ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.979.2005.1
sp. zn. 32 Odo 979/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce K. p. ú. P., státní podnik, v likvidaci, proti žalované F. n. v M., zastoupené advokátem, o 554 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 17 C 109/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 16. února 2005, č.j. 53 Co 489/2004-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 16. února 2005, č.j. 53 Co 489/2004-269, potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro P. ze dne 7. června 2004, č.j. 17 C 109/96-256, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 554 400 Kč s 0,05 % úrokem z prodlení denně od 30. 4. 1994 do zaplacení; zároveň odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé je věcně správné, avšak učinil shodný závěr na základě poněkud jiného právního hodnocení. Vyšel ze závěru soudu prvního stupně o platnosti dohody (následnými dodatky) uzavřené dne 17. 11. 1988 mezi účastníky o realizaci autorského dozoru na konkrétně specifikované stavbě, z jejíhož obsahu a následných dodatků dovodil, že za provedené dílo byla sjednána pevná cena 6 759 000 Kč a autorský dozor měl být prováděn do 31. 3. 1994. Pokud žalobce v období prvního čtvrtletí roku 1994 prováděl autorský dozor, odvolací soud z této skutečnosti vyvodil, že se v daném případě jednalo o smluvní plnění a nikoliv o bezesmluvní plnění podle §123 hospodářského zákoníku, platném v rozhodné době (dále jen HZ), jak nesprávně věc posoudil soud prvního stupně. Vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že pevně sjednaná cena byla žalovanou zaplacena, odvolací soud učinil závěr, že nebylo třeba se zabývat otázkou, zda činnost žalobce byla provedena řádně a bez závad, neboť ani případné vady v plnění by neměly žádný vliv na konečné rozhodnutí ve věci samé. Za dané situace považoval odvolací soud rovněž za bezpředmětné přezkoumání otázky promlčení, resp. prekluze nároku, když žalovaná již žalobci za provedené dílo sjednanou cenu zaplatila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže nesprávné právní posouzení odvolacím soudem bylo důsledkem vady, kterým je řízení postiženo, porušil-li odvolací soud zákonný procesní postup, když potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale z jiných důvodů, než nalézací soud, čímž žalobci odňal vyrovnat se s věcnými a právními argumenty uplatněného nároku. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se vůbec nezabýval způsobem jednání stran po uzavření smlouvy. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že chování stran smlouvy nelze vykládat pouze podle obsahu smlouvy, ale také s přihlédnutím k chování stran závazkového vztahu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání není přípustné. Neztotožňuje s tvrzením dovolatele o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu. Domnívá se, že odvolací soud posoudil věc správně a není důvod pro zrušení rozhodnutí, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že není nárok na zaplacení sporné faktury, když žalobci byla celková cena autorského dozoru již zaplacena.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen opět „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť v dřívějším rozsudku soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak, a nebyl ani vázán právním názorem odvolacího soudu, jež jeho předešlá rozhodnutí zrušil. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit při dovolávání se přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) a vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Pokud dovolatel nastolil v dovolání za otázku zásadního významu o správnosti či nesprávnosti procesního postupu odvolacího soudu s ohledem na odlišný právní závěr odvolacího soudu oproti soudu prvního stupně, je třeba učinit závěr, že tím jsou namítány pouze případné vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tímto dovolacím důvodem, jak výše uvedeno, však nelze odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že učinil právní závěr na základě neúplného dokazování, když se nezabýval chováním stran po uzavření smlouvy, je třeba konstatovat, že neprovedení určitých důkazů, tedy případná neúplnost skutkových zjištění, nemůže být předmětem dovolacího přezkumu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť i v tomto případě platí, že dovolací přezkum se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, ale jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují. Zároveň je nutno připomenout, že při dovolacím přezkumu je možné vyjít pouze ze skutkových zjištění, z nichž vyšel soud prvního stupně i odvolací soud.
Nebyla-li tedy v dané věci nastolena právní otázka zásadního významu, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, a Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, dovolání v dané věci není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Za této situace nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolatelem namítanou vadou řízení, když vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, 16 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 17. ledna 2007
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu