ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.867.2005.1
sp. zn. 32 Odo 867/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. p., s. p., proti žalovaným 1) M. B. spol. s r.o., 2) E. a.s. v likvidaci, za účasti O. a. s., B. T., s.r.o., jako vedlejších účastníků na straně první žalované, o určení práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 61/94, o dovolání vedlejšího účastníka B. T., s.r.o. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2003, čj. 37 Co 29/2000 10, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (původně jeho právní předchůdce Z. z. a n. s.p.) se podanou žalobou domáhal určení práva hospodaření a práva vlastnictví k nemovitostem převedeným jeho právním předchůdcem v roce 1991 dvěma hospodářskými smlouvami na druhou žalovanou (tehdy pod obchodním jménem O., a.s.), které byly posléze, v jiném pravomocně ukončeném soudním řízení, prohlášeny za neplatné. Z tohoto důvodu je podle žalobce třeba považovat za neplatné i navazující majetkoprávní převody v roce 1992 mezi druhou žalovanou jako prodávajícím a první žalovanou jako kupujícím, na základě nichž je v evidenci nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána první žalovaná. Svůj naléhavý právní zájem odůvodnil tím, že rozhodnutí soudu, jímž bude odstraněn stav nejistoty v právních vztazích k předmětným nemovitostem, bude podkladem pro zápis nemovitostí v katastru nemovitostí na jeho list vlastnictví.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. července 2000, č.j. 61 C 61/94-146, určil, že Česká republika je vlastníkem ostatního stavebního objektu č.p. 931 na zastavěné ploše p.č. 1525/1, pozemku p.č. 1525/1 zastavěná plocha, ostatního stavebního objektu č.p. 902 na zastavěné ploše p.č. 1526 a pozemku p.č. 1526 zastavěná plocha, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B. na listu vlastnictví č. 699, k.ú. V., městská část B, obec B., okres B., a žalobce má právo hospodaření k ostatnímu stavebnímu objektu č.p. 931 na zastavěné ploše p.č. 1525/1, k pozemku p.č. 1525/1 zastavěná plocha, k ostatnímu stavebnímu objektu č.p. 902 na zastavěné ploše p.č. 1526 a k pozemku p.č. 1526 zastavěná plocha zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B. na listu vlastnictví č. 699, katastrální území V., městská část B., obec B., okres B. (výrok I.). Dále uložil žalobci zaplatit státu soudní poplatek ve výši 500,- Kč (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalovaných a vedlejších účastníků zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 500,- Kč (výrok III.).
K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. října 2003, č.j. 37 Co 629/2000-210, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že zamítl žalobu na určení České republiky vlastníkem nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu B.-m. na LV č. 699, pro k.ú. V., obec B., okres B.-m., a to budovy č.p. 902 na pozemku parc. č. 1526, pozemku parc. č. 1526, budovy č.p. 931 na pozemku parc. č. 1525/1 a pozemku parc. č. 1525/1 (první odstavec I. výroku). Dále určil, že žalobce má právo hospodaření k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu B.-m. na LV č. 699, pro k.ú. V., obec B., okres B.-m., a to budově č.p. 902 na pozemku parc. č. 1526, pozemku parc. č. 1526, budově č.p. 931 na pozemku parc. č. 1525/1 a pozemku parc. č. 1525/1 (druhý odstavec I. výroku). Odvolací soud dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků (výrok II.) a zamítl návrh na připuštění dovolání (výrok III.).
Odvolací soud, vycházeje z ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nejprve posuzoval otázku, zda mají účastníci věcnou legitimaci a zda je na žalobou požadovaném určení práva naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci lze podle odvolacího soudu v daném případě dovodit jak na straně žalobce, pokud se domáhá určení práva hospodaření, tak i na straně obou žalovaných, kdy první žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí a vztahů druhé žalované se může rozhodnutí o věci přímo dotknout, neboť od ní první žalovaná nabyla předmětné nemovitosti do vlastnictví. Naléhavý právní zájem odvolací soud nedovodil v rozsahu žalobního petitu co do požadovaného určení státu vlastníkem předmětných nemovitostí s odůvodněním, že státní podnik za stát (jménem státu) není oprávněn v občanském soudním řízení jednat. Proto v tomto rozsahu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odlišná situace, tj. naléhavý právní zájem je však podle odvolacího soudu v případě požadavku na určení, že žalobce (státní podnik) má právo hospodaření k předmětným nemovitostem. V této souvislosti uvedl, že rozsudek, jímž soud vůči osobě zapsané jako vlastník v katastru nemovitostí (první žalované) určí, že žalobce má k těmto nemovitostem právo hospodaření, je způsobilým podkladem pro změnu zápisu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí tak, že na jeho základě se zapíše do katastru vlastnické právo státu a právo hospodaření příslušného státního podniku (žalobce).
Odvolací soud doplnil dokazování listinami specifikovanými v odůvodnění rozhodnutí a ve shodě se soudem prvního stupně vycházel z toho, že žalobce je věci aktivně legitimován, jelikož jeho právnímu předchůdci (Z. z. a n. v B., s.p., jako nástupci původního správce Z.n. a z. p., n.p. v B.) náleželo v době uzavření smluv o převodu vlastnictví národního majetku (18. března 1991) právo hospodaření k předmětným nemovitostem.
Odvolací soud se však neztotožnil s postupem soudu prvního stupně, pokud vycházel z vázanosti pravomocnými rozsudky soudů, jimiž bylo v jiném řízení rozhodnuto o neplatnosti hospodářských smluv č. 002/91 a 005/91 ze dne 18. března 1991. V této souvislosti vysvětlil, že tato soudní rozhodnutí nezakládají ve vztahu k posuzovanému žalobnímu nároku překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), jelikož uvedený soudní výrok o neplatnosti smluv je závazný pouze pro účastníky tamějšího řízení, případně jejich právní nástupce, tj. žalobce a druhou žalovanou, jen mezi nimiž byla soudem v uvedeném řízení předběžná otázka platnosti uvedených smluv vyřešena. Jelikož první žalovaná účastníkem zmíněného řízení nebyla, soud prvního stupně ve vztahu k ní nemohl z uvedených závěrů vycházet a měl zjištěné skutečnosti hodnotit sám. Pakliže tak neučinil, postupoval nesprávně a odvolací soud toto jeho pochybení napravil.
Při posuzování platnosti uvedených hospodářských smluv vyšel odvolací soud z ustanovení §1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb., o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku, podle něhož státní podniky nemohly do dne účinnosti zákona o podmínkách převodu majetku státu mimo obvyklé hospodaření mimo jiné uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření, přičemž výjimky mohl v odůvodněných případech povolit zakladatel. Z výkladu uvedeného ustanovení dovodil, že udělení výjimky zakladatelem musí předcházet právnímu úkonu, kterým je majetek převáděn. Současně nepřipustil možnost tvrzené konvalidace takových právních úkonů dle §2 cit. zákonného opatření, jelikož se týká pouze úkonů učiněných před jeho účinností, tj. v období od 1. května do 30. srpna 1990. Vycházeje ze zjištění, že zakladatel udělil výjimku v případě hospodářských smluv č. 002/91 a 005/91, které byly uzavřeny dne 18. března 1991, až dne 29. března 1991, posoudil tyto smlouvy, stejně jako soud prvního stupně, podle §21 odst. 1 hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“) jako absolutně neplatné, jelikož v době, kdy účastníci učinili úkony k jejich uzavření, se svým obsahem příčily právnímu předpisu – zmíněnému zákonnému opatření. Jsou-li tyto smlouvy neplatné, nepřešlo ani na základě nich na druhou žalovanou vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Tato situace má pak podle odvolacího soudu ten pokračující důsledek, že právně nemožné byly i veškeré další navazující majetkoprávní převody předmětných nemovitostí, neboť k nabytí vlastnického práva nemohlo dojít od nevlastníka.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl o nároku žalobce na určení jeho práva hospodaření k předmětným nemovitostem věcně správně. Proto pokud v této části napadený rozsudek změnil, učinil tak pouze z důvodů formulačních. Současně nepřipustil návrh vedlejšího účastníka B. T., s.r.o. na připuštění dovolání se zdůvodněním, že právní otázky podstatné pro rozhodnutí řešil soud prvního stupně v souladu se stávající judikaturou.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého odstavce prvního výroku podal vedlejší účastník B. T., s.r.o. /dále též jen „dovolatelka“/ dovolání, jehož přípustnost opřel o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §239 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000. Otázkou zásadního právního významu podle vymezení dovolatelky v posuzované věci je, zda se druhá žalovaná stala vlastníkem předmětných nemovitostí.
Právního pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud při řešení předběžné otázky, zda je platnou hospodářská smlouva o převodu vlastnictví národního majetku, která byla uzavřena dne 18. března 1991 mezi právním předchůdcem žalobce a druhou žalovanou. V této souvislosti mu vytýká opomenutí její argumentace v odvolacím řízení, že ustanovení §1 odst. 2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. nestanovuje pro udělení výjimky zakladatelem písemnou formu. Za tohoto stavu proto nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, pokud pouze mechanicky vycházel z data dopisu, kterým zakladatel udělení výjimky písemně potvrdil, aniž zjišťoval, kdy k udělení předmětné výjimky vlastně došlo.
Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka i v opomenutí její argumentace, že z cit. ustanovení nevyplývá, že by povolení výjimky muselo předcházet uzavření hospodářské smlouvy a nemohlo následně uzavřenou hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví ve smyslu tehdy platného ustanovení §25a hosp. zák. konvalidovat.
Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její námitkou, že písemná hospodářská smlouva o převodu vlastnictví národního majetku s udělením výjimky zakladatele výslovně počítala. Z toho dovozuje, že písemnou dohodu účastníků této smlouvy lze považovat za podmíněný dvoustranný právní úkon, jehož účinnost je vázána na podmínku udělení požadované výjimky, k čemuž došlo nejpozději dne 29. března 1991.
Soudy obou stupňů podle dovolatelky pochybily i při zjišťování skutkového stavu, když důkaz předmětnou hospodářskou smlouvou o převodu vlastnictví ze dne 18. března 1991, ani dopisem ze dne 29. března 1991 vůbec neprovedly, přičemž nevyžádaly ani spis ministerstva zemědělství ČR ohledně udělení výjimky. Tím si nevytvořily spolehlivý základ pro rozhodnutí o předběžné otázce a postupovaly ryze formalisticky. Odvolací soud podle názoru dovolatelky navíc nepřihlédl k zásadě „pacta sunt servanda“ vyjádřené výslovně v ustanovení §24b a dalších hosp. zák.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nevypořádal s jejím procesním návrhem na přerušení řízení, který odůvodnila podáním žaloby o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeného druhého odstavce prvního výroku a souvisejícího druhého výroku, případně i ve zbývajícím rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání dovolatelka doplnila podáním ze dne 2. března 2004, v němž mimo jiné na podporu názoru o možnosti konvalidace právního úkonu poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 1991, sp. zn. 4 Cz 38/91, jakož i podáním ze dne 21. ledna 2005, jímž požádala o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce ve vyjádření k dovolání zastává názor, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze z pohledu dovolatelkou vytyčených otázek dovodit. Zda se druhá žalovaná stala vlastníkem předmětných nemovitostí, nelze podle jeho názoru za otázku zásadního právního významu pokládat, jelikož bylo v řízení nepochybně prokázáno, že se druhá žalovaná vlastníkem předmětných nemovitostí nestala. Odvolací soud pak podle jeho přesvědčení nepochybil ani při posuzování udělení souhlasu zakladatele k předmětnému převodu, jelikož tvrzenou konvalidaci zákonné opatření č. 364/1990 Sb. neumožňovalo. Kromě toho nebyly v řízení předloženy žádné důkazy v tom směru, že souhlas zakladatele k právnímu úkonu byl udělen v jiné než písemné formě dříve než dne 29. března 1991. Žalobce, nesouhlasící s názorem dovolatelky o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ani pro dodatečně formulovanou otázku v doplnění dovolání, navrhl, aby dovolací soud odmítl dovolání pro nepřípustnost.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Jelikož ve výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze – oddíl B, vložka 4152, pro O. a.s., se sídlem v P., je v části „ostatní skutečnosti“ dne 8. září 2004 zapsáno, že na tuto společnost přešlo jmění zaniklé obchodní společnosti O. a.s., se sídlem v P. dovolací soud bude v dovolacím řízení jako s vedlejším účastníkem na straně první žalované pokračovat se společností O. a.s., se sídlem v P. Tato změna se nijak nedotýká toho, že jako s druhým vedlejším účastníkem na straně první žalované dovolací soud jedná se společnosti B. T., s.r.o.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podané dovolání směřuje ve věci samé do rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého odstavce jeho prvního výroku, které je, byť odvolacím soudem označeno jako měnící rozhodnutí, ve skutečnosti podle obsahu potvrzujícím rozhodnutím.
V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Zmatečnostní vady však nebyly dovoláním namítány a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rovněž nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné, protože odvolací soud k návrhu vedlejšího účastníka B. T., s.r.o. přípustnost dovolání nevyslovil.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci – jak se podává z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 13. října 2003 založeného ve spisu na č.l. 201 – naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle názoru Ústavního soudu formulovaného v usnesení ze dne 23. srpna 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, uveřejněném pod číslem 19 /usnesení/ ve svazku č. 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, je nutno považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Ve výše uvedeném smyslu tak musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/1996, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je však podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu.
Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy ze skutkového zjištění (skutkové podstaty) dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Podle posouzení dovolacího soudu nemá napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Tento závěr dovolací soud dovozuje nejen z té skutečnosti, že neshledal nesprávným výklad a aplikaci předpisů hmotného práva (zejména ustanovení §1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb.) při řešení otázky platnosti (neplatnosti) hospodářských smluv o převodu vlastnictví národního majetku, k němuž měl právní předchůdce žalobce – státní podnik Z. z. a n. v B. – právo hospodaření, ale zejména z důvodu, že otázky vymezené dovolatelkou postrádají potřebný judikaturní přesah s ohledem na značný časový odstup od uzavření předmětných hospodářských smluv a s tím související málo pravděpodobný výskyt obdobných věcí, v nichž by soudy posuzovaly stejnou problematiku.
Podle ustanovení §1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. státní podniky do dne účinnosti zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (tj. do 31. března 1991 včetně) nemohou mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření, a nemohou se svými vklady podílet na společných podnicích, sdruženích, která jsou právnickými osobami, nebo na akciových anebo jiných obchodních společnostech, nejde-li o podniky se zahraniční majetkovou účastí (odstavec 1). Výjimky z ustanovení odstavce 1 může v odůvodněných případech povolit zakladatel (odstavec 2).
Podle ustanovení §2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. právní úkony uvedené v §1, které státní podnik učinil v době od 1. května 1990 do účinnosti tohoto zákonného opatření (tj. do 30. srpna 1990), je povinen oznámit do 31. října 1990 svému zakladateli, který posoudí jejich platnost. Nebude-li takový právní úkon ve stanovené lhůtě oznámen, je neplatný.
Uzavřel-li státní podnik dne 18. března 1991, tj. v době od nabytí účinnosti zákonného opatření č. 364/1990 Sb. do dne účinnosti zákona č. 92/1991 Sb., mimo obvyklé hospodaření hospodářskou smlouvu č. 005/91, 002/91 (ve skutečnosti šlo totiž o jednu smlouvu, nikoli o dvě smlouvy) o převodu vlastnictví národního majetku, k němuž měl právo hospodaření, aniž k okamžiku vzniku smlouvy byla zakladatelem povolena výjimka umožňující její uzavření (srov. §1 odst. 2 cit. zák. opatření), pak tento úkon učinil v rozporu se zákazem obsaženým v §1 odst. 1 cit. zák. opatření. Dovodil-li za této situace odvolací soud, že je takový právní úkon neplatný, neboť se svým obsahem příčil právnímu předpisu – zmíněnému zákonnému opatření, nelze tomuto jeho posouzení žádné pochybení vytýkat.
Pakliže povolení výjimky zakladatelem dle §1 odst. 2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. mělo charakter veřejnoprávního aktu, a nikoli právního úkonu ve smyslu §20 a násl. hosp. zák., nebylo možné na toto opatření zakladatele vztahovat ani příslušná ustanovení hospodářského zákoníku o právních úkonech a jejich formě, jak se rovněž dožaduje dovolatelka.
Zda-li zakladatel povolil (ať již v jakékoli formě) výjimku dle §1 odst. 2 cit. zákonného opatření v daném případě již před uzavřením hospodářské smlouvy č. 005/91, 002/91, je otázka skutková (nikoli právní), kterou dovolací soud nemohl přezkoumávat. Dovolatelka přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání zvažované dle §239 odst. 2 o. s. ř. (jak je tomu v souzené věci) se skutkový základ sporu v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje pouze k posouzení právní kvalifikace věci bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Míří-li totiž ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. na posouzení, zda otázka navržená k dovolacímu přezkumu je skutečně otázkou činící rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně právně významným, je pojmově vyloučeno, aby v rámci zkoumání přípustnosti podle tohoto ustanovení došlo k přezkoumávání správnosti skutkových zjištění, na což jinak pamatuje v rámci právní úpravy dovolání ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
To platí i v otázce dovolatelkou tvrzené podmíněnosti právního úkonu (hospodářské smlouvy), neboť žádný ze soudů neučinil taková skutková zjištění, z nichž by bylo možno dovodit sjednání odkládací podmínky (§24d hosp. zák.), spočívající v odložení účinnosti smlouvy do udělení příslušné výjimky zakladatelem.
Nešlo-li v případě předmětné hospodářské smlouvy o právní úkon učiněný v době vymezené dle §2 cit. zákonného opatření, nelze ani vytýkat žádné právní pochybení závěru odvolacímu soudu, že podle cit. ustanovení nepřichází v daném případě v úvahu konvalidace právního úkonu.
Na daný případ nelze aplikovat ani ustanovení §25a hosp. zák., podle něhož vyžaduje-li tento zákon nebo jiný právní předpis k účinnosti smlouvy nebo jiné dohody mezi organizacemi souhlas příslušného orgánu, a tento orgán nesdělil své stanovisko do jednoho měsíce ode dne, kdy žádost o souhlas došla, má se za to, že souhlas byl dán. Povolení výjimky zakladatelem ze zákonného zákazu státního podniku uzavírat mimo obvyklé hospodaření smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření, nelze totiž ztotožňovat se souhlasem orgánu, který je právním předpisem vyžadován k účinnosti smlouvy.
Odkaz dovolatelky na konkrétní judikát Nejvyššího soudu pokládá dovolací soud za nepřípadný; toto rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadá, jelikož žádnou dovolatelkou namítanou otázku neřeší.
K podání ze dne 2. března 2004, které bylo téhož dne předáno k poštovní přepravě a v němž dovolatelka formulovala ze svého pohledu další otázky zásadního právního významu, dovolací soud nemohl přihlížet, jelikož účastníci mohou měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. §242 odst. 4, větu první, o. s. ř.). Nabylo-li rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, podle obsahu spisu právní moci dne 29. ledna 2004, bylo možné v naznačeném směru dovolání doplnit pouze v jednoměsíční lhůtě (srov. §240 odst. 1, větu první, o. s. ř.) od právní moci rozhodnutí, která, s ohledem na připadnutí posledního dne lhůty (29. únor 2004) na neděli (srov. §57 odst. 2, větu druhou, o. s. ř.), uplynula nejblíže následující pracovní den, tj. v pondělí dne 1. března 2004.
Nejvyšší soud tak uzavřel, že podmínky přípustnosti dovolání směřujícího do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nejsou dány ani podle §239 odst. 2 o. s. ř.
S ohledem na nepřípustnost podaného dovolání se dovolací soud nemohl zabývat dovolatelkou tvrzenými vadami řízení, jelikož k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání [§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.], dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), když vedlejší účastník B.T., s.r.o., který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2007
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu