ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.983.2005.1
sp. zn. 32 Odo 983/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně M. r. spol. s r.o., zastoupené advokátem , proti žalované Č. p. a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 40 289 260 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 42/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2005 č. j. 9 Cmo 399/2004-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 014 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2004 č. j. 22 Cm 42/2001-144 zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 40 289 260 Kč se 17,18% úrokem z prodlení ročně od 6. 9. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 7. 2. 1996 pojistnou smlouvu o živelním pojištění, jejíž nedílnou součástí jsou všeobecné pojistné podmínky živelného pojištění označené PPZ 93 (dále jen „PPZ“). V pojistné smlouvě bylo mimo jiné sjednáno pojištění pro případ poškození nebo zničení pojištěné věci vodou z vodovodního zařízení. Podle článku 1 bodu 3 písmena a) PPZ pro případ poškození nebo zničení věci vodou z vodovodního zařízení u pojištěné budovy vzniká právo na plnění také při poškození přivádějícího potrubí vodovodního zařízení, odvádějícího potrubí nebo potrubí topných těles, došlo-li k němu přetlakem kapaliny nebo páry a nebo zamrznutím vody v nich. Podle článku 13 bodu 13 písmena a) PPZ se vodou z vodovodního zařízení rozumí voda unikající z vodovodního zařízení nebo nádrží; vodovodní zařízení je přivádějící a odvádějící potrubí vody s výjimkou vnějších dešťových svodů. Podle článku 13 bodu 5 a 6 PPZ se záplavou rozumí vytvoření souvislé vodní plochy, která po určitou dobu stojí nebo proudí v místě pojištění. Povodní se rozumí zaplavení větších či menších územních celků vodou, která se vylila z břehů vodních toků nebo nádrží nebo tyto břehy a hráze protrhla nebo byla způsobena náhlým a nečekaným zmenšením průtočného profilu toku. Ve dnech 10. a 11. 7. 1997 došlo k zaplavení areálu žalobkyně a v důsledku toho ke škodám na jejím majetku. Spornou zůstala otázka, zda k zaplavení a poškození věcí došlo v příčinné souvislosti s únikem vody z vodovodního zařízení, v daném případě kanalizačního zařízení, nebo byla primárním důvodem povodeň na řece M., když žalovaná navíc rozporovala, že kanalizace není vodovodním zařízením ve smyslu podmínek předmětné pojistné smlouvy. Žalovaná zpochybnila objektivitu znaleckého posudku znalce Ing. RNDr. V. P., DrSc., z ledna 1999 předloženého žalobkyní, a proto zadal soud prvního stupně na návrh obou účastníků vypracování revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství, jehož zpracovatel Ing. B. P., CSc. jej dne 7. 7. 2003 předložil. Ze závěru znaleckého posudku vyplynulo, že v daném případě je možno odváděcí potrubí technicky chápat jako kanalizační potrubí (jako součást vodovodního zařízení). Podle tohoto znaleckého posudku přitékala do prostor areálu žalobkyně zpočátku odpadní voda z kanalizační sítě, která byla postupně vytlačena (vytěsněna) vodou říční. Kanalizace v areálu M. je klasickou větvenou stokovou sítí, ve které je odpad odváděn z nejvyšších míst přes čističku do šachty Š 1, do které je vedena i dešťová voda, odkud voda gravitačně odtéká do řeky M.. I přes zapojení tří čerpadel došlo ve dnech 10. a 11. 7. 1997 v důsledku postupného zvyšování hladiny řeky M. ke snižování gravitačního průtoku odpadních vod. Odpadní a srážkové vody se kumulovaly v potrubí až do 11. 7. 1997 a o 7. hodině ráno byla čerpadla v důsledku přerušení dodávek elektrické energie vyřazena. Znalec zdůraznil, že k poškození stokové sítě nedošlo, nýbrž se zcela naplnila. Od okamžiku, kdy přestala fungovat čerpadla, byl objem směsi odpadní a srážkové vody ve stokové síti asi 302 m3. Takové množství vody by podle názoru zpracovatele znaleckého posudku nemohlo za normálních podmínek vést k zatopení areálu žalobkyně, neboť s ohledem na sklon terénu by takový objem vody odtekl přes sousední pozemky z areálu žalobkyně. Soud prvního stupně dále vyšel z výpovědi svědka J. K., který byl u žalobkyně zaměstnán jako vedoucí požární ochrany a byl pověřen vedením zásahu s tím, že byl přítomen po celou dobu zaplavování areálu, a dále z písemné zprávy o průběhu předmětné události, kterou tento svědek zpracoval na základě pokynu jeho nadřízeného. Soud nevycházel z jeho čestného prohlášení, protože svědecká výpověď má vyšší hodnotu. Stejně tak čestná prohlášení zaměstnanců žalobkyně pořízená pro žalovanou, prokazovala pouze, v kolik hodin byli tito zaměstnanci nuceni opustit areál a jaké výše dosahovala hladina vody v areálu v té době, tedy nikoliv skutečnosti relevantní pro posouzení věci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že příčinou zaplavení areálu žalobkyně a s tím souvisejícího poškození movitých i nemovitých věcí žalobkyně byla povodeň na řece M.. Žalobkyně neměla uzavřenou pojistnou smlouvu na případy škod vzniklých v důsledku povodně a záplavy, přestože žalovaná tento druh pojištění žalobkyni podle pojistných podmínek PPZ 93 nabízela. Tyto pojistné podmínky navíc rozlišují záplavu a povodeň jako samostatné druhy pojištění a z článku 13 bodu 5 je zřejmé, že záplavou se rozumí vytvoření souvislé vodní plochy, která po určitou stojí či proudí v místě pojištění, aniž by důvod této události byl specifikován. Žalobkyně v řízení nerozporovala, že v jejím areálu byla dne 11. 7. 1997 vytvořena souvislá vodní plocha dosahující 1,2 m. Událost ohlášená žalobkyní proto podle závěru soudu prvního stupně nezakládala povinnost žalované poskytnout pojistné plnění na základě uzavřené pojistné smlouvy.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2005 č. j. 9 Cmo 399/2004-202 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně odvolací soud akceptoval jako postačující pro zjištění okolností rozhodných pro posouzení oprávněnosti požadavku žalobkyně z hlediska obrany žalované a souhlasil i s jeho právním závěrem, že žalobkyně neprokázala, že jí škoda vznikla pojistnou událostí a neprokázala oprávněnost svého nároku na pojistné plnění. Ve věci bylo nutno posoudit, zda bylo v řízení prokázáno, že movité a nemovité věci žalobkyně byly poškozeny pojistnou událostí vykazující znaky vymezené v článku 1 bodu 3 věty první pojistných podmínek. Pojistnou událostí tímto ustanovením vymezenou je poškození nebo zničení věci vodou z vodovodních zařízení. V případě pojištění budovy vzniká dále právo na plnění také při poškození přivádějícího potrubí vodovodního zařízení, odvádějícího potrubí nebo potrubí či topných těles ústředního, etážového, dálkového topení nebo solárního systému, došlo-li k němu přetlakem kapaliny nebo páry anebo zamrznutím vody v nich a dále při poškození kotle ústředního, etážového nebo dálkového topení, armatur a zařízení připojených na potrubí, byl-li poškozeny nebo zničeny zamrznutím vody v nich. Odvolací soud uvedl, že je skutečností, a toho se dovolává i žalobkyně, že PPZ vymezují pojistnou událost jako poškození nebo zničení věci vodou z vodovodních zařízení, přičemž ve smyslu výkladových pravidel formulovaných v článku 13 bodu 13 PPZ je touto vodou voda unikající z vodovodních zařízení, aniž by byl vznik pojistné události současně podmíněn poškozením příslušných vodovodních zařízení. Je proto v dané věci rozhodné, zda žalobkyně prokázala, že vodovodní zařízení v důsledku poruchy neplnilo svou funkci, a proto voda, která měla být tímto vodovodním zařízením pravidelně přiváděna a odváděna (dle příslušného kolaudačního rozhodnutí), unikla a poškodila či zničila pojištěné věci. Takový důkaz však žalobkyně nepředložila, naopak důkazy, které vzal soud prvního stupně za základ svého rozhodnutí, svědčí o závěru, že vodovodní zařízení v areálu žalobkyně nebylo poškozeno. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že škoda jí vznikla pojistnou událostí a neprokázala oprávněnost svého nároku, který v řízení uplatnila.Odvolací soud neshledal pochybení soudu prvního stupně ani v jeho hodnocení výpovědi svědka J. K.. Jeho výpovědí nedošlo k porušení zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, který ukládá osobám pověřeným plněním úkolů na úseku požární ochrany povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které v obecném zájmu nebo zájmu zúčastněných osob mají zůstat utajeny před nepovolanými osobami. Skutečnosti, o nichž tento svědek vypovídal, nejsou takovými skutečnostmi a nesporně není obecným zájmem utajit okolností týkajících se tvrzeného vzniku pojistné události. Důkazy navržené žalobkyní k prokázání nevěrohodnosti svědecké výpovědi J. K. odvolací soud s přihlédnutím k zásadám neúplné apelace neprovedl, neboť uvedený svědek se záchranných prací v areálu žalobkyně zúčastnil jako velitel zásahu, a proto nemohly navržené důkazy zpochybnit jeho tvrzení o okolnostech, jichž byl svědkem, mohly pouze sloužit k doplnění skutkových zjištění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně ve svém obsáhlém dovolání uvedla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.)]. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje žalobkyně jednak v otázce interpretace a aplikace §797 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném v předmětné době (tedy ve znění účinném do 31. 12. 2004 - dále jen „ObčZ“), neboť má za to, že odvolací soud vyložil pojem nahodilá událost, pojistná událost i otázku příčinné souvislosti mezi určitými jevy a poškozením či zničením pojištěných věcí v rozporu s hmotným právem, a tato právní otázka nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) řešena, a jednak v otázce výkladu §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v určení, v jakých případech jde v odvolacím řízení o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, když se jedná o otázku, která je odvolacími soudy a dovolacím soudem řešena rozdílně.
Ohledně první otázky spatřuje žalobkyně pochybení odvolacího soudu především v jeho závěru, že nahodilost je v dané věci dána tehdy, neplnilo-li vodovodní zařízení svou funkci v důsledku jeho poruchy (poškození), kterou by musela žalobkyně prokázat. Odvolací soud tak podle jejího názoru nepřípustně zúžil pojem nahodilé události a tím i pojistné události a z toho pak učinil nesprávný závěr o tom, že žalobkyně, měla-li být při uplatnění svého nároku úspěšná, musela by prokázat, že vodovodní zařízení v důsledku poruchy neplnilo svoji funkci a tak zcela opomenul případy, kdy určité zařízení je nefunkční, avšak z jiných příčin, než je jejich porucha nebo poškození, a také případy, kdy při vzniku pojistné události nefiguruje žádné funkční či nefunkční zařízení. Takový výklad odvolacího soudu je v rozporu se zněním pojistné smlouvy, která vznik pojistné události nepodmiňuje poškozením příslušných vodovodních zařízení, a dále je v rozporu s §788 odst. 1 ObčZ a §797 odst. 2 ObčZ, podle nichž je pojistnou událostí třeba rozumět nahodilou událost označenou v pojistné smlouvě. Pojistnou událostí bylo v daném případě poškození nebo zničení věcí v důsledku jejich kontaktu s vodou, která nahodilým způsobem unikla z vodovodního zařízení v místě pojištění žalobkyně, přičemž je zcela nerozhodné to, jaká byla příčina takového úniku a zda taková předchozí příčina je pojištěným rizikem či nikoliv. Odvolací soud také nevzal v úvahu, že k průniku vody kanalizací do areálu došlo v návaznosti na zvýšenou hladinu řeky M., takže k nahromadění vody v areálu žalobkyně by došlo v každém případě i tehdy, nepřelila by se nakonec voda z řeky přes hráz. Vzedmutá hladina řeky M., jako příčina vniku vody do areálu žalobkyně skrze vodovodní zařízení (kanalizaci), pak má v dané věci relevanci pouze v tom směru, že se jedná o jev jednoznačně nahodilý. Žalobkyně také poukázala na to, že odvolací soud smísil pojmy „povodeň“ a „záplava“, když obě skutečnosti považuje za příčinu poškození věcí žalobkyně. Žalobkyně je rovněž toho názoru, že vytvoření souvislé vodní plochy v areálu žalobkyně je exkluzivním, průvodním jevem pouze pro záplavu. Je evidentní, že dojde-li k úniku vody z vodovodního zařízení, může následně dojít i k tomu, že se vytvoří souvislá vodní plocha jako odvozený sekundární jev tohoto stavu. Takovou omezující podmínku pojistné podmínky pro případ poškození či zničení věci vodou z vodovodního zařízení neobsahují. Soud tedy nesprávně aplikoval §788 odst. 1, §797 odst. 2 ve spojení s §826 ObčZ a také neposoudil správně otázku příčinné souvislosti mezi jednotlivými jevy a vznikem škodní události, když namísto bezprostřední příčiny bere v úvahu příčinu vzdálenější. Současně tak nepřímo dovozuje, že je-li některá ze vzdálenějších příčin rizikem nepojištěným, nárok na pojistné plnění nepřísluší, byť bezprostřední příčina pojištěným rizikem byla. Dalšího pochybení se odvolací soud podle žalobkyně dopustil svým závěrem o neunesení důkazního břemene žalobkyní ohledně existence nahodilosti v pojistné události. Jedná se o otázku ryze právního posouzení, což nelze dokazovat a tudíž ani ukládat takové důkazní břemeno.
Druhý důvod nesprávného právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v nesprávné aplikaci §205a odst. 1 o. s. ř. odvolacím soudem, který měl připustit provedení důkazů zpochybňujících věrohodnost výpovědi svědka K., na níž odvolací soud založil svoje rozhodnutí. Pouze z jeho výpovědi totiž vyplývalo, že voda v řece M. začala přetékat hráz dne 11. 7. 1997 asi o 4. hodině ranní. Sám svědek na jiném místě uvedl, že k přelití břehů mělo dojít až v 7.30 hod. a z jiných provedených důkazů – zejména znaleckého posudku Dr. Pelikána a zápisu z 23. 7. 1997 přímo vyplývá, že k takové skutečnosti došlo nejdříve po 12. hodině uvedeného dne. Odvolací soud tak nerespektoval dosavadní judikaturu, podle níž stačí k přípustnosti odvolacího důvodu ve smyslu §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedení takové skutečnosti, kterou má být zpochybněn alespoň jeden z důkazních prostředků, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně.
Žalobkyně dále poukázala na pět vad, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. První spočívá v tom, že odvolací soud, jak výše zmíněno, neprovedl důkazy, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost důkazního prostředku, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Druhé vady se dopustil odvolací soud tím že se nevypořádal se všemi odvolacími důvody uvedenými v jejím odvolání – námitkou, že soud prvního stupně pominul závěr znaleckého posudku Dr. P. o tom, že škody způsobené do 12 hodin dne 11. 7. 1997 je nutno považovat za škody způsobené nesprávnou funkcí kanalizace, námitkou, že soud nepřihlédl k závěru znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství, podle něhož kanalizační síť v rozhodné době v důsledku přetlaku vody neplnila svoji funkci a v důsledku toho došlo k pojistné události, soud řádně nevyhodnotil všechny provedené důkazy a svůj rozsudek řádně neodůvodnil, a námitkou, že soud pominul rozhodné skutečnosti v řízení prokázané, zejména v otázce okamžiku protržení hráze. Absence vypořádání se s některým z uplatněných odvolacích důvodů představuje podle žalobkyně ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 302/03 zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Třetí vada řízení spočívá podle názoru žalobkyně v tom, že odvolací soud měl povinnost rozhodnutí soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelné zrušit, a to s ohledem na porušení procesní zásady volného hodnocení důkazů, kterého se dopustil tím, že nevyhodnotil všechny provedené důkazy. Čtvrtá vada řízení, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá v provedení důkazu výslechem svědka K . v rozporu s §124 o. s. ř. Soud prvního stupně byl podle tohoto ustanovení povinen zajistit si zproštění povinnosti mlčenlivosti tohoto svědka. To soud neučinil a konstatování ex post, že k vyzrazení skutečností chráněných povinností mlčenlivosti nedošlo, tuto vadu nemohlo zhojit. Dalšího pochybení se soud dopustil tím, že zajistil důkaz záznamem výpovědi svědka J. K.. Poslední procesní vada řízení spočívá v tom, že soud prvního stupně provedl revizní znalecký posudek Ústavu soudního inženýrství ze dne 7. 7. 2003, jehož součástí je i výslech zpracovatele posudku Doc. Ing. B. P., CSc., který byl proveden Městským soudem v Praze ve věci 35 Cm 256/2001. Soud tak opřel své rozhodnutí o důkaz provedený v jiném řízení, což občanský soudní řád nepřipouští. Soud tak podle názoru žalobkyně postupoval v rozporu s §127 a §132 o. s. ř. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém rovněž obšírném vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, dovolání žalobkyně označila jako nepřípustné s tím, že se žalobkyně snaží dezinterpretovat závěry odvolacího soudu. Má za to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nepodává obecný výklad toho, co je nahodilou událostí související s výtokem vody z vodovodního zařízení. Názor odvolacího soudu na konkrétní smluvní ujednání nemůže mít zásadní právní význam. Interpretace pojistné události provedená odvolacím soudem je navíc podle žalované zcela správná. Podle článku 13 bodu 13 písm. a) pojistných podmínek se vodou z vodovodního zařízení rozumí voda unikající z vodovodních zařízení a za „únik“ je v technických normách a v teorii považován výron tekutiny mimo místo určení způsobený selháním funkce vodovodu nebo kanalizace, a to vlivem netěsnosti nebo porušením celistvosti potrubního systému v důsledku jeho koroze, trhliny, roztržení, apod. Taktéž pojistné podmínky v článku 1 odst. 3 jako příklady pojištěných nebezpečí uvádějí některé případy poškození přivádějícího potrubí či zařízení, jež jsou součástí vytápěcí soustavy. Znalec v této souvislosti uvedl, že v důsledku povodně nedošlo k poškození kanalizace na území areálu žalobkyně. Odvolací soud provedl správný výklad pojistné smlouvy a dospěl ke správnému závěru, že jednou (nikoliv jedinou) z podmínek pro vznik pojistné události je podle článku 1 bodu 3 pojistných podmínek poškození (porucha) vodovodního zařízení. Žalovaná dále poukázala na okolnost, že se v dané věci jednalo o pojištění pro případ poškození věcí vodou z vodovodních zařízení a povodňová voda z řeky M. vniknuvší do kanalizace se tímto vniknutím nestala vodou z kanalizace (vodou z vodovodního zařízení) ve smyslu pojistných podmínek. Z vyjádření znalce vyplynulo, že kdyby se do areálu žalobkyně vylila pouze odpadní voda, která by se v celém kanalizačním potrubí nashromáždila v jejím maximálním množství 302 m3, nemohlo dojít k zatopení areálu žalobkyně do výše 1,2 m, neboť tato voda by plynule odtékala přes sousední pozemky. Žalovaná neshledává pochybení soudu ani v tvrzené otázce důkazního břemene žalobkyně, neboť mezi skutečnostmi, které měla žalobkyně prokázat, nebyl v žádném případě „prvek nahodilosti“. Žalobkyně byla povinna prokázat, že byly splněny podmínky pro vznik pojistné události tak, jak bylo sjednáno v pojistné smlouvě. Žalobkyně ani netvrdila, že tyto podmínky (porucha vodovodního zařízení) byly splněny. K žalobkyní tvrzenému chybnému hodnocení přípustnosti důkazů v odvolacím řízení žalovaná uvedla, že pokud by účastník mohl v odvolacím řízení provádět jakékoliv důkazy, jednalo by se o popření principu neúplné apelace. Nepřipuštění provedení některých důkazů odvolacím soudem není možno vykládat ani jako vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu. Na právním posouzení přípustnosti důkazů v odvolacím řízení nespočívá rozhodnutí ve věci, a proto případné pochybení by nebylo způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., neboť skutkové závěry není dovolací soud při zkoumání přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn zkoumat. Žalovaná neshledává porušení povinnosti mlčenlivosti v případě svědka J. K., neboť odvolací soud nepochybil ve svém závěru, že v případě informací, ohledně kterých byl svědek vyslýchán, se nemohlo jednat o takovou skutečnost, jejíž utajení by bylo ve veřejném zájmu nebo v zájmu žalobkyně. Žalovaná zdůraznila, že svědecká výpověď J. K. byla v zájmu žalobkyně, neboť měla za cíl zjistit skutkový stav rozhodný pro posouzení uplatněného nároku na pojistné plnění. I kdyby došlo v tomto směru k pochybení, nemohla by taková vada mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Důkaz čtením výpovědi uvedeného svědka uskutečněné v jiném řízení nebyl před soudem prvního stupně proveden, soud provedl důkaz jak výslechem svědka, tak i záznamem výpovědi svědka z jiného řízení. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně se svými námitkami snaží obejít ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nepřipouštějící rozporování skutkových zjištění v dovolacím řízení. Žalovaná také neshledává žádná pochybení odvolacího soudu ohledně znaleckého posudku, jehož provedení obě strany navrhly a ve svých vyjádřeních se na něj odvolávají. Podle názoru žalované občanský soudní řád připouští použití znaleckého posudku vypracovaného v jiném řízení, a jeho použití bylo zvoleno zejména s ohledem na hospodárnost řízení (tento posudek byl vypracován v jiném řízení, které však mělo identický skutkový základ). Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného a pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, jeho zamítnutí jako nedůvodného.
K vyjádření žalované podala žalobkyně repliku, v níž odmítla názory žalované a v níž stručněji zopakovala argumenty uvedené v dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že obsahuje stanovené náležitosti, zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud neshledal, že by závěr odvolacího soudu byl v rozporu s hmotným právem.
Podle článku 1 bodu 3 písm. a) PPZ pojištění je možno sjednat pro případ poškození nebo zničení věci vodou z vodovodního zařízení.
Podle článku 13 bodu 13 písm. a) PPZ se vodou z vodovodních zařízení rozumí voda unikající z vodovodních zařízení nebo nádrží; vodovodní zařízení je přivádějící a odvádějící potrubí vody s výjimkou vnějších dešťových svodů.
Nejvyšší soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že touto vodou je nutno rozumět vodu, která je tímto vodovodním zařízením pravidelně přiváděna a odváděna. Žalovaná ve vyjádření k dovolání správně argumentuje, že jde o vodu, která se vzhledem k určení a provozu příslušného vodovodního zařízení má či může v takovém zařízení nacházet. Za takovou vodu nelze považovat vodu, která v důsledku povodňového stavu pronikla z řeky M. do kanalizační sítě areálu žalobkyně. Za normálních podmínek by celý obsah kanalizační sítě (302 m3) podle zjištění soudu prvního stupně nemohl vést k zatopení areálu, neboť s ohledem na sklon terénu by takový objem vody odtekl přes sousední pozemky z areálu žalobkyně. Ke vzniku pojistné události podle pojistné smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou tedy nedošlo.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neřešil otázku v rozporu s hmotným právem a Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Pokud žalobkyně spatřuje otázku zásadního právního významu v otázce výkladu ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v určení, v jakých případech jde v odvolacím řízení o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, byla tato otázka již dovolacím soudem vyřešena , např. v rozsudku ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 Cdo 818/2003 (jak sama dovolatelka uvádí). Podle tohoto rozhodnutí nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. V daném případě není závěr odvolacího soudu, že navržené důkazy nemohly zpochybnit věrohodnost svědka J. K., ale mohly vést pouze k jinému zjištění skutkového stavu věci, s tímto rozhodnutím v rozporu. Navíc rozhodnutí odvolacího soudu by obstálo i bez tohoto důkazu.
Namítanými vadami řízení se Nejvyšší soud zabývat nemohl, neboť existenci těchto vad podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. posuzuje pouze v případě přípustného dovolání.
Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 8. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), při připočtení (po zaokrouhlení) náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 1 439 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. července 2007
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu