ECLI:CZ:NS:2007:33.CDO.1615.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 1615/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti žalovaným 1) J. U. a 2) J. U., oběma zastoupeným advokátkou, o částku 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 240/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 27 Co 609/2006-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 10. července 2006, č. j. 7 C 240/2005-49, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 130.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20. 7. 2000 do zaplacení, rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Dospěl k závěru, že žalovaní porušili podmínky smlouvy o poskytnutí státního příspěvku uzavřené dne 19. 6. 1990 podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., neboť ve lhůtě deseti let od okamžiku jejího uzavření nepředložili pravomocné kolaudačního rozhodnutí na výstavbu rodinného domku a vznikla jim tak povinnost poskytnutý příspěvek ve výši 130.000,- Kč vrátit. Námitku promlčení neshledal důvodnou s tím, že v této otázce je třeba vycházet ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění k datu uzavření smlouvy, tj. k 19. 6. 1990 (dále též „obč. zák.“). Konstatoval, že závazek k případnému vrácení státního příspěvku byl zajištěn omezením převodu nemovitosti podle §58 obč. zák., právo tímto způsobem zajištěné omezením převodu nemovitostí se promlčovalo podle §109 obč. zák. v desetileté promlčecí době. Podle §874 občanského zákoníku, ve znění platném od 1. 1. 1992, desetiletá promlčecí doba začala běžet ode dne, kdy marně uplynulo deset let stanovených pro kolaudaci nemovitosti (tj. od 20. 6. 2000). Protože žaloba byla u soudu podána 29 9. 2005, stalo se tak před uplynutím promlčecí doby a právo žalobkyně nemůže být promlčeno.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2003, č. j. 27 Co 609/2006-70, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 130.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 22. 8. 2006 zamítl, do zbytku (tj. 10 % úroku z prodlení z částky 130.000,- Kč od 20. 7. 2000 do zaplacení a poplatkové povinnosti) jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zcela se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Poněvadž však žalovaní v průběhu odvolacího řízení dne 22. 8. 2006 žalovanou částku žalobkyni uhradili, změnil odvolací soud v rozsahu dobrovolného plnění rozsudek soudu prvního stupně a ve zbývající části jej potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; v něm s podrobnou argumentací napadli správnost právního závěru, že právo žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku není promlčeno. Zdůraznili, že žalovanou částku žalobkyni zaplatili jen proto, aby jim nenarůstaly úroky z prodlení. Rozsudek odvolacího soudu navrhli zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaní v dovolání sice avizují, že jím napadají rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnili. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Totéž pak platí o výroku, kterým bylo rozhodnuto o poplatkové povinnosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále opět jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, se nejdříve zabýval přípustností dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§237 až 239 o. s. ř.).
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné podle uvedených ustanovení, však předchází posouzení, zda dovolání podal účastník k tomu subjektivně oprávněný. Již v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, Nejvyšší soud vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154, a v usnesení ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 7/2000.
V projednávané věci není dovolání žalovaných proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, subjektivně přípustné. Tímto výrokem byl totiž žalobou uplatněný nárok žalobců na zaplacení částky 130.000,- Kč s příslušenstvím zamítnut (byť z toho důvodu, že žalovaní uvedenou částku v průběhu odvolacího řízení uhradili). Je zřejmé, že žalovaným tím nebyla - objektivně vzato - způsobena újma na jejich právech odstranitelná „odklizením“ uvedeného výroku. Zrušení měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu by za této situace nemohlo přivodit pro žalované příznivější výsledek než ten, k jakému již odvolací soud dospěl (žalobu proti nim zamítl). Dovolání žalovaných směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu proto bylo z uvedených důvodů jako subjektivně nepřípustné odmítnuto (§243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §218 písm. b/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 c/ o. s. ř. Dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. (tedy i podle jeho písm. c/) však není podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Podle §237 odst. 2 písm b/ o. s. ř. pak není dále dovolání přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Jelikož potvrzujícím výrokem odvolací soud rozhodl o úrocích z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 130.000,- Kč za období od 20. 7. 2000 do 21. 8. 2006, když následujícího dne byla zaplacena jistina, je přípustnost dovolání proti takovému výroku vyloučena (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Kapitalizované příslušenství, ohledně něhož odvolací soud rozhodl potvrzujícím výrokem, totiž nepřesahuje částku 20.000,- Kč. Dovolací soud proto dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž úhradu by jinak měla vůči žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu