bytového fondu prvního žalovaného podle zásad schválených zastupitelstvem prvního žalovaného. Na základě uvedených tvrzení je zřejmé, že požadované určení nemůže mít preventivní povahu, neboť žalobci tvrzené právo bylo porušeno právě již uzavřením uvedené kupní smlouvy. I v těchto situacích je možno s úspěchem uplatnit právo u soudu určovací žalobou, pokud se požadovaným určením vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění. Požadované určení by však pevný právní rámec pro právní vztahy účastníků nevytvořilo, neboť případným rozhodnutím o neplatnosti a případné určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy nemohlo v žádném případě zlepšit právní postavení žalobců. Určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy by žalobcům nezajistilo, že jim bude převedeno vlastnické právo k bytům, případně spoluvlastnické podíly, nebo nabídnut tento převod za tzv. zůstatkovou cenu. Určení neplatnosti uvedené kupní smlouvy rovněž nezabrání případnému novému převodu uvedených nemovitostí z prvého na druhého žalovaného. Konečně právní postavení žalobců a) a b) jako nájemců bytů v předmětných nemovitostech nebylo uzavřením kupní smlouvy o převodu vlastnictví domu nijak dotčeno, neboť nájemní smlouvy zůstaly v platnosti a nový vlastník vstoupil do již existujících práv pronajímatele. V části, ve které byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a řízení bylo zastaveno, vzali žalobci žalobu zpět.
Proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a b) dovolání, jehož přípustnost dovozují s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítli, že se soudy obou stupňů nezabývali zjišťováním skutkového stavu věci, odvolací soud v rozporu s občanským soudním řádem nepřipustil změnu žalobního petitu, žalobcům tak byla odňata jakákoliv možnost prokázat svá tvrzení a tímto postupem soudu bylo vytvořeno nerovné postavení účastníků sporu. Dále namítli, že nebyli soudem prvního stupně vyzváni k odstranění vad žaloby. Navíc podle jejich názoru je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, neboť lze změnit jejich právní postavení tím, že se určí, že kupní smlouva uzavřená mezi prvním a druhým žalovaným je neplatná a privatizace předmětných nemovitostí nebude pro žalobce diskriminující jako za stávajícího stavu a v rozporu s privatizačními zásadami, neboť se budou moci podílet na koupi nemovitostí za shodných podmínek jako ostatní tehdejší nájemci. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami, zabýval se proto nejprve otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žalobce žaloba o plnění. V případě, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, může však být naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (srov. Občanský soudní řád, komentář - I. díl, 7. vydání, nakladatelství C.H. Beck, Praha, 1994, str. 356).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v jeho závěru, že ani po určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi prvým žalovaným a druhým žalovaným by nebylo jisté, že prvý žalovaný byty, event. spoluvlastnické podíly k předmětným domům, žalobcům převede, ani by toto určení nevyloučilo opětovný převod předmětných nemovitostí na druhého žalovaného. Nelze však souhlasit s jeho názorem, že nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců není dán proto, že právní postavení žalobce a) a žalobce b) jako nájemců bytů v předmětných nemovitostech není převodem vlastnického práva z prvého žalovaného na druhého žalovaného nikterak dotčeno, neboť zůstává v platnosti stávající nájemní smlouva a nový vlastník nastupuje pouze do existujících práv pronajímatele dle této nájemní smlouvy. Existence naléhavého právního zájmu na straně žalobců se v daném případě neodvíjí od jejich nájemního vztahu, který nebyl uzavřením napadené kupní smlouvy dotčen, nýbrž z toho, že jim mělo být znemožněno účastnit se privatizace obecního bytového fondu podle podmínek, které Městský úřad ve Ž. vydal. Nejvyšší soud se postavením neúspěšného účastníka nabídkového řízení o převod nemovitého majetku obce z hlediska splnění podmínek §80 písm. c) o. s. ř. již zabýval a ve svém dřívějším rozsudku ze dne 27. října 1999 sp. zn. 2 Cdon 824/97, který byl publikován pod číslem 9/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v čísle sešitu 2/2001, dospěl k závěru, že neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je neplatná. V dané věci však odvolací soud vycházel z jiného právního názoru. Odvolací soud dovodil, že naléhavý právní zájem žalobců na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené prvým žalovaným a druhým žalovaným dne 2. 12. 1996 není dán, takže právní otázku postavení neúspěšných zájemců o převod majetku obce při podání žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu obecního majetku jiným zájemcům posuzoval rozdílně od dovolacího soudu, toto rozhodnutí má proto zásadní právní význam a dovolání žalobců je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a současně i důvodné.
Vzhledem k tomu, že dovolání je přípustné, zabýval se dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. také namítanými vadami řízení. Pokud žalobci napadají usnesení odvolacího soudu ze dne 13. března 2003 č. j. 15 Co 142/2002-149, kterým nepřipustil změnu žaloby učiněnou na podání ze dne 23. 4. 2000, nejedná se o rozhodnutí, které lze v dovolacím řízení přezkoumávat.
Ani další námitka žalobců, že měli být soudem prvního stupně poučeni za účelem odstranění vad žaloby, nepředstavuje vadu řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobní návrh na č.l. 1 – 4 byl dostatečně určitý a srozumitelný a obsahoval všechny stanovené náležitosti, nebyl proto důvod poučovat žalobce o jeho náležitostech a vyzývat k odstranění vad postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. a poučovat je o následcích nesplnění takové výzvy podle odstavce 2 tohoto ustanovení.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 1, věty za středníkem, o. s. ř. v napadeném rozsahu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a) a b) prvými dvěma žalovanými.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu