ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.951.2005.1
sp. zn. 32 Odo 951/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Č. r. – Ú. p. B., proti žalovaným 1) Ing. R. P., 2) Ing. J. Z., oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení 47 700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 1376/94, o dovoláních obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2004, č.j. 38 Co 69/2002-107, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. října 2001, č.j. 6 C 1376/94-70, ve znění usnesení ze dne 18. března 2004, č.j. 6 C 1376/94-91, a usnesení ze dne 29. července 2004, č.j. 6 C 1376/94-100, v bodu I. výroku, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 47 700,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% z dlužné částky za období od 18.6.1993 do zaplacení, jakož i v bodech III. a IV. výroku o nákladech řízení (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). V bodu II. výroku, jímž byla žaloba zamítnuta co do úroku z prodlení ve výši 13% z dlužné částky od 15.7.1993 do zaplacení, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť v tomto rozsahu nebyl odvoláním žalovaných napaden.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po obou žalovaných vrácení dotace ve výši 47 700,- Kč, kterou jim poskytla na základě dohody o zřízení společensky účelných pracovních míst. Žalobní nárok dále odůvodnila tvrzením, že žalovaní nedodrželi podmínky této dohody a to tím, že po stanovenou dobu obsazovali vytvořená místa i jinými občany než uchazeči o zaměstnání vedenými u Ú. p. v B., jak bylo dohodnuto.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že dne 24. června 1992 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o zřízení společensky účelných pracovních míst, v níž se žalovaní zavázali zřídit na dobu nejméně dvou let, tj. od 31. srpna 1992 do 31. srpna 1994 čtyři společensky účelná pracovní místa, která budou obsazena uchazeči o zaměstnání vedenými u Ú. p. v B., a úřad práce se zavázal poskytnout na zřízení těchto míst dotaci ve výši 47 700,- Kč. Dále bylo z této dohody zjištěno oprávnění obou stran při nedodržení podmínek od ní odstoupit a právo úřadu práce požadovat vrácení dotace, a to do výše poskytnutého příspěvku. Z provedeného dokazování vyplynulo nesplnění dohody ze strany žalovaných tím, že po stanovenou dobu neobsazovali vytvořená místa pouze uchazeči o zaměstnání vedenými u Ú. p. v B., nýbrž na ně přijímali občany evidované u Ú. p. v H. Vzhledem ke skutečnosti, že příslušná zákonná úprava - vyhláška č. 22/1991 Sb., kterou se stanoví podrobnosti zřizování společensky účelných pracovních míst, za jejíž účinnosti k uzavření předmětné dohody došlo, nestanovila úřadům práce žádnou povinnost k vyvíjení součinnosti se zaměstnavatelskými subjekty, odvolací soud neshledal důvodnou obranu žalovaných založenou na tvrzení, že dohodu nedodrželi z důvodu, že jim z Ú. p. v B. nebyl posílán dostatečný počet uchazečů o zaměstnání. Pakliže žalovaní dohodu nesplnili, vzniklo žalobkyni ve smyslu bodu VIII. dohody právo na vrácení nákladů vynaložených na zřízení společensky účelných pracovních míst u obou žalovaných, a to do výše poskytnutého příspěvku. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku podali žalovaní společným podáním dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíce za to, že odvolací soud věc řešil v rozporu s hmotným právem a odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle názoru dovolatelů soudy obou stupňů pochybily, pokud při rozhodování nevzaly v potaz, že dohodu o době, po kterou se zavázali obsazovat zřízená pracovní místa pouze uchazeči o zaměstnání vedenými u Ú. p. v B., nedodrželi pro okolnosti na straně žalobkyně, která jim neposílala dostatečný počet občanů evidovaných u tohoto úřadu práce. Dále poukazují na znění bodu VIII. dohody a namítají, že žalobkyně neměla právo požadovat vrácení dotace, aniž od dohody odstoupila. Poukazujíce na občanskoprávní charakter uzavřené dohody se rovněž dovolávají aplikace §3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jelikož požadavek na vrácení dotace na zřízení společensky účelných pracovních míst mají za rozporný s dobrými mravy za situace, kdy naplnili hlavní účel poskytnutí dotace – zřízení čtyř nových společensky účelných pracovních míst po stanovenou dobu a kdy sami nesli na zřízení těchto míst náklady ve výši cca 150 000,- Kč.
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožnila. Jelikož žalovaní závazek z uzavřené dohody nesplnili, jsou v souladu s §2 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 22/1991 Sb. povinni jí vrátit poskytnuté finanční prostředky na zřízená místa, a to v plné výši. Dále uvádí, že i když jí povinnost poskytovat součinnost při obsazování nově zřízených pracovních míst nevyplývala z uvedené tehdy platné právní úpravy, ani z uzavřené dohody, určitou míru součinnosti žalovaným poskytla, k jejíž konkrétní formě se dále vyjadřuje. Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem dovolatelů, pokud z uzavřené dohody vyvozují její povinnost (nikoli právo) od ní odstoupit a pokud pouze s realizací tohoto práva spojují oprávnění dožadovat se vrácení poskytnuté dotace. Tvrzení dovolatelů o porušení zásady dobrých mravů z občanskoprávního vztahu podle §3 odst. 1 obč. zák. označuje za irelevantní, jelikož její požadavek na vrácení dotace má výslovnou právní oporu v tehdy platné úpravě, tedy ve vyhlášce č. 22/1991 Sb. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů potvrdil.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnili. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelé staví dovolací námitky na argumentaci, že dohodu o zřízení společensky účelných pracovních míst dodrželi – příslušná pracovní místa po stanovenou dobu zřídili a pokud je neobsadili výhradně uchazeči o zaměstnání evidovanými u Ú. p. v B., stalo se tak pro okolnosti na straně žalobkyně.
Spatřují-li dovolatelé pochybení soudů obou stupňů v tom, že při rozhodování nevzaly v potaz okolnosti na straně žalobkyně, která jim neposílala dostatečný počet občanů evidovaných u Ú. p. v B., brojí tím proti jejich skutkovému zjištění rozhodnému pro závěr o porušení dohody o zřízení společensky účelných pracovních míst ze strany žalovaných. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci. Zjistily-li proto soudy v řízení, že žalovaní dohodu o zřízení společensky účelných pracovních míst porušili, je tento závěr pro dovolací soud závazný a dovolací soud z něj vychází i při zvažování přípustnosti dovolání z pohledu dalších dovolacích námitek.
Jestliže dovolatelé ze zjištěného skutkového stavu nevycházejí a své tvrzení o tom, že vrácení dotace je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. staví na své variantě hodnocení skutkového stavu (na své skutkové verzi o dodržení povinnosti ze smlouvy), kterou nelze pokládat za skutková zjištění soudů, nemůže být ani tato otázka otázkou zásadního právního významu. Navíc za předpokladu, že by dohoda o zřízení společensky účelných pracovních míst měla veřejnoprávní povahu (nikoli soukromoprávní, jak tvrdí dovolatelé), bylo by otázkou, zda by bylo možné podpůrně aplikovat ustanovení §3 obč. zák., které je možné použít jen v občanskoprávních vztazích.
Tvrzeného rozporu s hmotným právem se odvolací soud nedopustil ani při výkladu bodu VIII. dohody, jelikož ze samotného znění uvedeného ustanovení zcela nepochybně vyplývá, že oprávnění úřadu práce požadovat vrácení nákladů vynaložených na zřízení společensky účelných pracovních míst u žalovaných není vázáno na odstoupení od dohody (jak tvrdí dovolatelé), nýbrž na porušení dohody.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaných dovolání jako nepřípustných. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní, jejichž dovolání byla odmítnuta, nemají na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2007
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu