ECLI:CZ:NS:2007:33.CDO.1209.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 1209/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 280.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 C 31/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 31 Co 409/2006-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení částku 12.257,- Kč k rukám Mgr. M. J., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 31 Co 409/2006-156, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. května 2003, č. j. 17 C 31/2002-45, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 280.000,- Kč s 5 % úrokem z prodlení ze zapůjčené částky 350.000,- Kč, tj. 8.021,- Kč za rok 1999, 17.500,- Kč za rok 2000, 17.500,- Kč za rok 2001 a 17.500,- Kč za rok 2002, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Jeho předchozí rozsudek ze dne 17. února 2004, č. j. 31 Co 368/2003-93 (jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn), Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. července 2006, č. j. 33 Odo 817/2004-127, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že se žalobci nepodařilo v řízení prokázat jeho tvrzení, že dne 16. 7. 1999 půjčil žalovanému částku 350.000 a že žalovaný mu doposud z půjčené částky nevrátil 280.000,- Kč.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále jen „o. s. ř.“, a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, je dovolací přezkum otevřen zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve skutkovém zjištění, je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučeno. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není způsobilý sám o sobě (i kdyby byl dán) přípustnost takového dovolání založit.
Žalobce namítá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil svůj právní závěr na chybně a neúplně zjištěném skutkovém stavu věci v důsledku toho, že zcela pominul určitá tvrzení žalobce a důkazy k nim předložené, nepřihlédl ke skutečnostem, jež v řízení vyšly najevo, a nesprávně (v rozporu s §132 o. s. ř.) hodnotil provedené důkazy. V dovolání podrobně rozebírá jednotlivé důkazy a činí z nich svůj závěr o skutkovém stavu věci, na jehož základě pak dovozuje právní posouzení věci, k němuž měl odvolací soud správně dojít. Tím ovšem uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je vyloučeno. Netvrdí totiž, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu. Pokud v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech, musel by dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Stejně tak jsou z hlediska zvažování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bez významu výhrady žalobce, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy (v dovolání blíže rozvedené) a že nepostupoval podle §118 odst. 1 a §118a odst. 1, 3 o. s. ř., jež představují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který nemůže přípustnost dovolání v posuzovaném případě založit. Ani dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.957,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. března 2007
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu