ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.998.2005.1
sp. zn. 32 Odo 998/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) P. V., a b) J. P., obou zastoupených JUDr. Z. K., advokátem proti žalovanému Prof. Ing. J. Z., DrSc., zastoupenému JUDr. J. B., advokátem o zaplacení částky 306 133,69 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 10/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2005 č. j.64 Co 388/2004-139, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2005 č. j. 64 Co 388/2004-139 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. dubna 2004 č. j. 14 C 10/2000-117 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. dubna 2004 č. j. 14 C 10/2000-117 zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobcům do společných rukou částku 306 133,69 Kč s 18% úrokem z prodlení ročně z částky 268 507,70 Kč od 9. 6. 1999 do zaplacení s tím, že plněním žalovaného ve prospěch kteréhokoliv z žalobců zaniká v uvedeném rozsahu jeho závazek vůči druhému z žalobců, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jako účastníci sdružení uzavřeli s žalovaným smlouvu o dílo, kterou se žalovaný zavázal zajistit pro žalobce vývoj intumescentního retardéru hoření (dále jen „IFR“) analogického výrobku produkovanému nizozemskou firmou F. G. S. s tím, že nový výrobek bude mít některé ve smlouvě vyjmenované lepší vlastnosti, přičemž činnost žalovaného měla být realizována společně s Ú. c.t. r. p. V. P. a Ing. P. K., CSc. a Ing. V. H., CSc., kteří měli postupovat podle samostatně uzavřených smluv. V lednu 1999 žalovaný předal žalobcům závěrečnou zprávu, která neobsahovala recepturu IFR, a tato nebyla předána ani později. Dopisy ze dne 26. 5. 1999 a 7. 12. 2001 žalobci od smlouvy o dílo odstoupili. Soud prvního stupně předmětnou smlouvu posoudil podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). K vadám díla, které žalobci žalovanému písemně vytýkali v listinách směřujících k odstoupení od smlouvy, uvedl, že skutečnost, že vyvinutý IFR je na rozdíl od výrobku HCA WL dvousložkový, neznamená, že by nešlo o výrobky analogické. Taktéž namítanou nedostatečnou adhezi ke kabelům z PVC neshledal jako vadu díla s ohledem na to, že příslušný primer řešící tento nedostatek byl připraven, avšak nevyzkoušen pro ztrátu zájmu ze strany žalobců, stejně tak neuvedení receptury IFR v závěrečné zprávě, neboť tuto recepturu zpracovávali podle závazku žalovaného Ing. K. a Ing. H., a proto ji nemohl sám žalovaný žalobcům předat. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy o dílo splnil bez vad, a proto nebyly naplněny podmínky vyplývající z §436 a §437 ve spojení s §564 ObchZ pro odstoupení od smlouvy v případě vadného plnění. Proto není nárok žalobců, kteří se domáhali vrácení záloh, které žalovanému postupně zaplatili, ve výši, která odpovídá žalované částce, důvodný.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2005 č. j. 64 Co 388/2004-139 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a na jeho skutková zjištění odkázal. Ztotožnil se také s jeho závěrem, že nebyly naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy, avšak z jiných důvodů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že předání závěrečné zprávy, která neobsahovala recepturu přípravku a nedošlo k předání vzorků ke konečnému odzkoušení, představuje plnění, které neodpovídalo výsledku určenému ve smlouvě, jednalo se proto ve smyslu §560 odst. 1 ObchZ o dílo s vadami. Závěr odvolacího soudu, že neuvedení receptury v závěrečné zprávě není vadou díla, není správný, když tato povinnost žalovaného jednoznačně vyplývá z článku II a IV uzavřené smlouvy. Z dopisu žalobců z 10. 6. 1999, v němž uvedli, že „nepovažovali za podstatné, pokud by bylo zřejmé, že předmětem předání bude dílo odpovídající zadání, tak tomu však není tehdy, kdy vyvíjený přípravek je dvousložkový“, dovodil, že sami žalobci nepovažovali za podstatné, že nedošlo k předání vzorků IFR a jeho receptury, ale to, že IFR je vyvinut jako dvousložkový. Pokud v rozporu se smlouvou uzavřenou s Ing. K. a Ing. H. upustili od provádění dalších zkoušek, realizaci těchto smluv zmařili. Ohledně ostatních vytýkaných vad díla se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že požadavek jednosložkovosti není ve smlouvě obsažen. Dílo tedy vykazovalo pouze vady spočívající v nepředání vzorků IFR k závěrečným zkouškám a neuvedení receptury IFR v závěrečné zprávě, smlouva tak byla porušena pouze nepodstatným způsobem, takže žalobcům vzniklo právo požadovat ve smyslu §437 ObchZ odstranění těchto vad nebo slevu z ceny díla. Takové nároky však žalobci neuplatnili, k odstoupení od smlouvy žádný zákonný důvod neměli, jejich úkon odstoupení od smlouvy nemohl způsobit následky uvedené v §351 ObchZ, a proto nemají právo na vrácení částek, které podle smlouvy žalovanému zaplatili. K namítanému prodlení žalovaného poukázal odvolací soud na nezbytnost aplikovat pouze příslušná ustanovení obchodního zákoníku o odpovědnosti za vady, která jsou ve vztahu k §345 až 350 ObchZ ustanoveními zvláštními. Pokud by bylo možno od smlouvy odstoupit s poukazem na obecná ustanovení §345 až 350 ObchZ, existence speciálních podmínek uvedených v §436 a 437 ObchZ by pozbyla jakéhokoliv smyslu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uvedli, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] a předchozí řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Dovolatelé označili závěr odvolacího soudu, že dvousložkový retardér hoření je analogický jednosložkovému retardéru hoření, za chybný. Jedná se o zcela jiný přípravek, což je zřejmé i z toho, že ke smísení obou složek přípravku musí dojít maximálně šest hodin před aplikací, navíc v laboratorních podmínkách; takový přípravek je komerčně zcela nevyužitelný, což je zřejmé již z logiky věci. Žalobci k posouzení skutečnosti, že vyvinutý přípravek není analogický jednosložkovému retardéru hoření, navrhovali vypracování znaleckého posudku, který by se k této otázce vyjádřil. Protože se tak nestalo, bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatelů byl žalovaný povinen podle smlouvy o dílo zajistit pro dovolatele vývoj IFR a v termínu do 31. 1. 1999 předat vzorky nového IFR a závěrečnou zprávu, která bude obsahovat recepturu nového IFR a jeho technologii. Tyto závazky žalovaný nesplnil a pokud došlo k předání závěrečné zprávy, která uvedené neobsahuje, jedná se o předání bezcenného papíru. Z výpovědí svědků Ing. K. a Ing. H. vyplývá, že receptura nového přípravku a jeho technologie předány nebyly, a to dokonce zcela záměrně (z důvodu obavy, že by dovolatelé mohli žalovaného a další zhotovitele při využití přípravku obejít). I pokud by byl předmět díla vyvinut, bez jeho předání a převzetí pro žalobce žádný smysl nemá a žalovanému chybí právní titul pro zúčtování odměny, právo na úplatu mu nevzniklo. Hodnocení odvolacího soudu, že k předání díla, byť s vadami, došlo, tak představuje nesprávné právní posouzení věci. Za stejně chybný považují dovolatelé závěr odvolacího soudu, že dovolatelé zmařili realizaci smlouvy. Pokud žalovaný předmět díla nepředal, nebylo možno kvalitu díla přezkoumat a rozhodnout se, zda reklamovat. Pokud jde o posouzení, zda je smlouva porušena podstatným či nepodstatným způsobem, jedná se o věc objektivního hodnocení a subjektivní názor jedné ze stran není podstatným. Pokud však ke splnění závazku nedošlo, protože žalovaný neodevzdal to, co vyvíjel, svůj závazek ze smlouvy o dílo nesplnil, a proto se nemůže jednat o nepodstatné porušení smlouvy. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyhodnotil dovolání žalobců jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v argumentech převažuje skutková problematika a souzená otázka nemá zásadní právní význam. Soudy obou stupňů shodně aplikovaly §536 a násl. ObchZ, jakož i §344 a násl. ObchZ s použitím speciálních ustanovení §436 a §437 ObchZ s přihlédnutím k §365 ObchZ, v čemž nepochybily. Řízení netrpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní hodnocení věci, dovolatelé ani nespecifikovali, v čem tuto vadu spatřují. Podle názoru žalovaného dovolatelé opakují svá stanoviska, která již dříve přednesli v předchozím řízení a s nimiž se odvolací soud zcela správně vypořádal. Žalovaný dále odkázal na své vyjádření z 29. 1. 2004 a znovu zdůraznil, že provedení závěrečných zkoušek nebylo průkazem řádného ukončení díla, ale logicky součástí vývojových prací, bez kterých nebylo možno tyto práce dokončit. Žalovaný navrhl odmítnutí, eventuálně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelé v prvé řadě namítali, že pokud soudy obou stupňů konstatovaly, že dvousložkový retardér hoření je analogický jednosložkovému retardéru hoření, pak takové hodnocení je chybné, protože již z logiky věci je zřejmé, že se jedná o zcela jiný přípravek.
Otázka, zda dvousložkový retardér hoření, který žalovaný vyvinul, je analogický výrobku HCA WL, jehož bližší vlastnosti byly vymezeny v článku I smlouvy o dílo, představuje otázku skutkového zjištění, které je věcí odborného posouzení, a to případně i znaleckým posudkem. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Z hlediska této otázky tedy rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá a z tohoto důvodu dovolání přípustné není a dovolací soud nemůže za této situace posuzovat ani namítanou vadu řízení, neboť tato vada řízení se měla týkat právě posouzení otázky, zda vyvinutý retardér hoření je analogický výrobku HCA WL.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z jiného důvodu, a sice, že odvolací soud ve svém rozsudku řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Odvolací soud vyšel ze správného předpokladu, že žalobci by měli nárok na vrácení částek zaplacených žalovanému podle předmětné smlouvy o dílo v případě, že by od smlouvy platně odstoupili. Jejich právo na odstoupení od smlouvy posuzoval podle ustanovení §436 a §437 ObchZ ve spojení s §564 ObchZ, tedy jakožto právo vyplývající z odpovědnosti žalovaného za vady díla.
Pochybení odvolacího soudu však spočívá v tom, že z tohoto hlediska by mohl posuzovat právo žalobců na odstoupení od smlouvy v případě, že by již došlo k předání předmětu díla. Podle ustanovení §560 odst. 2 ObchZ totiž zhotovitel odpovídá za vady, jež má dílo v době jeho předání. Dokud k předání předmětu díla nedojde, nemůže objednatel vůči zhotoviteli uplatňovat práva z odpovědnosti za vady. Od smlouvy o dílo může v takovém případě odstoupit z jiných zákonných důvodů, resp. z důvodů smluvených ve smlouvě. Jde zejména o možnost odstoupení od smlouvy v důsledku prodlení zhotovitele s dokončením díla.
Odvolací soud měl tudíž nejprve posoudit, zda došlo k předání předmětu díla.
Dílo podle smlouvy uzavřené mezi žalobci a žalovaným spočívalo v jiném výsledku činnosti než zhotovení věci, montáži, údržbě, opravě nebo úpravě věci. Podle ustanovení §556 ObchZ byl zhotovitel při této činnosti povinen postupovat v rámci stanoveném smlouvou s odbornou péčí tak, aby se dosáhlo hmotně zachyceného výsledku činnosti určeného ve smlouvě. Hmotně zachycený výsledek byl zhotovitel povinen předat objednateli.
Podle této smlouvy se zhotovitel zavázal zajistit pro objednatele vývoj intumescentního retardéru hoření (IFR). V souvislosti s předáním předmětu díla objednatelům měl zhotovitel za povinnost předat závěrečnou zprávu obsahující mj. recepturu a popis technologie nového IFR. Spolu s tím měly být předány ke konečnému odzkoušení požární odolnosti vzorky předaného přípravku.
Z předmětu uzavřené smlouvy je tedy nepochybné, že hmotně zachyceným výsledkem činnosti ve smyslu ustanovení §556 ObchZ je v daném případě závěrečná zpráva, ovšem za podmínky že bude obsahovat recepturu vyvíjeného přípravku. V opačném případě je nutno souhlasit s odvolateli, že taková zpráva je pro ně téměř bezcenná. Bez receptury přípravek vyrábět nemohou.
Z toho ovšem vyplývá, že předání závěrečné zprávy bez její podstatné složky nelze považovat za předání předmětu díla. Právo žalobců na odstoupení od smlouvy tedy nemohl odvolací soud posuzovat podle ustanovení o odpovědnosti za vady díla. Jelikož tak učinil, je jeho právní posouzení nesprávné.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu